II. ÚS 412/10
II.ÚS 412/10 ze dne 29. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Anenská 8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2009, č. j. 30 Cdo 2231/2009-270, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2007, č. j. 16 Co 134/2006-223, za účasti Nejvyššího soudu, a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal s odkazem na údajné porušení jeho práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu Brno - venkov, sp. zn. 7 C 773/2002, Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel v řízení před obecnými soudy domáhal žalobou určení, že je vlastníkem nemovitostí, které jsou specifikovány ve výroku rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 31. 10. 2005, č. j. 7 C 773/2002-188, jímž byla tato žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku podané dovolání bylo výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení.

Skutkově šlo o to, stručně řečeno, že stěžovatel uzavřel dne 12. 5. 1997 smlouvu s obchodní společností STAPO BRNO, s. r. o., podle níž na uvedenou společnost převedl pozemky specifikované ve smlouvě, proti jejímu závazku v dohodnutém termínu pro něho postavit obytný dům. Protože uvedená společnost dům pro stěžovatele nepostavila, a to ani v náhradním termínu, stěžovatel od smlouvy odstoupil. Učinil tak jednak dopisem ze dne 17. 9. 2002, který byl adresován jednateli společnosti do místa jeho trvalého bydliště a který byl vrácen jako nedoručený, a jednak dopisem ze dne 14. 10. 2002 adresovaným do sídla společnosti, který byl řádně doručen. Stěžovatel vycházel z toho, že od smlouvy ve smyslu v ní dojednaných podmínek platně odstoupil, a proto se domáhal určení, že je vlastníkem pozemků, které podle uvedené smlouvy převedl na společnost STAPO BRNO, s. r. o. Vzhledem k tomu, že část pozemků pak byla touto společností převedena na další subjekty, domáhal se uvedeného určení i vůči nim. Kromě toho namítal absolutní neplatnost smlouvy ze dne 12. 5. 2002 včetně jejích dodatků a tvrdil, že šlo o neurčité právní úkony.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve uvedl své výhrady k rozsudku odvolacího soudu. Tvrdil, že postupem soudu bylo porušeno jeho právo nerušeně vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces "nedodržením postupů v předmětných soudních řízení". Argumentoval shodně jako v řízení před obecnými soudy, proč považuje odstoupení od smlouvy za platné, a opakoval důvody, z nichž dovozoval neplatnost předmětné smlouvy včetně jejích dodatků. Namítl, že obecné soudy ignorovaly jeho důkazní návrhy a naopak hodnotily důkazy formálně neprovedené. Domnívá se, že potvrzením prvoinstančního rozhodnutí odvolacím soudem byla porušena zásada dvojinstančnosti. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu uvedl, že v dovolání předestřel řadu otázek zásadního právního významu, např. otázku posouzení smluvního ujednání o možnosti odstoupit od smlouvy, nebo aplikaci ustanovení § 517 odst. 1 občanského zákoníku, nebo posouzení charakteru předmětné převodní smlouvy. Zvláště však zdůraznil otázku doručování odstoupení od smlouvy. Dovolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami, které již uplatnil v odvolání a jimiž se odvolací soud vůbec nezabýval, a dále vytkl odvolacímu soudu chybné poučení ohledně lhůty k podání dovolání. Konečně za porušení práva na spravedlivý proces považoval odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, že nebyla dána ani otázka zásadního právního významu ve vztahu k výkladu procesního práva s odůvodněním, že v souzené věci se nejednalo bezprostředně o výklad procesního práva, na němž by bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly nebo by byly extrémně formalistické, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Klíčovou byla otázka platnosti odstoupení od smlouvy. Ústavní soud neshledává nic protiústavního na závěru odvolacího soudu, že k platnému odstoupení nemohlo dojít dopisem ze dne 17. 9. 2002 proto, že byl doručován do bydliště jednatele společnosti a nikoliv do sídla této společnosti. Navíc, jak vyplývá z obsahu spisu, tento dopis nebyl převzat a podle relace pošty (viz č. l. 68 soudního spisu) byl vrácen odesílateli. Pro tvrzení stěžovatele, že se tak stalo v úmyslu se vyhýbat doručování závažných písemností, nesvědčí žádný důkaz a důvody pro nepřijetí mohly být různé, např. i to, že adresát již nebyl jednatelem společnosti. Ostatně stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce předložil k důkazu Zástavní smlouvu ze dne 26. 6. 2002 (viz č. l. 71, 72), která je již podepsána jednatelem D. T. Navíc i kdyby úmysl jednatele vyhýbat se převzetí doporučených zásilek byl prokázán, nemělo by to žádný vliv na závěr, že hmotněprávní úkon musí být doručován subjektu, kterého se týká na jeho adresu, což je v případě právnické osoby její sídlo, kam bylo doručováno v pořadí až druhé odstoupení, které také bylo řádně převzato, avšak bylo doručeno po uplynutí dohodnuté doby pro odstoupení.

Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se neplatnosti převodní smlouvy a jejích dodatků, Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti), jak je patrno především z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud podrobně vyložil, proč v daném případě neshledal žádnou z předestřených otázek otázkou zásadního právního významu. Tímto výkladem nijak nevybočil z mezí rozsahu přezkumu stanovených procesním předpisem pro dovolací řízení. Stěžovatel má pravdu, pokud namítl chybné poučení o lhůtě k podání dovolání, neboť zde byla uvedena lhůta 15 denní, ačkoli správně měla být uvedena lhůta dva měsíce. Toto pochybení však v daném případě nemá žádný ústavněprávní přesah, neboť dovolacím soudem nebylo dovolání odmítnuto pro nedodržení lhůty vyjádřené chybně v poučení. Po prostudování obsahu spisu o řízení nebyly shledány opodstatněnými ani výhrady stran formálního postupu při dokazování a ignorování některých stěžovatelových důkazních návrhů.

Ústavní soud proto konstatuje, že v projednávané věci nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. S ohledem na jejich shora uvedené právní závěry je ani nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů a v řízeních, která soudnímu řízení předcházela, všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy porušily zásadu rovnosti účastníků řízení, ani že by ve věci nejednal zákonný soudce. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.