II. ÚS 416/17
II.ÚS 416/17 ze dne 27. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. K., 2) H. K., 3) J. K., 4) J. K. a 5) R. K., všech zastoupených Mgr. Olgou Hudcovou, advokátkou se sídlem Koželuhova 4274/8, Prostějov, proti výrokům I. a II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 4 Tdo 1295/2016-43, a proti výroku o náhradě nemajetkové újmy rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2015, č. j. 4 T 215-2015-414, za účasti Nejvyššího soudu a Okresního soudu v Olomouci jakožto účastníků řízení a D. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem Advokátní kanceláře Skalka & Grepl & Černý, se sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, jakožto vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2017, doplněnou podáním ze dne 6. 3. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Stěžovatelé jsou příbuzní V. K. (dále jen "zesnulý"), který tragicky zahynul při dopravní nehodě zaviněné vedlejším účastníkem (dále jen "odsouzený"), při níž zemřela ještě další osoba. K dopravní nehodě došlo tak, že odsouzený nacházející se pod vlivem alkoholu vezl své dva spolužáky zpět na místo konání maturitního plesu, z něhož je předtím odvezl do nedalekého restauračního zařízení, přičemž upoutal pozornost hlídky dopravní policie, která se za jím řízeným vozidlem vydala, na což odsouzený zareagoval tak, že začal ujíždět, nezvládl průjezd zatáčkou a vyjel z vozovky, kde jím řízené vozidlo narazilo do stromu.

3. Tento střet přežil pouze odsouzený, proti němuž bylo následně zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti dle ustanovení § 143 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). K tomuto trestnímu stíhání se mimo jiné připojili stěžovatelé s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 10.000.000,- Kč. Shora specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "nalézací soud") byl odsouzený uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem, a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce osmi let. Nalézací soud rovněž rozhodl o náhradě škody a o náhradě nemajetkové újmy. Napadeným výrokem o náhradě nemajetkové újmy rozhodl soud nalézací tak, že uložil odsouzenému zaplatit stěžovatelům 1), 2) a 4) na náhradě nemajetkové újmy po 500.000,- Kč, stěžovateli 3) 600.000,- Kč a stěžovatelce 5) 100.000,- Kč. Ve zbytku odkázal stěžovatele na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. To odůvodnil zejména tím, že dle předchozí právní úpravy činila jednorázová částka odškodnění pozůstalých zásadně 240.000,- Kč, přičemž dle judikatury k nové právní úpravě se má výše náhrady nemajetkové újmy, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu pohybovat v násobcích této původní částky. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu potom nalézací soud dospěl k závěru, že po zohlednění všech relevantních objektivních hledisek přísluší stěžovatelům 1), 2) a 4) zhruba dvojnásobek částky 240.000,- Kč, prarodičům zesnulého částka 100.000,- Kč a stěžovateli 3) dvojnásobek původní částky zvýšený ještě o 100.000,- Kč proto, že stěžovatel 3) v minulosti prodělal onkologické onemocnění, při jehož léčbě se zjistilo, že zesnulý byl pro stěžovatele nejvhodnějším dárcem kmenových buněk, a jelikož se mu toto onemocnění může i v budoucnu vrátit, přišel nejen o bratra, ale i o ideálního dárce vzácně kompatibilního biologického materiálu.

5. Ve vztahu ke všem stěžovatelům vzal nalézací soud do úvahy jako hlediska pro zvýšení přiznané částky zejména jejich blízkost se zesnulým a vzájemné harmonické rodinné vztahy, jakož i závažnost celého incidentu. Jakožto k faktorům pro snížení pak nalézací soud přihlédl k osobním poměrům odsouzeného, který svůj čin doznal, omluvil se za něj a byl jím psychicky zasažen, ke skutečnosti, že byl prakticky nemajetným studentem, a ačkoliv jeho vozidlo bylo řádně pojištěno dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, lze vzhledem ke spáchání činu pod vlivem alkoholu očekávat, že příslušná pojišťovna bude po odsouzeném vymáhat poskytnuté plnění regresně. Nalézací soud tak dospěl k názoru, že v souladu se zásadou slušnosti při určení výše náhrady dle ustanovení § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), tak nebylo namístě zatížit odsouzeného povinností nahradit nemajetkovou újmu v plném rozsahu, neboť nároky stěžovatelů a dalších poškozených byly souhrnně uplatněny ve výši cca 13.000.000,- Kč, což by odsouzeného handicapovalo na doživotí. Mimo to nalézací soud akcentoval rovněž skutečnost, že trestní odpovědnost odsouzeného, včetně jejího právního následku v podobě nepodmíněného trestu odnětí svobody, spolu s celkovými dopady činu na odsouzeného poskytly stěžovatelům určitou morální satisfakci.

6. Stěžovatelé se proti výroku o náhradě nemajetkové újmy odvolali, přičemž o jejich odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 68 To 348/2015-469, tak, že tento napadený výrok zrušil a nově uložil odsouzenému povinnost nahradit na nemajetkové újmě stěžovatelům 1), 2) a 4) 1.000.000,- Kč, stěžovateli 3) 1.200.000,- Kč a stěžovatelce 5) 200.000,- Kč. Toto rozhodnutí stěžovatelé svou ústavní stížností nenapadli, přesto na něj však odkazují, neboť je považovali za věcně správné. Odvolací soud dospěl k závěru, že nalézací soud vycházel při výpočtu výše náhrady nemajetkové újmy ze správných hledisek, nedostatečně však zvážil zejména způsob spáchání činu, který odvolací soud hodnotil jednoznačně v neprospěch odsouzeného, a jeho problematickou předchozí řidičskou kariéru, neboť vzal za prokázané, že odsouzený se chlubil nedisciplinovanou jízdou, testováním mezí svých i svého vozidla a porušováním dopravních předpisů před kamarády již v době před činem. Ze všech těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že stěžovatelům náleží náhrada nemajetkové újmy ve výši dvojnásobné, než jakou přiznal každému z nich soud nalézací. Ve zbytku stěžovatele odvolací soud odkázal s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud svým v záhlaví vymezeným usnesením tak, že v rozsahu výroku o náhradě nemajetkové újmy zrušil výše uvedený rozsudek odvolacího soudu a sám o odvoláních stěžovatelů rozhodl tak, že je zamítl. Stěžovatelům tedy v závěru řízení před obecnými soudy byla přiznána náhrada nemajetkové škody ve výši, jakou stanovil nalézací soud. Nejvyšší soud své napadené usnesení v relevantní části odůvodnil tím, že oba nižší články soudní soustavy se s nárokem na náhradu škody vypořádaly po materiální stránce v plném souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 ze dne 12. 4. 2016, jež lze v této věci označit za pilotní. Zvážily tak všechna relevantní kritéria na straně stěžovatelů i odsouzeného. Nejvyšší soud však s odkazem na svůj judikát pod sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 uzavřel, že výše nemajetkové újmy se za daných skutkových okolností má pohybovat u rodičů a sourozenců v rozmezí cca 240.000,- Kč až 500.000,- Kč, což odpovídá rozsudku nalézacího soudu. Shodně posoudil jako přiměřenou i částku, která byla přiznána stěžovatelce 5), jež byla babičkou zesnulého. Nad rámec okolností, které nalézací i odvolací soud vzaly v úvahu, Nejvyšší soud zmínil ještě skutečnost, že odsouzený dobrovolně, ještě před nabytím právní moci odsuzujícího rozsudku, zaslal stěžovatelům dohromady částku 150.000,- Kč, k čemuž tyto soudy adekvátně nepřihlédly. Nejvyšší soud explicitně uvedl, že nebýt této skutečnosti, nepovažoval by výši náhrady nemajetkové újmy stanovenou nalézacím soudem za dostatečnou. Rovněž Nejvyšší soud zdůraznil, že částky přiznané nalézacím soudem po zhodnocení všech relevantních kritérií na základě jeho rozhodnutí pod sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 nevybočují z obvyklých mezí, neboť odsouzený nepřekročil rámec hrubé nedbalosti.

8. Stěžovatelé se s tímto výsledkem však nespokojili a proti shora specifikovaným rozhodnutím nalézacího soudu a Nejvyššího soudu podali ústavní stížnost.

III. Argumentace stěžovatelů a dalších účastníků řízení

9. Stěžovatelé spatřují porušení svých základních práv a svobod identifikovaných výše sub 1. ve skutečnosti, že obecné soudy svými napadenými rozhodnutími založily nepřiměřený vztah mezi nemajetkovou újmou stěžovatelů a výší její přiznané náhrady. Stěžovatelé namítají: 1) nedostatečné posouzení kritérií pro stanovení výše nemajetkové újmy; 2) přeceňování satisfakce trestním postihem odsouzeného; 3) přičtení ovlivnění odsouzeného alkoholem k jeho dobru, namísto k jeho tíži; 4) nedostatečné odůvodnění výroku o náhradě nemajetkové újmy; 5) neproporcionalitu přiznaných částek k částkám přiznávaným z titulu jiných zásahů do osobnostních práv.

10. Ad 1) stěžovatelé nesouhlasí např. s tím, že dle Nejvyššího soudu nepřesáhl odsouzený rámec hrubé nedbalosti. K tomu citují skutkové závěry nalézacího soudu, popisující flagrantní porušování dopravních předpisů odsouzeným, které zapříčinilo předmětnou tragickou nehodu. Z toho patrně, aniž by v tomto směru ve své ústavní stížnosti uvedli jakýkoliv závěr, vyvozují, že odsouzený jednal hrubě nedbale.

11. Dle stěžovatelů rovněž Nejvyšší soud nadhodnotil význam postoje odsouzeného. Polemizují s objektivním charakterem posouzení této skutečnosti a plédují proto, aby namísto toho byla posuzována subjektivně tak, jaký účinek reálně má na poškozené. V takto nabízeném posuzování pak má být zvažováno zejména to, zda se jednalo o omluvu formální či nikoliv, kdy a za jakých okolností byla učiněna, zda se obhajoba přes omluvu či částečné poskytnutí finančních prostředků pokoušela poukazovat na spoluzavinění poškozených atd. Má-li totiž podle stěžovatelů být pro ně omluva určitou formou satisfakce, musí jimi takto být i pociťována, neboť těžko může vůči nim mít satisfakční efekt omluva, kterou vnímají jako ryze účelovou či kterou činí člověk, který v rámci své obhajoby útočí na zemřelé blízké příbuzné, kteří se již nemohou bránit, a pozůstalé poškozené toto pouze roztrpčuje.

12. Ad 2) stěžovatelé relativizují satisfakční účinky nepodmíněného trestu odnětí svobody, jakož i trestu zákazu činnosti odsouzenému. Odsouzený může být podmíněně propuštěn a může zažádat i o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, což satisfakční působení těchto trestních sankcí snižuje a ve vztahu ke smrti zesnulého se nemůže jednat o primární satisfakci, neboť je zřejmé, že odsouzený jednal nedbalostně a smrt zesnulého nechtěl. Nejvyšší možnou váhu zadostiučinění tak pro stěžovatele může mít pouze relutární náhrada.

13. Ad 3) Stěžovatelé poukazují na inherentní nespravedlivost závěru obecných soudů, že výše náhrady nemajetkové újmy nesmí mít pro odsouzeného jakožto pro mladého člověka na počátku své životní dráhy likvidační charakter, neboť tento v důsledku spáchání trestného činu pod vlivem alkoholu bude patrně vystaven regresnímu nároku ze strany pojišťovny. Dle stěžovatelů tak odsouzenému prospívá skutečnost, že porušil své povinnosti ve větším rozsahu, než kdyby pod vlivem alkoholu nebyl, neboť v takovém případě by riziko regresního postihu pojišťovnou nebylo přítomno, a obecné soudy by tak patrně přiznaly stěžovatelům na nemajetkové újmě vyšší částky. Takové řešení je z pohledu stěžovatelů nespravedlivé. Stěžovatelé dále poukazují na to, že smyslem zmíněné zásady (již však stěžovatelé nijak nespecifikují a patrně tím míní samotné kritérium likvidačního charakteru nemajetkové újmy) je v obecné rovině vyloučit bezdůvodné obohacení poškozených osob a zabránění likvidačního efektu škůdce, resp. původce nemajetkové újmy. Stěžovatelé však soudí, že v případě nemajetkové újmy spočívající ve ztrátě blízkého člověka je vyloučeno, aby na straně poškozených vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť jakákoliv výše přiznané finanční náhrady nemajetkové újmy, byť astronomická, je vždy nedostatečná.

14. Nad rámec toho ještě stěžovatelé doplňují, že odsouzený nebyl uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky dle ustanovení § 274 trestního zákoníku, a tedy skutečnost, že se nacházel v době činu pod vlivem alkoholu, se prakticky neprojevila v jeho trestním postihu, což má ve vztahu k nim pouze mizivý satisfakční efekt.

15. Ad 4) konkrétně stěžovatelé vytýkají obecným soudům nepřezkoumatelnost navýšení částky přiznané stěžovateli 3) zrovna ve výši 100.000,- Kč. Zatímco tento stěžovatel jasně prokázal, proč v jeho případě je nemajetková újma vzhledem ke ztrátě nejvhodnějšího dárce kostní dřeně (byť obecné soudy hovořily o kmenových buňkách, význam této skutečnosti je v obou případech zřejmý - pozn. Ústavního soudu) vyšší než u ostatních stěžovatelů, obecné soudy nijak nezdůvodnily, proč pro toto zvýšení jako adekvátní posoudily právě částku 100.000,- Kč. Tím založily své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti a svévole.

16. Ad 5) stěžovatelé demonstrují své argumenty v kontextu částek přiznávaných na náhradě nemajetkové újmy v případech jiných zásahů do osobnostních práv. Zdůrazňují, že zásah do práva na život představuje tu nejintenzivnější nemajetkovou újmu, jakou si lze představit. K tomu odkazují na některá rozhodnutí zdejšího soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012 a nález sp. zn. IV. ÚS 3183/15 ze dne 27. 9. 2016), jakož i na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze 13. 4. 2012, na nichž demonstrují, že obdobné či vyšší částky jsou přiznávány i v případech zásahů do práva na důstojnost, čest a dobrou pověst prostřednictvím difamačních tvrzení či nezákonných odsouzení, jakož i v případech průtahů v soudním řízení. Podle stěžovatelů je tedy přiznávání stejných či dokonce nižších částek v případech nemajetkové újmy způsobené úmrtím blízké osoby zjevně neproporcionální k významu základních práv, která byla zasažena, resp. hodnot, které reprezentují, a to i s odkazem např. na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011. Dle stěžovatelů je tato disproporce zvlášť patrná i z toho, že trestní soudy vyzdvihují nedostižnou závažnost úmrtí blízké osoby coby nemajetkové újmy, nicméně v přiznané výši její náhrady se toto již nepromítá.

17. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření Nejvyššího a nalézacího soudu k ústavní stížnosti a zájem vyjádřit se k ní spontánně projevil i odsouzený, který tak do řízení vstoupil jako vedlejší účastník. Nalézací soud se v předepsané lhůtě ani po ní nijak nevyjádřil.

18. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na své napadené usnesení a nad jeho rámec pouze konstatoval, že primárně by se s určováním přiměřené výše náhrady nemajetkové újmy měly vypořádat civilní soudy, nicméně vzhledem k tomu, že trestní soudy s touto otázkou byly konfrontovány podstatně dříve, suplují zde jejich roli, a to v zájmu rychlého uspokojení nároků poškozených, které by jinak musely odkázat zcela do řízení ve věcech občanskoprávních. Mimo to doplnil, že stěžovatelům stále zbývá možnost uplatnit tu část jejich nároku, která jim nebyla přiznána, v řízení ve věcech občanskoprávních, na nějž je nalézací soud v této části odkázal.

19. Vedlejší účastník se vyjádřil v tom smyslu, že ústavní stížnost nemůže mít ústavně-právní relevanci, neboť směřuje toliko do té části výroku o náhradě nemajetkové újmy, v níž byli stěžovatelé odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. S oporou o judikaturu Ústavního soudu pak vedlejší účastník dovozuje, že v případě stěžovatelů není dán důvod pro zásah Ústavního soudu, neboť stěžovatelé se mohou svých nároků stále domoci v řízení občanskoprávním. Nad rámec této stěžejní námitky vedlejší účastník rovněž polemizuje s některými dílčími argumenty stěžovatelů a pro ilustraci připojuje popis náhrady nemajetkové újmy v Rakouské spolkové republice, ve Spolkové republice Německo a stručně i ve Francii.

20. Ústavní soud po seznámení se stanovisky Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka dospěl k závěru, že ačkoliv se v těchto, formálně vzato, objevuje i argumentace, k níž se stěžovatelé ve své ústavní stížnosti nevyjádřili, tato argumentace není nikterak způsobilá ovlivnit výsledné rozhodnutí Ústavního soudu, neboť nesměřuje k podstatě věci. Z hlediska ochrany účastníků řízení před nedůvodnými průtahy Ústavní soud proto nepovažoval za nutné zasílat vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka stěžovatelům k vyjádření.
IV. Posouzení Ústavním soudem

21. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.

22. V prvé řadě se Ústavní soud musí vyjádřit k námitce Nejvyššího soudu i vedlejšího účastníka, že stěžovatelé mají stále možnost se k ochraně svých nároků v té části, v níž nebyli úspěšní v rámci adhezního řízení, obrátit na civilní soudy v občanském soudním řízení sporném. Tato námitka však a priori nemá účinek, neboť vychází z již překonané judikatury Ústavního soudu. Dle novější judikatury může totiž Ústavní soud výjimečně konstatovat porušení základních práv či svobod jednotlivce i již přímo výrokem trestního soudu o nároku poškozeného (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1587/15 ze dne 15. 12. 2015, § 17). Ústavní soud z tohoto důvodu nemohl rovnou odmítnout ústavní stížnost pro nepřípustnost, nýbrž musel posoudit, jestli jsou námitky vznesené stěžovateli alespoň potenciálně způsobilé odůvodnit závěr o porušení některého jeho základního práva či svobody již v rámci trestního řízení. Dospěl ovšem k závěru, že tomu tak není.

23. Stěžovatelé spatřují porušení svých základních práv a svobod v jediném - že náhrada nemajetkové újmy jim byla přiznána v nedostatečné výši. Byť pro podporu závěru o tomto porušení stěžovatelé snáší celou řadu argumentů různého základu i závažnosti, takto vymezené porušení nepatří, aniž by Ústavní soud předjímal, zda k tomuto porušení došlo či nikoliv, potenciálně mezi taková, u nichž je nutno bezvýhradně trvat na tom, aby byla napravena již v dalším průběhu trestního řízení, a u nichž tedy není možné požadovat, aby se k jejich nápravě stěžovatelé uchýlili do řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelé spatřují v napadených rozhodnutích obecných soudů porušení zejména svého práva na soukromý a rodinný život jen a pouze ve výši přiznané částky a potažmo v jejím odůvodnění. Netvrdí však ani nenamítají, že by obecné soudy zasáhly do tohoto či jiného jejich základního práva nebo svobody ještě jiným způsobem, nezhojitelným ani potenciálně pozdějším přiznáním vyšší částky v řízení ve věcech občanskoprávních.

24. Tím se liší nynější případ od odkazovaného rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 1587/15, v němž Ústavní soud přikročil k vydání vyhovujícího nálezu zejména proto, že trestní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil své přesvědčení o tom, že jeden ze stěžovatelů se podílel na dopravní nehodě, při níž doznaly dosti újmy na zdraví děti tohoto stěžovatele, v rozsahu 50 % (srov. § 23 a § 24 odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1587/15). Porušení práva stěžovatele na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny tak v daném případě bylo shledáno nikoliv v samotném faktu nepřiznání části nároku, neboť v tomto rozsahu bylo možno dosáhnout nápravy jeho uplatněním v řízení ve věcech občanskoprávních, nýbrž právě v tomto závěru soudu, nadto dle Ústavního soudu nedostatečně odůvodněného, který měl již sám o sobě citelný dopad do rodinného života stěžovatele, který tak byl orgánem veřejné moci de facto označen za původce újmy na zdraví svých dětí ve stejném rozsahu jako pachatel. Stěžovatelé, jak uvedeno výše, naproti tomu jediné porušení svých základních práv shledávají v nízké částce, jež jim byla na náhradě nemajetkové újmy přiznána.

25. Ústavní soud k tomu podotýká, že tímto přístupem jsou poškození svým způsobem zvýhodněni oproti hypotetické situaci, v níž by o identickém nároku identickým způsobem rozhodl soud v občanskoprávním řízení. Pokud by totiž v občanském soudním řízení dospěl soud k názoru o tom, že uplatněné nároky na náhradu nemajetné újmy jsou důvodné toliko zčásti, tedy z identického důvodu, z jakého v adhezním řízení nalézací soud nároky stěžovatelů nepřiznal v plné výši, ve zbytku by jej zamítl se založením překážky věci rozsouzené. V adhezním řízení je naproti tomu mohl trestní soud toliko se zbytkem nároku odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, a tedy v tomto rozsahu nebyl předmět řízení, resp. předmět nároku, rozhodnutím soudu dosud vyčerpán. V nepřiznaném rozsahu mají tedy stěžovatelé takto novou příležitost přesvědčit o důvodnosti svého nároku znovu civilní soud.

26. Nad rámec řečeného by hypoteticky mohly ústavně-právní relevanci již v tomto okamžiku mít jen námitky ad 1) a ad 4). Námitka ad 1) by totiž prima vista mohla naplňovat vadu spočívající v extrémním nesouladu zjištěného skutkového stavu a provedeného dokazování, neboť stěžovatelé v podstatě uvádí, že Nejvyšší soud nedovodil na straně odsouzeného hrubou nedbalost, ačkoliv výsledky dokazování očividně svědčí pro opak. Ústavní soud však zjistil, že mezi stěžovatelem a Nejvyšším soudem patrně došlo k neporozumění. Zatímco Nejvyšší soud v relevantní partii odůvodnění chtěl formulací, že odsouzený "nepřekročil rámec hrubé nedbalosti" vyjádřit, že odsouzený jednal "toliko" v rámci hrubé nedbalosti, tj. uvnitř tohoto pojmu, tedy hrubě nedbale, ale jeho zavinění ještě nedosahovalo úmyslu, jakožto společensky škodlivější formy zavinění, stěžovatelé si ji vyložili tak, že odsouzený nepřekročil rámec hrubé nedbalosti proto, že se nacházel vně tohoto pojmu a nepřekročil ani jeho nejnižší práh. Sami stěžovatelé totiž ani ve své ústavní stížnosti nezpochybnili, že odsouzený jednal v nedbalosti, což expresis verbis uvedli na s. 5 v odst. 3. Při správném výkladu dotčené pasáže Nejvyššího soudu je tudíž zřejmé, že k žádnému extrémnímu nesouladu nedošlo. Nejvyšší soud chtěl totiž pouze konstatovat, že hrubá nedbalost sama o sobě ještě podstatně nemění okolnosti v neprospěch odsouzeného, nýbrž že tak by se stalo až tehdy, kdyby byl odsouzený jednal úmyslně.

27. Ani námitce ad 4) nemohl Ústavní soud přisvědčit. V kontextu výše řečeného, tedy že stěžovatelé mají stále možnost vymáhat své nároky v občanskoprávním řízení, odůvodnění napadených rozhodnutí nevykazuje flagrantní a intenzivní vady, na jejichž podkladě by bylo způsobilé založit porušení některého ze základních lidských práv či svobod stěžovatelů. Již v minulosti Ústavní soud uvedl, že ačkoliv odůvodnění výroku, jímž se přiznává poškozenému v trestním řízení jeho nárok uplatněný v adhezním řízení, musí zásadně snést všechny požadavky kladené na odůvodnění obdobného výroku o uložení povinnosti v občanském soudním řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2954/11 ze dne 30. 3. 2012 (N 69/64 SbNU 781); příp. nález sp. zn. II. ÚS 1320/08 ze dne 20. 10. 2009 (N 218/55 SbNU 47)], nároky na odůvodnění výroku, jímž se poškozený se svým nárokem odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních, nejsou tak rigidní, (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 165/15 ze dne 18. 2. 2015 či shora odkazovaný nález pod sp. zn. I. ÚS 1587/15, § 18, usnesení sp. zn. II. ÚS 607/12 ze dne 1. 3. 2012). Těmto požadavkům přitom odůvodnění napadených výroků nalézacího i Nejvyššího soudu plně vyhovuje.

28. Ačkoliv stěžovatelé brojí formálně proti celému výroku napadeného rozsudku nalézacího soudu o náhradě nemajetkové újmy, je zřejmé, že materiálně brojí toliko proti té jeho části, v níž byli se zbytky svých nároků odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť ve zbytku jim bylo vyhověno. Jelikož soud v případném občanském soudním řízení nebude vázán odůvodněním soudů v trestním řízení, může samostatně posoudit, zda se shoduje s trestními soudy v tom, že částka přiznaná v adhezním řízení postačuje, případně zda bude na místě, po zvážení všech relevantních kritérií, přiznat stěžovatelům ještě části či celé jejich dosud neuspokojené nároky či nikoliv. To však Ústavní soud v této chvíli nemůže jakkoliv předjímat.

V. Závěr

29. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod u žádného ze stěžovatelů, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2017

Ludvík David v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.