II. ÚS 4119/16
II.ÚS 4119/16 ze dne 27. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Kien Pham Trunga, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem Opatovická 1659/44, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 4939/2014-203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na právní zastoupení podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 4939/2014-203 zrušil.

2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 4939/2014-203 odmítl dovolání jako podané neoprávněnou osobou. Dovolání směřovalo proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014 č. j. 18 Co 191/2014-175, kterým Městský soud v Praze zrušil rozsudek soudu prvního stupně a zastavil řízení pro neodstranění nedostatku procesní podmínky, když žalobce ani advokát žalobce nedoložili řádnou plnou moc advokáta prokazující oprávnění jednat za žalobce, resp. nedoložili plnou moc s úředně ověřeným podpisem žalobce, kterou odvolací soud požadoval. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil, že otázka, zda je žalobce (dovolatel) v řízení (též v řízení dovolacím) řádně zastoupen (popř. naopak, zda zástupce v řízení zastupuje žalobce, tj. osobu oprávněnou dovolání podat), je předmětem dovolacího přezkumu. Podmínku legitimace dovolatele a podmínku oprávnění k zastupování za danou osobu je třeba a priori považovat za danou, byť by výsledkem dovolacího řízení byl závěr s uvedeným předpokladem rozporný a dovolání bylo odmítnuto jako podané neoprávněnou osobou. Dovolací soud tedy primárně posuzoval, zda je dovolání s to zpochybnit závěry odvolacího soudu ohledně nutnosti řízení zastavit pro neodstranění odstranitelného nedostatku podmínky řízení. Protože dovolání nebylo dovolacím soudem shledáno způsobilým zpochybnit závěry odvolacího soudu, advokát, který podal dovolání, nemá postavení účastníka řízení a nedisponuje řádnou plnou mocí ani pro dovolací řízení. Nejvyšší soud již advokáta nevyzýval postupem podle § 28 odst. 4 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), k odstranění téhož nedostatku plné moci, neboť písemná plná moc by se, nebýt nedostatku, k jehož odstranění byl advokát odvolacím soudem vyzván, vztahovala i na dovolací řízení. Jím podané dovolání proto Nejvyšší soud odmítl jako podané neoprávněnou osobou.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci. Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ačkoliv má předseda senátu právo požadovat ověření podpisu na plné moci, pak toto právo nemůže být založeno na libovůli. Předsedkyně senátu odvolacího soudu výzvu k doložení plné moci s úředně ověřeným podpisem žalobce neodůvodnila, ačkoli ze skutkových okolností případu nevyplývá důvod, proč by podpis na plné moci měl být ověřen. To zavdává dle stěžovatele pochybnosti o účelu takového rozhodnutí a navozuje silný dojem až jistotu o zneužití práva. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti poukazuje na negativní vztah předsedkyně senátu vůči právnímu zástupci stěžovatele. Stěžovatel má za to, že vydal pro řízení řádnou plnou moc a že zmocnil svého právního zástupce i pro podání dovolání.

7. Ústavní soud po prostudování vyžádaného spisu a zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí a postup soudu jemu předcházející vykazovalo výše uvedené znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Předmětem dovolacího přezkumu byla otázka řádného zastoupení žalobce (dovolatele). Nejvyšší soud tedy považoval podmínku legitimace dovolatele a podmínku oprávnění k zastupování a priori za danou. Protože však dovolání nebylo shledáno způsobilým zpochybnit závěry odvolacího soudu, dospěl Nevyšší soud k závěru, že advokát nedisponuje řádnou plnou mocí pro dovolací řízení a nemá postavení účastníka řízení. Dovolání proto Nejvyšší soud odmítl jako podané neoprávněnou osobou. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění svých závěrů. Nejvyšší soud se v rozhodnutí vypořádal se všemi právními otázkami týkajícími se plné moci a výzvy odvolacího soudu k předložení plné moci s úředně ověřeným podpisem formulovanými dovolatelem. Použití výzvy dle § 28 odst. 4 o. s. ř. a následný postup odůvodnil ve svém rozhodnutí, kterým zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil, i soud odvolací.

8. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.