II. ÚS 4226/16
II.ÚS 4226/16 ze dne 3. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P K I - Teplotechna Brno spol. s r. o., se sídlem Anenská 675/4, Brno, zastoupené Mgr. Ludvíkem Kummerem, advokátem se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016 č. j. 32 Cdo 1803/2016-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále též jen "okresní soud") rozhodl dne 1. 9. 2015 rozsudkem pro uznání č. j. 3 C 82/2015-42 ve věci stěžovatelky jako žalované ve sporu o pohledávku vedlejší účastnice (ve sporu před obecnými soudy žalobkyně) NH Glass s. r. o. ve výši 1 324 951,10 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobné vadnou dodávkou a montáží dvou kusů pecí, která byla učiněna na základě smlouvy o dílo. Okresní soud ve výroku I uložil stěžovatelce zaplatit výše uvedenou částku s úrokem z prodlení z této částky ročně ve výši 8,05 % od 5. 5. 2015 do zaplacení. Ve výroku II přiznal právní zástupkyni vedlejší účastnice odměnu a náhradu hotových výdajů. Dále zavázal stěžovatelku zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě náhradu nákladů řízení (výrok III) a soudní poplatek (výrok IV).

Rozsudek pro uznání byl vydán podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. poté, co se stěžovatelka nevyjádřila ve stanovené lhůtě na základě kvalifikované výzvy soudu.

V průběhu soudního řízení byla vedlejší účastnice usnesením ze dne 25. 2. 2015 č. j. 0 Nc 5603/2015-7 osvobozena od placení soudních poplatků. Stejně tak byl vedlejší účastnici bezplatně ustanoven právní zástupce.

Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, č. j. 47 Co 293/2015-83 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici na účet okresního soudu náklady ustanovené právní zástupkyně v odvolacím řízení, jejichž výši má stanovit samostatným rozhodnutím okresní soud. K tomu došlo následně usnesením okresního soudu ze dne 29. 1. 2016 č. j. 3 C 82/2015-96.

Ústavní stížností napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.

II. Tvrzení stěžovatelky

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena její ústavně zaručená práva, konkrétně právo na rovnost v soudním řízení dle čl. 96 Ústavy, resp. dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), právo na spravedlivý proces dle 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), resp. dle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Podle stěžovatelky dále nebylo šetřeno podstaty a smyslu základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny), byl porušen čl. 1 Ústavy, podle kterého je Česká republika právním státem, byl porušen čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a byl porušen čl. 90 Ústavy, podle kterého mají soudy zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům.

Porušení rovnosti stran spatřuje stěžovatelka v tom, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byla vedlejší účastnice osvobozena od soudního poplatku a byl jí ustanoven zástupce pro řízení, aniž by byla dostatečně zkoumána důvodnost tohoto procesního postupu. Stěžovatelka tvrdí, že důvody pro osvobození vedlejšího účastníka dány nebyly, čímž došlo v procesu ke znevýhodnění stěžovatelky. Stěžovatelka rozporuje tvrzení vedlejší účastnice, že nesolventnost vedlejší účastnice způsobila právě stěžovatelka, resp. její statutární zástupce. Dokládá, že trestní stíhání statutárního zástupce stěžovatelky bylo zastaveno. Tvrdí, že i odvolací soud posoudil trvání důvodů pro osvobození od soudních poplatků nesprávně, když vyšel z toho, že vedlejší účastnice je zadlužená, což dle stěžovatelky není důvodem pro osvobození od soudních poplatků.

Nejvyšší soud pak tvrzenou protiústavní vadu uvedeného procesu nenapravil.

Stěžovatelka dále zpochybňuje možnost použití kvalifikované výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. s důsledkem fikce uznání nároku. Tvrdí, že podmínky pro vydání výzvy nebyly splněny, neboť žaloba vedlejší účastnice neposkytovala dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání a připomíná mj. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1261/15 ze dne 13. 10. 2016, který stanovil limity použití fikce uznání nároku. Dovolací soud se následně dostatečně nevypořádal s argumentací stěžovatelky uvedené v dovolání a dovolání meritorně neprojednal.

Stěžovatelka tvrdí, že soud prvého stupně jí stanovil pro vyjádření k žalobě nejkratší možnou lhůtu 30 dní, což bylo s ohledem na složitost věci neadekvátní.

Stěžovatelka dále tvrdí, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno rovněž akceptací alternativní místní příslušnosti podle § 87 písm. b) o. s. ř. (příslušnost soudu, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy - pozn. ÚS), čímž měla být zvýhodněna vedlejší účastnice oproti stěžovatelce.

Zásah do práva na majetek stěžovatelka dovozuje z toho, že jí byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici jak žalovanou částku, tak náklady řízení, tedy přišla o majetek v uvedené hodnotě. Navíc musí vynakládat další prostředky na ochranu svých legitimních zájmů a dobré pověsti.

Stěžovatelka závěrem poukazuje na kumulaci vad napadeného usnesení, spočívajících v meritorním nepřezkoumání namítaných dovolacích důvodů, jednak v množství a závažnosti vad předchozího řízení, které jak jednotlivě, tak ve vzájemné kombinaci zkrátily její právo na spravedlivý proces a porušily rovnost účastníků řízení.
III. Hodnocení Ústavního soudu

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o tvrzené výhrady vůči samotnému odmítnutí dovolání stěžovatelky, resp. zdůvodnění napadeného rozhodnutí, připomíná Ústavní soud, že z ústavního pořádku České republiky, z mezinárodních smluv, a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá právo na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Jsou-li však mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015].

Jedním z principů představujících součást práva na spravedlivý proces je povinnost obecného soudu svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Z rozhodnutí dovolacího soudu by tedy měly být patrny konkrétní důvody, které vedly k odmítnutí dovolání. Jak poznamenal Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015, "jakkoliv v těchto případech ustanovení § 243f odst. 3 věty prvé občanského soudního řádu představuje výjimku z ustanovení § 157 odst. 2 a § 169 odst. 4 citovaného zákona, neboť se předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí, nadále i z tohoto stručného odůvodnění musí být patrno, na základě jakých skutečností (právních či skutkových) dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům" (bod 21).

Ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř., podle kterého dovolací soud v odmítavém usnesení "stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení" Ústavní soud ústavně konformně vykládá tak, že odůvodnění nemusí být nijak podrobné či rozsáhlé, musí však účastníkům řízení sdělit a vysvětlit, z jakého důvodu se nebude jejich dovoláním zabývat meritorně.

Po přezkoumání obsahu napadeného rozhodnutí nelze přisvědčit stěžovatelce, že by Nejvyšší soud porušil její právo na spravedlivý proces, resp. další tvrzená ústavně zaručená práva. Nejvyšší soud podrobně ve vztahu ke každé dovolací námitce zdůvodnil, proč je dovolání nepřípustné.

Pokud jde o výhrady vůči procesním postupům v řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení Nejvyššího soudu, a jehož vady měl údajně Nejvyšší soud odmítnutím dovolání protiústavně aprobovat, je nutno připomenout, že základ neúspěchu stěžovatelky před obecnými soudy spočíval v její procesní pasivitě.

Samotná právní úprava rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř. byla Ústavním soudem shledána jako souladná s ústavním pořádkem [srov. nález Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 (č. 211/2016 Sb.)]. Ústavní soud shledal jako legitimní cíl institutu rozsudku pro uznání při pasivitě žalovaného zájem na projednání věci bez zbytečných průtahů a dovodil, že ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. je možno vykládat ústavně konformně. Ústavní soud mj. uvedl, že "žalovaný do vlastních rukou (náhradní doručení je vyloučeno) obdrží od soudu žalobu s výzvou a s řádným poučením. Záleží pouze na něm, zda se žalobě bude bránit a splní zákonem požadované a jemu známé požadavky, nebo zda bude pasivní a bránit se nebude vůbec. Zákonem požadované vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svou obranu, a připojení listinných důkazů, jichž se dovolává, není nepřiměřeně zatěžujícím požadavkem. V případě vážných důvodů, bránících žalovanému ve vyjádření postačí k odvrácení (alespoň dočasnému) vydání rozsudku pro uznání tyto důvody soudu sdělit. Žalovaný tak má svobodnou vůli konat nebo nekonat".

Je nutno souhlasit se stěžovatelkou, že obecné soudy jsou povinny při použití fikce uznání nároku dle § 114b odst. 5 o. s. ř. klást přísné požadavky na vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1261/15 ze dne 13. 10. 2016). V nyní posuzované věci nelze však přisvědčit stěžovatelce, že by způsob formulování žaloby vedlejším účastníkem bránil soudu rozhodnout rozsudkem pro uznání dle § 114b odst. 5 o. s. ř. Soud měl možnost učinit si dostatečnou představu o požadovaném nároku, žaloba vedlejšího účastníka obsahovala dostatečná tvrzení týkající se pohledávky způsobené tvrzeným vadným plněním stěžovatelky a přiložena byla též řada listinných důkazů (srov. č. l. 1 - 29 soudního spisu). Vedlejší účastnice tvrdila uzavření smlouvy o dílo dne 27. 3. 2012, tvrdila poskytnutí plnění stěžovatelkou i následnou reklamaci, tvrdila a vyčíslila vynaložené náklady na odstranění vad díla ve výši 637 798 Kč a vznik škody ve výši 687 153,10 Kč.

Z pohledu ústavně konformního výkladu § 114b o. s. ř. je navíc nutno odlišit situace, kdy žalovaný nereaguje vůbec, od situací, kdy ve lhůtě sice reaguje, ovšem jeho reakce je obecným soudem posouzena jako vyjádření nedostatečné s důsledky fikce uznání nároku. V druhém z uvedených případů bude Ústavní soud z povahy věci přísnější, neboť v řadě případů spíše než o pasivitu žalovaného jde o neschopnost řádně zformulovat námitky proti žalobě (srov. k tomu např. nález sp. zn. IV. ÚS 1252/16 ze dne 6. 9. 2016 či nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016).

V nyní posuzovaném případě však stěžovatelka v pozici žalované na výzvu soudu nereagovala vůbec. Jak plyne z vyžádaného spisu, byla stěžovatelka soudem k vyjádření vyzvána dvakrát. Nejprve prostou výzvou ze dne 1. 6. 2015 doručenou stěžovatelce 11. 6. 2015 (č. l. 31), poté kvalifikovanou výzvou ze dne 22. 7. 2015 doručenou dne 28. 7. 2015 (č. l. 34). Argument stěžovatelky, že na vyjádření na základě kvalifikované výzvy dostala pouze 30 dní, tedy minimální lhůtu, kterou zákon připouští, je tak nutno posoudit v kontextu toho, že o žalobě, resp. žádosti soudu o vyjádření, věděla stěžovatelka více než dva měsíce. Teprve při nereagování na prostou výzvu soudu byla stěžovatelce zaslána výzva kvalifikovaná s lhůtou pro vyjádření 30 dní. Ve stanovené lhůtě je navíc dle § 114b odst. 5 o. s. ř. možno namísto vyjádření k žalobě též soudu sdělit, jaký vážný důvod brání žalované straně ve vyjádření. Ani to však stěžovatelka neučinila. Stěžovatelka byla o následcích nevyjádření se k žalobě řádně poučena dle § 153a odst. 3 o. s. ř. Pasivita stěžovatelky tak musí jít nutně k její tíži a vydání rozsudku pro uznání není možno považovat v nyní posuzovaném případě za porušení ústavních práv stěžovatelky. Stěžovatelka je obchodní společností a lze tak od ní očekávat určitou míru právní obezřetnosti. Ani v ústavní stížnosti ostatně stěžovatelka žádné závažné důvody, které jí bránily (dokonce po opakované výzvě soudu) se vyjádřit, neuvádí.

Pokud jde o námitky vůči osvobození od soudních poplatků vedlejší účastnice, je nutno v úvodu předeslat základní východiska plynoucí z judikatury Ústavního soudu ve vztahu k přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků. Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. 5. 2006 (N 103/41 SbNU 309) nebo nález sp. zn. I. ÚS 218/09 ze dne 15. 10. 2009 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. května 2011 (N 96/61 SbNU 489)].

V nyní posuzovaném případě navíc stěžovatelka nebrojí proti rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků ve vztahu k ní samotné, nýbrž ve vztahu k protistraně v civilním sporu. Ačkoli nelze z pohledu principu rovnosti stran a priori vyloučit zásah do práv jedné ze stran sporu tím, že dojde k osvobození od soudního poplatku druhé ze stran, mohlo by jít o situace zcela specifické a mimořádné. V nyní posuzované věci však otázka tvrzeného porušení rovnosti stran přiznáním osvobození od soudního poplatku vedlejší účastnici nemá vliv na rozhodnutí ve věci samé. Spor stěžovatelka prohrála kvůli své procesní pasivitě, nikoli kvůli osvobození vedlejší účastnice od soudních poplatků.

Jakkoli lze souhlasit se stěžovatelkou, že při nezaplacení soudního poplatku je řízení zastaveno, je nutno připomenout, že podle § 9 odst. 4 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění "pro nezaplacení poplatku soud řízení nezastaví, začal-li již jednat o věci samé". Podle § 9 odst. 6 téhož zákona pak v takovém případě rozhodne soud o uložení povinnosti zaplatit poplatek spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí. V nyní posuzovaném případě soud prvého stupně ve věci jednal. Konstrukce stěžovatelky v podstatě vychází z ničím nepodložené spekulace, že vedlejší účastnice by při neosvobození od soudního poplatku tento poplatek určitě nezaplatila a řízení by tudíž bylo zastaveno. Přisvědčením této spekulaci by však bylo zcela popřeno právo na přístup k soudu vedlejší účastnice, která podala žalobu, vzhledem k rozhodnutí soudu o osvobození od soudního poplatku tento poplatek nezaplatila a legitimně očekávala projednání své žaloby.

Opět je nutno zdůraznit, že osvobození vedlejší účastnice od soudního poplatku nemělo žádný vliv na samotný výsledek řízení ve věci samé. Důvodem pro stěžovatelkou tvrzený zásah do její majetkové sféry (tj. prohra v civilním majetkovém sporu) byla pouze procesní pasivita stěžovatelky samotné, nikoli úkony soudu ve vztahu k vedlejší účastnici.

Ústavní soud tak nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, které argumentům stěžovatelky nepřisvědčilo, porušilo její ústavně zaručená práva. Jak již bylo shora uvedeno, Nejvyšší soud se dostatečně s dovolacími argumenty stěžovatelky vypořádal a Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje.

Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že na rozhodnutí ve věci samé pak již vůbec nemohla mít vliv otázka místní příslušnosti soudu prvého stupně. Volba alternativní místní příslušnosti vedlejší účastnicí podle § 87 písm. b) o. s. ř. ("vedle obecného soudu žalovaného ... je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy") a její akceptace soudem prvého stupně nemohla s ohledem na vydání rozsudku pro uznání pro nečinnost stěžovatelky jakkoli stěžovatelku fakticky znevýhodnit.

Ústavní soud tak po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a její konfrontaci s napadenými rozhodnutími, jakož i obsahem spisu, nemůže přisvědčit tvrzením stěžovatelky, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.