II. ÚS 411/05
II.ÚS 411/05 ze dne 9. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného Mgr. Františkem Korbelem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2005, č. j. 1 Co 385/2004-62, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění: Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2004, č. j. 37 C 59/2003-47, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce (stěžovatele), kterou se domáhal, aby byl smír, uzavřený mezi M. M. a Občanským sdružením Britské listy ze dne 12. května 2003, prohlášen za neplatný a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2003, č. j. 32 C 99/2001-56, jímž byl tento smír schválen, bylo zrušeno. Ve výše zmiňovaném řízení se M. M. jako žalobce domáhal ochrany osobnosti a stěžovatel vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalované (Občanské sdružení Britské listy). Soud prvního stupně dovodil, že stěžovatel, který nebyl účastníkem smíru, není aktivně legitimován k podání žaloby na neplatnost smíru podle § 99 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Podle jeho názoru soud prvního stupně správně vyložil § 93 o. s. ř., podle něhož je vedlejší účastník oprávněn činit všechny procesní úkony s výjimkou úkonů, které znamenají dispozici s řízením nebo s předmětem řízení a úkonů, které učinil sám účastník. Jestliže tedy stěžovatel nebyl v postavení vedlejšího účastníka oprávněn k uzavření smíru a nebyl tak oprávněn činit procesní úkon týkající se předmětu řízení, není ani aktivně legitimován k podání návrhu na neplatnost smíru podle § 99 odst. 3 o. s. ř. K podání takového návrhu jsou věcně legitimováni pouze účastníci řízení, kteří smír uzavřeli. Pro posouzení otázky aktivní legitimace v dané věci je rozhodující procesní postavení stěžovatele ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 99/2001. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení svého základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jimiž je zaručeno právo na přístup k soudu. Ze znění Úmluvy stěžovatel dovozuje, že právo na spravedlivý proces náleží všem osobám, které jsou rozhodnutím dotčeny na svých právech, přičemž platí že není přípustné rozhodovat v soudním řízení o právech jiných osob než účastníků řízení. V případě stěžovatele byl schválen smír, v němž se Občanské sdružení Britské listy zavázalo zveřejnit v internetovém deníku Britské listy omluvu, jež mj. obsahovala pasáž, že "tato tvrzení, založená na údajích T. P., autor nijak redakci ani čtenářům neprokázal". V tomto stěžovatel vidí zásah do svých osobnostních práv. Podle stěžovatele sice platné znění o. s. ř. neumožňuje přibrat do řízení dalšího účastníka proti vůli žalobce, avšak povinností soudu bylo žalobce vyzvat, aby žalobu v tomto smyslu doplnil a okruh žalovaných rozšířil. Postavení vedlejšího účastníka, který nemá možnost dispozice s řízením, nedostačuje k obraně jeho práv ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Navíc v případě, že jeho úkony úkonům hlavního účastníka odporují, může soud rozhodnout tak, že úkon vedlejšího účastníka nepřipustí. Stěžovatel se v řízení snažil dosáhnout zrušení usnesení o smíru, neboť to byla dle jeho názoru jediná možnost, jak toho dosáhnout, přičemž občanský soudní řád nestanovuje žádné omezující podmínky z hlediska aktivní legitimace žalobce. V možnosti postupovat cestou žaloby na ochranu osobnosti, kterou naznačil odvolací soud, neshledává stěžovatel reálný způsob, jak se ochrany svých práv domoci. Rozhodnutí odvolacího soudu nepovažuje stěžovatel za ústavně konformní ve vztahu k sobě, ani ve vztahu k oběma hlavním účastníkům původního řízení. Vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy mu měly přiznat právo na opravný prostředek, jestliže procesními prostředky brojil proti usnesení o smíru, které bylo vyhlášeno v řízení, jehož měl být a - dle jeho názoru - vinou soudu nebyl hlavním účastníkem. Formalistické rozhodování obecných soudů založilo neústavní stav, kdy stěžovateli, o jehož právech bylo v původním řízení rozhodováno a v jeho neprospěch bylo i rozhodnuto, byl odepřen přístup k soudu a byl odkázán na řízení, které není způsobilé napadený zásah do jeho práv zhojit. Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti především odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Podle názoru Vrchního soudu v Praze nelze přisvědčit námitkám stěžovatele, že soud prvního stupně měl vyzvat žalobce M. M., aby doplnil a rozšířil okruh žalovaných i o osobu stěžovatele a pokud tak neučiní měl žalobu zamítnout. V případě zásahu do osobnostních práv je věcí žalobce, proti komu zvolený právní prostředek ochrany uplatní. Je především věcí žalobce, který určuje okruh účastníků řízení. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině a Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí jeho žaloby na zrušení usnesení o schválení smíru uzavřeného v řízení, v němž měl postavení vedlejšího účastníka. V tomto spatřoval zásah do jeho základního práva spočívajícího v přístupu k soudu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Rozhodující pro posouzení věci z ústavněprávního hlediska je, zda třetí osobě (vedlejšímu účastníkovi), která v původním řízení nevystupovala jako účastník řízení, by měla náležet možnost napadnout soudní smír uzavřený mezi účastníky řízení žalobou na zrušení smíru, resp. zda odepření této možnosti je zásahem do výše uvedeného základního práva na přístup k soudu. V této souvislosti Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od závěrů obsažených v napadeném rozhodnutí. Ustanovení § 99 odst. 3 o. s. ř. umožňuje soudu rozhodnut o zrušení usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Smír přitom představuje dohodu účastníků řízení uzavřenou v průběhu soudního řízení, kterou si upravují svá práva a povinnosti. V daném případě vystupovali jako účastníci smíru Občanské sdružení Britské listy a M. M. Stěžovatel účastníkem dohody, jež byla následně schválena soudem, nebyl. Pouze procesně měl postavení vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník je sice oprávněn činit všechny procesní úkony podobně jako účastník řízení, ovšem s výjimkou úkonů, které znamenají dispozici s řízením nebo předmětem řízení, kam spadá i uzavření smíru. Je tedy zcela logické, aby, pokud může dohodu o smíru uzavřít pouze účastník, mohl uzavřený smír žalobou ve smyslu § 99 odst. 3 o. s. ř. napadnout rovněž pouze účastník této dohody. Stěžovateli, který v původním řízení vystupoval jako vedlejší účastník, nepřísluší domáhat se tímto způsobem neplatnosti smíru. Jestliže tedy vedlejší účastník nemůže uzavřít smír, tím spíše mu nenáleží ani podat žalobu na zrušení usnesení o schválení uzavřeného smíru. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. II. ÚS 310/04, není případný. V uváděné věci byla správní žalobou, kterou podal účastník správního řízení, přímo dotčena práva jiného účastníka správního řízení. V ústavní stížností napadeném rozhodnutí by případně mohla být dotčena toliko práva vedlejšího účastníka, který v řízení vystupuje pouze jako "pomocník" účastníka řízení ve sporu. Jeho postavení vyplývá i z toho, že při rozhodování o věci samé soud nemůže vedlejšímu účastníkovi přiznat práva nebo uložit povinnosti. Pokud se stěžovatel cítí dotčen na svých osobnostních právech schváleným smírem, je na něm, aby zvážil, jakým způsobem bude dále postupovat. K této otázce se ovšem Ústavní soud na základě podané ústavní stížnosti nemůže vyjadřovat. Konečně nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že soud měl vyzvat žalobce v původním řízení k rozšíření okruhu žalovaných i o osobu stěžovatele. Civilní proces je ovládán zásadou dispoziční. Je proto jen a pouze věcí žalobce, koho označí jako žalovaného a jakým způsobem bude v řízení postupovat. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 9. listopadu 2005

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.