II. ÚS 4133/16
II.ÚS 4133/16 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Michala Maglii, zastoupeného Mgr. Michalem Burešem, advokátem v advokátní kanceláři BUREŠ MAGLIA, advokáti s. r. o., Bělehradská 14, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2016, č. j. 21 Cdo 2421/2016-242, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání jeho věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na legitimní očekávání nabytí majetku spadající pod ochranu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 8. 2015, č. j. 18 C 288/2013-149, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti Anně Bláhové (dále jen "vedlejší účastnice"), kterou se stěžovatel domáhal vyslovení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 24. 4. 2013, jejímž předmětem bylo darování nemovitostí v k. ú. Prušánky a darovací smlouvy ze dne 17. 4. 2013, jejímž předmětem bylo darování nemovitostí v k. ú. Štěpánovice u Českých Budějovic. Stěžovatel byl současně zavázán k úhradě nákladů řízení ve prospěch vedlejší účastnice ve výši 6 776,- Kč. Z odůvodnění se podává, že stěžovatel disponuje vykonatelnou pohledávkou ve výši 722 416,- Kč s příslušenstvím, která mu byla přiznána rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2014, č. j. 13 Cm 1888/2012-281, vůči dlužníkovi Ing. Štěpánu Bláhovi, insolvenčnímu správci úpadce Pivovar Eggenberg, a. s., se sídlem Pivovarská 27, Latrán, Český Krumlov, a to jako úhrada právní pomoci, kterou měl stěžovatel dlužníkovi poskytnout v souvislosti s vymáháním pohledávky do konkursní podstaty. Vzhledem k tomu, že tato pohledávka byla stěžovateli přiznána za insolvenčním správcem, který jedná svým jménem na účet dlužníka, uzavřel okresní soud, že v takovém případě nelze výkonem rozhodnutí či exekucí postihnout osobní majetek insolvenčního správce, a tudíž ani odporovat jeho úkonům týkajícím se jeho osobního majetku, neboť za stávající situace není stěžovatel ve věci aktivně legitimován. Na závěru okresního soudu nezměnila nic ani argumentace stěžovatele, že dle ustanovení § 39 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), náklady insolvenčního správce spojené s využitím právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků lze hradit z majetkové podstaty, jen je-li jejich využití účelné vzhledem k rozsahu a náročnosti insolvenčního řízení a jsou-li předem schváleny věřitelským výborem, což v daném případě nenastalo.

3. Na základě odvolání stěžovatele ve věci opětovně rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který svým rozsudkem ze dne 13. 1. 2016, č. j. 7 Co 2333/2015-212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, když doplnil, že zásadní pro rozhodnutí bylo posouzení toho, zda stěžovatel disponuje vymahatelnou pohledávkou vůči dlužníkovi a zda tedy je aktivně legitimován. I v tomto sdílel odvolací soud názor soudu prvního stupně, přičemž uzavřel, že zásadní je označení dlužníka v rozsudku, kterým byla stěžovateli pohledávka přiznána. Pokud je dlužník označen jako fyzická osoba, která vystupovala v soudním řízení jako insolvenční správce, tak na základě takového exekučního titulu nelze postihnout osobní majetek dlužníka a předmětné darovací smlouvy nejsou odporovatelnými právními úkony.

4. Dovolání stěžovatele v dané věci bylo zamítnuto. Nejvyšší soud sice dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť se týká právní otázky, která nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud ve všech souvislostech vyřešena a že její posouzení je pro rozhodnutí soudů významné, avšak následně uzavřel, že není opodstatněné. Bylo odkázáno na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, kde dovolací soud dospěl k závěru, že insolvenční správce se jako účastník občanského soudního řízení, v němž jde o nakládání s majetkovou podstatou, označuje stejně jako ostatní osoby, přičemž se připojí označení jeho funkce. Dále bylo judikováno, že na základě exekučního titulu získaného proti příslušné osobě ve sporu, v němž vystupovala jako správce konkursní podstaty konkrétního úpadce (z titulu výkonu této funkce), nemůže být výkonem rozhodnutí nebo exekucí nikdy postižen osobní majetek této osoby. Tyto závěry se dle názoru Nejvyššího soudu uplatní i v poměrech insolvenčního zákona. V rozhodnutí o dovolání byla zvážena i argumentace stěžovatele týkající se ustanovení § 39 odst. 3 insolvenčního zákona, avšak Nejvyšší soud zde vysvětluje, že otázky týkající se této problematiky není možné řešit v projednávané věci. Pokud bylo pravomocným rozsudkem rozhodnuto, že Ing. Štěpán Bláha je povinen uspokojit stěžovatelovu pohledávku "jako insolvenční správce dlužníka PIVOVAR EGGENBERG, a. s.", bylo tím v projednávané věci závazně stanoveno, že pohledávka má být uhrazena z majetkové podstaty dlužníka a nikoliv z osobního majetku Ing. Štěpána Bláhy.

5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel vedle shrnutí výsledků dosavadního řízení podrobně přepisuje argumentaci obsaženou v dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Hlavním argumentem je tvrzení, že fyzická osoba Ing. Štěpán Bláha je stále tatáž fyzická osoba bez ohledu na uvedení dodatku spočívajícího v označení jeho funkce jako správce konkursní podstaty. Vyvrací Nejvyšším soudem uvedenou rozhodovací praxi, podle které jedná-li správce na účet majetkové podstaty, nemůže být v této pozici nikdy postižen jeho osobní majetek. Stěžovatel pak v dovolání upozornil na potřebu nového posouzení systematiky ustanovení § 39 insolvenčního zákona, poukazuje zejména na odstavec 3 uvedeného paragrafu, který pojednává o specifické skupině nákladů na činnost insolvenčního správce a uvádí domněnku, že za určitých okolností (neúčelnost, absence schválení věřitelským orgánem) by tyto náklady měly být hrazeny z osobního majetku správce. Stěžovatel má za to, že dovolací soud setrval na stanovisku a důvodech, které vyjádřil odvolací soud a s argumenty stěžovatele se vůbec nevypořádal, když dosavadní judikatura, na kterou Nejvyšší soud poukazuje, byla vydána za původní úpravy zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"). Stěžovatel tak uzavírá, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu není řádné a tudíž se jedná o nepřezkoumatelné rozhodnutí, které zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces. Zásah do svého práva na legitimní očekávání majetku pak stěžovatel spatřuje v tom, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím de facto učinil jeho soudně přiznanou pohledávku nevykonatelnou, neboť stěžovatel nyní není schopen tuto pohledávku uspokojit ani z majetku Ing. Štěpána Bláhy, ani z majetkové podstaty dlužníka Pivovar Eggenberg, a. s., neboť insolvenční správce nevyžádal souhlas věřitelského výboru s úhradou nákladů za právní služby, které stěžovatel správci poskytl. Závěrem stěžovatel navrhuje, aby napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo zrušeno.
III.

6. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

7. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

8. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je toliko nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak se závěrem obecných soudů o nemožnosti uspokojit pohledávku přiznanou stěžovateli rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2014, č. j. 13 Cm 1888/2012-281, z osobního majetku Ing. Štěpána Bláhy.

9. Ústavní soud však po prostudování ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí obecných soudů všech stupňů, neshledal nic, co by obecným soudům mohl vytknout. Na rozdíl od stěžovatele má Ústavní soud za to, že se obecné soudy s možností uspokojení předmětné pohledávky z osobního majetku Ing. Bláhy řádně vypořádaly, přičemž postupovaly v souladu s platnou judikaturou. Právní závěry soudů pak nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a v souladu s dobrými mravy a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích řádným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele, přičemž svá rozhodnutí také náležitě odůvodnily.

10. Náležité odůvodnění soudních rozhodnutí je precizně definováno např. v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 1404/11 (tato i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz), takto: "Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu je požadavek, aby rozhodnutí soudů byla náležitým způsobem odůvodněna. Pro účastníka řízení z nich musí být zřejmé, jaká skutková zjištění soud učinil a jakým způsobem je právně vyhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry přitom nesmí být projevem libovůle a úvahy, na nichž jsou založeny, musí odpovídat obecně akceptovaným interpretačním postupům. Pokud jde o rozsah odůvodnění, ten přirozeně vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, neboť nezbytnost jednotlivých jeho obsahových komponentů se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, se kterými se soudy musí adekvátně vypořádat. Rozhodující je jejich relevance z hlediska projednávané věci a to, zda jsou způsobilé ovlivnit výsledek řízení. Význam nakonec nelze upřít ani otázce, zda je příslušným rozhodnutím rozhodováno v prvním stupni, nebo zda jde o rozhodnutí o řádném nebo mimořádném opravném prostředku. V těchto případech nelze na rozhodnutí soudů hledět izolovaně, nýbrž ve spojení s rozhodnutími jemu předcházejícími. Soud rozhodující o opravném prostředku především není povinen opakovat argumentaci obsaženou v odůvodněních jím přezkoumávaných rozhodnutí, pokud ji považuje za správnou a dostatečnou z hlediska výše uvedených požadavků. Z jeho rozhodnutí ovšem musí být patrné, že se skutečně zabýval všemi důležitými otázkami a že se neomezil toliko na potvrzení závěrů soudů nižšího stupně".

11. Ve světle shora uvedeného tak Ústavní soud uzavírá, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za řádné, když se v něm tento soud vypořádal se všemi relevantními námitkami. Jestliže stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s jeho argumentací týkající se možnosti požadovat úhradu nákladů právního zastoupení poskytnutých advokátem ve prospěch insolvenčního správce v souvislosti s výkonem jeho funkce z osobního majetku tohoto správce, poukazuje Ústavní soud (shodně jako Nejvyšší soud) na skutečnost, že tyto námitky měly být uplatněny zejména v nalézacím řízení, kterým se stěžovatel domáhal úhrady předmětné pohledávky. Úkolem soudů v řízení, jehož výsledky jsou napadány ústavní stížností v dané věci, bylo zejména posoudit, zda stěžovateli svědčí vymahatelná pohledávka vůči účastníkovi darovacích smluv, kterým odporoval. Jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, vymahatelnou pohledávkou se ve smyslu ustanovení § 42a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, rozumí taková pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Nelze vytýkat Nejvyššímu soudu skutečnost, že se v řízení, které je svou podstatou blízké výkonu rozhodnutí, nezabýval opětovně podstatou pohledávky a osobou dlužníka této pohledávky, když rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2014, č. j. 13 Cm 1888/2012-281, byla stěžovateli přiznána pohledávka vůči dlužníkovi Ing. Štěpánu Bláhovi, insolvenčnímu správci úpadce Pivovar Eggenberg, a. s., čímž bylo závazně stanoveno, že má být uspokojena z konkursní podstaty a nikoliv z osobního majetku Ing. Štěpána Bláhy.

IV.

12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.