II. ÚS 4201/16
II.ÚS 4201/16 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., právně zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem, AK se sídlem Divadelní 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016 č. j. 7 Tdo 1162/2016-21, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2016 č. j. 5 To 80/2016-177 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 1. 2016 č. j. 2 T 180/2015-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že v jeho trestní věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem všechna výše uvedená rozhodnutí zrušil.

2. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatele vinným dvěma přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku. Okresní soud mu uložil trest domácího vězení na dva roky a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na čtyři roky. Dále mu uložil, aby poškozeným nahradil nemajetkovou újmu. Uvedené přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí stěžovatel spáchal tím, že v několika případech řídil motorovou travní sekačku, červený motorový traktůrek a osobní automobil, přestože mu okresní soud dříve uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na tři roky. Přečin nebezpečného vyhrožování pak spáchal tím, že při jízdě na travní sekačce vyhrožoval poškozeným zapálením domu a vyvolal v nich obavu o jejich majetek, život a zdraví. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") poté usnesením, které stěžovatel také napadá touto ústavní stížnosti, zamítl jeho odvolání.

3. Proti rozsudku krajského soudu stěžovatel podal dovolání. Soudy podle něj nevysvětlily, zda k řízení motorové travní sekačky a traktůrku bylo vůbec třeba řidičského oprávnění. Oba soudy učinily skutková zjištění o jeho jízdách na základě neoprávněně pořízených videozáznamů. Napadl také skutečnost, že mezi důkazy byla petice občanů. Nejvyšší soud uvedl, že travní sekačka a traktůrek, které kromě osobního automobilu stěžovatel řídil, mají povahu motorových vozidel. K řízení motorového traktůrku je podle zákona nutné řidičské oprávnění. Povahu motorového vozidla má i motorová travní sekačka. Právní posouzení skutků kvalifikovaných jako dva přečiny maření výkonu úředního proto bylo zcela správné. Ve vztahu k výroku o vině přečinem nebezpečného vyhrožování pak stěžovatel v dovolání žádné konkrétní námitky neuplatnil. Kamerový záznam byl podpůrným důkazem, který potvrzoval a konkretizoval jízdy, jimiž stěžovatel páchal svoji trestnou činnost. Pořízení kamerového záznamu mělo legitimní opodstatnění a rozhodně nebylo žádným nepřiměřeným zásahem do práva obviněného na nedotknutelnost soukromí. Petice, která se týkala hrubého a vulgárního chování stěžovatele vůči spoluobčanům, byla adresována "představitelům městského úřadu" a byla dána na vědomí Probační a mediační službě ve Žďáru nad Sázavou a Policii České republiky ve Velkém Meziříčí. Nebyla tedy určena žádnému ze soudů a soudy na jejím podkladě neučinily žádná skutková zjištění. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl odsouzen na základě nezákonně provedených důkazů. Okresní soud založil svůj závěr o vině stěžovatele na videonahrávkách pořízených jedním ze svědků. Jedná se o videonahrávky pořízené kamerou umístěnou za oknem domu svědka. Tato kamera snímá část jeho pozemku a z velké časti veřejné prostranství a okolní domy. Kamera kontinuálně nahrává po delší časový úsek. Nebyla umístěna na viditelném místě a kolemjdoucí nebyli upozorněni na to, že jsou snímáni. Provedení takového důkazu vedlo k porušení práva stěžovatele na obhajobu a k zásahu do jeho soukromí. Stěžovatel k pořízení těchto videonahrávek nedal souhlas. Je třeba odlišovat použitelnost záznamu z kamery na veřejném místě (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. US 2425/09 ze dne 8. 2. 2010) a kamery instalované uvnitř soukromého obydlí jako v tomto případě. Kamera nebyla instalována za účelem ochrany majetku nebo odhalení pachatele trestného činu, který by se poškozených osobně dotýkal. Zákaz řízení motorových vozidel se osoby pořizující záznam nijak nedotýká. Jde proto o důkaz pořízený v rozporu se zákonem. Stěžovatel dále nesouhlasí, že by důkaz videonahrávkou nebyl jediným důkazem svědčícím o jeho vině. I vyslechnutí svědci z těchto nahrávek vycházeli. Ze záznamů navíc vůbec není zřejmé, že osobou, která je na záznamu, skutečně je stěžovatel. Stěžovatel dále namítá, že nelze přihlížet k peticím. Pokud soud petici provedl jako důkaz a na jejím základě učinil závěr o vině stěžovatele, porušil tím zásady spravedlivého procesu.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.

7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Stěžovatel v něm byl shledán vinným ze spáchání přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a nebezpečného vyhrožování. Jeho námitky však většinově směřují proti procesu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva ze strany trestních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené trestními soudy v souladu s ustanoveními trestního řádu. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele.

8. Jedinou relevantní ústavněprávní námitkou stěžovatele je nepřiměřenost provedení důkazu videonahrávkou, kterou pořídil jeden ze svědků. Spatřuje v tom porušení svých osobnostních práv ze strany obecných soudů. Jde proto o zodpovězení otázky, zda stát splnil svůj tzv. negativní závazek plynoucí z čl. 8 Úmluvy nebo čl. 10 Listiny, spočívající v povinnosti státu nezasahovat do soukromí stěžovatele až na ústavně stanovené podmínky. Těmi jsou: a) zákonný základ omezení práva na respektování soukromého života, b) legitimní cíl tohoto omezení, a c) přiměřenost omezení ve vztahu ke sledovanému legitimnímu cíli (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kennedy proti Spojenému království, ze dne 18. 5. 2010, č. 26839/05, § 130).

9. Ústavní soud zcela souhlasí s krajským soudem a Nejvyšším soudem, že omezení stěžovatelova práva na respektování soukromého života mělo zákonný základ v § 89 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), podle kterého platí, že: "Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci (...). Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu." Předmětné videonahrávky přitom podle Ústavního soudu nebyly pořízeny nezákonně. Naprostá většina skutků, které byly předmětem trestního stíhání, se stala po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"). A jeho § 88 stanoví, že svolení k zásahu do soukromí není třeba, "pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob." A právě k ochraně svého majetku, života a zdraví jeden ze svědků dotčené záznamy pořizoval. Jeden jediný skutek ze dne 3. 11. 2013 předcházel účinnosti OZ. Ústavní soud je však toho názoru, že i zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), pořízení podobného záznamu umožňoval (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 593/2009 ze dne 3. 6. 2009, srov. také Doležal, T. Komentář k § 88. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek I. § 1 - 117. Praha: Leges, 2013. s. 559 - 560).

10. Předmětné omezení stěžovatelova práva na respektování soukromého života nepochybně sledovalo legitimní cíl předcházení zločinnosti, který Úmluva předvídá v ustanovení čl. 8 odst. 2. Obrazové záznamy pak byly použity jen v rámci trestního řízení, ve kterém díky nim byly prokázány rozhodné skutkové okolnosti, tzn. zcela přiměřeně vůči uvedenému legitimnímu cíli. Orgány činné v trestním řízení včetně obecných soudů dbaly toho, aby při použití videonahrávek bylo soukromí stěžovatele omezeno v nejmenší možné míře. Obrazové záznamy nebyly využity nebo zneužity pro jiné účely než právě ke zjištění skutkového stavu věci. Ústavní soud se proto zcela ztotožňuje se závěry obecných soudů, že použití videonahrávek jednoho ze svědků v trestním řízení proti stěžovateli představovalo ústavně souladné omezení jeho práv podle čl. 8 Úmluvy a čl. 10 Listiny.

11. Ústavní soud nemá důvod přehodnocovat ani závěry Nejvyššího soudu ohledně petice, kterou okresní soud i krajský soud zohlednily při hodnocení osobnosti stěžovatele a jeho hrubého či vulgárního chování vůči spoluobyvatelům obce. To bylo kromě výpovědí svědků prokázáno i na základě lustrace přestupkového jednání stěžovatele v letech 2011 - 2015 nebo jeho předchozího odsouzením okresním soudem. Důkazní význam uvedené petice byl proto jen marginální. Z odkazu okresního a krajského soudu na tuto petici nelze podle Ústavního soudu dovozovat porušení práva na spravedlivý proces.

12. Na posuzovanou ústavní stížnost lze obecně nahlížet jako na pouhé pokračování polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakování stejných námitek, které již uplatnil v předchozím řízení. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.