II. ÚS 4158/16
II.ÚS 4158/16 ze dne 9. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného JUDr. Mario Hanákem, advokátem, se sídlem Moravská Ostrava, Matiční 730/3, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 1/2016-1763 ze dne 9. února 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1114/2016-46 ze dne 18. října 2016, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností výslovně domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že v trestním řízení vedeném proti němu byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatel poukazuje rovněž na v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od něhož počítá i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 1683/16 ze dne 20. 9. 2016, dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00, dostupný v českém překladu na http://hudoc.echr.coe.int), podrobil ústavnímu přezkumu i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vady jeho podání.

3. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 33 T 4/2015-1682 ze dne 30. října 2015 (jehož stejnopis si Ústavní soud vyžádal) byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných v rozsudku. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné A. O.

4. O odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, podaného v neprospěch stěžovatele, rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí krajského soudu částečně zrušil ve výrocích týkajících se stěžovatele a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu ve stejném rozsahu jako soud prvního stupně uložil trest propadnutí věcí.

5. Stěžovatel se dle skutkových zjištění soudu prvního stupně trestné činnosti dopustil tím, že v době od 18. 11. 2011 do 28. 8. 2014 v místě svého bydliště a na dalších místech v Ostravě neoprávněně prodával desítkám osob heroin, který za tím účelem nakupoval v Praze za cenu 800 Kč za 1 gram a poté rozprodával za cenu 200 Kč za jednu dávku o udávané hmotnosti 0,1 gramu, přičemž ve skutečnosti se v jedné dávce nacházelo průměrně 0,038 gramu, kdy takto prodával heroin za částku 5 263 Kč za 1 gram, tedy se ziskem 4 463 Kč na 1 gramu. Dále přechovával přesně nezjištěné množství heroinu, nejméně 20,964 gramů za účelem jeho prodeje a v období roku 2013 přesně nezjištěné množství pervitinu, který rovněž prodával. Za výše uvedené období prodal heroin v množství 199,84 gramů a získal tak pro svoji potřebu nejméně 880 000 Kč.

6. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Nejvyšší soud dovolání usnesením č. j. 11 Tdo 1114/2016-46 ze dne 18. 10. 2016 odmítl.

7. Stěžovatel spatřuje důvodnost ústavní stížnosti zejména v nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy a v porušení zásady in dubio pro reo. Dle jeho názoru soud prvního stupně rozhodl zcela proti zásadě volného hodnocení důkazů a odvolací soud pouze mechanicky převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, i když si provedené důkazy navzájem odporují a nebyly zohledněny důkazy vyznívající v jeho prospěch. Odvolací soud, který se neztotožnil s úvahami, vedoucími soud prvního stupně k právní kvalifikaci toliko podle § 238 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, a jeho jednání posoudil podle třetího odstavce uvedeného ustanovení, svůj postup nezdůvodnil, neboť pouze odkázal na argumenty uplatněné státním zástupcem v odvolání. Odůvodnění rozsudků obou soudů, zejména pak soudu odvolacího, proto považuje za nepřezkoumatelné a v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Setrvává přitom na své obhajobě, že jedna dávka heroinu v dealerovém sáčku byla prodávána za 200 Kč a měla odpovídat hmotnosti 0,1 gramů, nikoliv hmotnosti 0,038 gramů, jak bez jakékoliv opory v důkazech dovodily soudy. Poukazuje přitom na nízký sociální statut svědků - uživatelů drog a na nevěrohodnost jejich výpovědí. Skutečnosti, že byly nalezeny sáčky o jiné váze, dle jeho přesvědčení neprokazuje, že jím prodávané dávky byly v tomto množství. Skutkový stav tak byl zjištěn v rozporu se zásadou materiální pravdy.

8. Stěžovatel dále namítá, že mu soudy nedaly možnost znevěrohodnit výpověď utajeného svědka Nováka, který uvedl, že informace o tom, že prodává drogy, slyšel od Emila Baláže. Jeho návrh na výslech tohoto svědka však soud prvního stupně zamítl. Dle jeho názoru nebyly splněny podmínky pro způsob dokazování podle § 55 odst. 2 tr. řádu, neboť nebylo zjištěno, že by v jeho případě někdo vystupoval agresivně. V této souvislosti odkazuje na nutnost používat institutu ochrany svědků s ohledem na spravedlivost řízení jen v nezbytné míře.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Stěžovatel napadá zejména soudy učiněná skutková zjištění. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995; N 79/4 SbNU 255).

11. Ústavní soud se mohl v mezích takto limitovaného přezkumu zabývat pouze tím, zda závěry soudů nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny.

12. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí, a pokud zamítl návrh obhajoby na výslech svědka Baláže, svůj postup také řádně odůvodnil, stejně jako zamítnutí dalších návrhů na doplnění dokazování. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů, zvláště pak výpovědím svědků z řad konzumentů drog, přičemž je vyhodnotil nejen samostatně, ale i v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Skutkový závěr, že stěžovatel prodával heroin osobám uvedeným ve výroku rozsudku, ale i desítkám dalších neztotožněných osob, byl prokázán nejen výpověďmi svědků, kteří od něho heroin dlouhodobě kupovali, ale i protokolem o sledování osob a věcí v místě bydliště stěžovatele a výsledky domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků, odbornými vyjádřeními a záznamy telekomunikačního provozu, jejichž předmětem byly mobilní telefony stěžovatele a spoluobviněné. Stěžovatel sice zpochybňuje věrohodnost svědků, kupujících od něho drogy, jak však uvedl již soud prvního stupně, tito svědkové shodným způsobem popsali způsob, jakým od stěžovatele heroin nakupovali, přičemž tento způsob kontaktů se stěžovatelem je zadokumentován i v protokolu o sledování osob a věcí v bydlišti stěžovatele. Stěžovatel drogy prodával i v prostorách restaurace, kterou měl pronajatou, což vyplývá nejen z výpovědí svědků, ale i z výsledků provedené prohlídky jiných prostor a pozemků.

13. Pokud část svědků, která stěžovatele v přípravném řízení spontánně usvědčovala, při hlavním líčení svou výpověď podstatně změnila ve prospěch stěžovatele, soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč jejich změněným výpovědím neuvěřil, a z jakých důvodů přistoupil k osobnímu výslechu některých svědků tak, aby nebyla ohrožena jejich bezpečnost a zdraví. S tím souvisí i důvody, proč bylo přistoupeno v souladu s § 55 odst. 2 tr. řádu k utajení totožnosti jednoho ze svědků, byť stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje názor, že v jeho případě nikdo agresivně nevystupoval. Jak uvedl soud prvního stupně, opakovaně musel i při hlavním líčení přijmout pořádková opatření v podobě vykázání některých osob evidentně ve vztahu blízkém ke stěžovateli z jednací síně, a to s ohledem na jejich projevy.

14. Způsob nákupu heroinu stěžovatelem od neztotožněných osob v Praze, včetně jeho množství a ceny, vzal soud prvního stupně za prokázaný nejen svědeckou výpovědí utajeného svědka, ale i obsahem zaznamenaného telekomunikačního provozu formou odposlechů hovorů a SMS, z něhož je zřejmá komunikace stěžovatele s dodavateli heroinu. S ohledem na provedené dokazování se však neztotožnil s obžalobou prezentovaným tvrzením o množství heroinu nakoupeného stěžovatelem. V důsledku toho upravil popis vytýkaného jednání při zachování zásady jednoty a totožnosti skutku tak, aby přesně odpovídal výsledkům provedených důkazů.

15. Bez jakýchkoliv pochybností soud prvního stupně z dokazování vyvodil i cenu, za jakou stěžovatel jednu dávku heroinu prodával. Tu ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje, nesouhlasí však se stanoveným množstvím jedné prodávané dávky (0,038 g), když tvrdí, že byla v množství 1 gramu. Při stanovení množství jedné dávky heroinu stěžovatelem prodávané však soud vyšel ze závěrů odborného vyjádření, které analyzovalo při domovní prohlídce zajištěný igelitový sáček s 65 plastovými sáčky, obsahujícími heroin, kdy v každém z nich bylo průměrně 0,038 gramů této látky. Protože šlo zjevně o dávky přichystané stěžovatelem k prodeji, soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že stěžovatelem vydávané množství heroinu bylo ve skutečnosti o hmotnosti 0,038 g v jedné dávce. Nelze tak přisvědčit stěžovateli, že soudem uváděné množství v jedné prodávané dávce nemá oporu v provedených důkazech. Na tom nic nemění ani výpovědi některých svědků - konzumentů drog, kteří měli za to, že kupují jednu dávku v množství 0,1 g, když dávku nikdy ani nepřevažovali.

16. Odvolací soud se se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel distribuoval heroin osobám uvedeným ve výroku rozsudku, ale i desítkám dalších nezjištěných osob v místě svého bydliště i v pronajaté restauraci, ztotožnil. Pochybení však shledal v tom, že soud prvního stupně do skutkové věty výroku o vině nezahrnul svá skutková zjištění, uváděná v odůvodnění rozsudku ohledně množství heroinu, které stěžovatel přechovával za účelem prodeje jeho uživatelům, a že do celkového množství heroinu, které stěžovatel přechovával, nezahrnul i to, které prodala spoluobviněná. V tomto směru v souladu s § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu provedl podstatné důkazy, čímž si vytvořil zákonné předpoklady pro doplnění skutkových zjištění výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, že stěžovatel "přechovával přesně nezjištěné množství heroinu, nejméně 20,964 gramů, za účelem prodeje jeho uživatelům. Z ústavního hlediska je jeho postup akceptovatelný, nadto tím došlo toliko k nevýraznému posunu skutkových zjištění v souladu s řádně provedeným dokazováním, který nemá vliv na právní kvalifikaci jednání stěžovatele ohledně rozsahu trestné činnosti.

17. Oproti tomu, stran získaného prospěchu stěžovatele, vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně (které stěžovatel původně akceptoval a nepodal si proti němu odvolání), že stěžovatel získal trestnou činností prospěch nejméně 880 000 Kč. Dospěl tak k závěru, že jeho jednání mělo být kvalifikováno i podle třetího odstavce uvedeného ustanovení. I tento jeho závěr je akceptovatelný, když značným prospěchem ve smyslu § 283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku je prospěch nejméně 500 000 Kč (viz § 138 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku), přičemž odvolací soud řádně odůvodnil, proč se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně uvedeným na str. 40 jeho rozsudku. Právní závěr odvolacího soudu je řádně odůvodněn a má oporu v provedeném dokazování. Již soud prvního stupně shledal prospěch stěžovatele ve výši 880 000 Kč (viz skutková věta výrokové části jeho rozsudku). Proti tomuto zjištění stěžovatel nijak nebrojil, odvolání nepodal a v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem prohlásil, že provedené důkazy byly vyhodnoceny správně (viz str. 12 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Až v souvislosti s kvalifikací jednání podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jak ji provedl odvolací soud, v dovolání napadl skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Ani Nejvyšší soud však neshledal v úvahách soudu prvního stupně, učiněných v intencích § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, žádnou libovůli a právní kvalifikaci podle třetího odstavce § 283 tr. zákoníku shledal správnou a odpovídající soudní judikatuře. Akceptovatelný je i jeho závěr, že konečný prospěch 880 000 Kč je třeba považovat za minimální možný zisk stěžovatele, když soudy vycházely vždy z nejmenšího počtu dodaných dávek jednotlivým uživatelům a od stěžovatelem stanovené prodejní ceny odečetly nákupní hodnotu heroinu.

18. Řádně a podrobně odůvodněným závěrům odvolacího soudu, s nimiž se dovolací soud ztotožnil, tak nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Sama skutečnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, nemůže být důvodem k vydání zrušujícího nálezu. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě odůvodnit. Jestliže však soud po vyhodnocení takové důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", které se stěžovatel dovolává, neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1699/16 ze dne 25. 7. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

19. Z obsahu napadených rozhodnutí (i z rozsudku soudu prvního stupně) tak nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy vyvodily, a konečným právním posouzením věci odvolacím soudem. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.

20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.