II. ÚS 4104/12
II.ÚS 4104/12 ze dne 27. 8. 2013

N 156/70 SbNU 443
K povinnosti exekučního soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 27. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 4104/12 ve věci ústavní stížnosti CÍSAŘ, ČEŠKA, SMUTNÝ a spol., se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4, zastoupené JUDr. Oldřichem Řeháčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 328/2012 ze dne 15. 8. 2012, jímž nebylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.
Usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 328/2012 ze dne 15. 8. 2012 se ruší.
Odůvodnění

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení ustanovení čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V odůvodnění svého návrhu stěžovatelka uvedla, že Městský soud v Praze při svém rozhodování pochybil, když nerozhodl o nákladech řízení. Dle stěžovatelky se při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení zřejmě řídil ustanovením § 150 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), aniž by na něj výslovně odkázal, a jeho čistě jazykovým výkladem, přičemž dovodil, že náklady odvolacího řízení jsou v případě, že exekuční řízení jeho rozhodnutím nekončí, rovněž předmětem úpravy nákladů exekuce podle ustanovení § 44 odst. 6 písm. e) a § 87 a 88 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "ex. ř."), na které se tímto odvolal.

3. Stěžovatelka se domnívá, že odvolací soud při svém rozhodnutí zcela ignoroval skutečnost, že v případě přerušení exekučního řízení podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v návaznosti na něj vydané usnesení soudního exekutora o vydání výtěžku exekuce představuje ve vztahu ke stěžovatelce konečné rozhodnutí a odvolací soud by měl postupovat podle ustanovení § 142 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodnout podle zásady úspěchu ve věci. Městský soud v Praze jí tímto postupem dle jejího názoru svévolně odepřel kompenzaci nákladů, na kterou jí vznikl za použití ustanovení § 142 občanského soudního řádu nárok, a tím prý zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces a rovněž se dopustil neoprávněného zásahu do jejích majetkových práv.

4. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti podotkla, že právní závěry Městského soudu v Praze vycházejí z čistě formalistického přístupu, bez hlubšího posouzení právní povahy usnesení soudního exekutora o vydání výtěžku zpeněžení, proti němuž podala následně odvolání, a představují ve spojení s absencí řádného odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení, které samo o sobě zakládá jeho nepřezkoumatelnost, a tudíž protiústavnost, v právním státě nepřijatelný zásah do základních práv stěžovatelky. Městský soud dle ní založil své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na strohém konstatování, že exekuční řízení jeho rozhodnutím nekončí, ačkoliv pro procesní postavení stěžovatelky jako insolvenčního správce bylo rozhodnutí městského soudu konečným rozhodnutím ve věci, a odkázal na úpravu náhrady nákladů řízení podle exekučního řádu, a to bez jakékoliv argumentace. Právní závěry jsou dle jejího mínění opřeny o důvody, které postrádají relevantní vazbu na projednávaný případ, přičemž takový postup, kdy nejsou zohledněny veškeré podstatné skutečnosti, vykazuje dle jejího přesvědčení znaky svévolného rozhodování zakládajícího protiústavnost. Stěžovatelka v této spojitosti dodává, že ústavněprávní přesah takového zásahu může být dán již samotnou skutečností, že usnesení městského soudu neobsahuje řádné odůvodnění o náhradě nákladů odvolacího řízení, které je podle konstantní judikatury Ústavního soudu jako základní požadavek spravedlivého procesu považováno za integrální součást rozhodnutí a je potřeba na něj aplikovat totožné požadavky jako na řádné odůvodnění rozhodnutí ve věci samé.

5. Stěžovatelka rovněž poznamenala, že městský soud v napadeném rozhodnutí nepřijatelným způsobem na soudního exekutora přesouvá rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení za situace, kdy řízení ve vztahu ke stěžovatelce vydáním usnesení o vydání výtěžku exekuce končí a náhrada nákladů řízení je oprávněným majetkovým právem náležejícím do majetkové podstaty. Hlavním posláním insolvenčního správce je ve smyslu insolvenčního zákona dbát, aby všechny hodnoty náležející do majetkové podstaty, které slouží k uspokojení oprávněných majetkových práv věřitelů, byly vydány do majetkové podstaty, a to ještě před samotným skončením insolvenčního řízení. Jakýkoliv jiný výklad by byl zcela v rozporu se smyslem a účelem jak insolvenčního řízení, tak i občanského soudního řádu.

6. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu a navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí městského soudu zrušil.

II.

7. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Exekutorského úřadu v Rokycanech vedený pod sp. zn. 168 EX 43/11, z něhož, jakož i obsahu napadeného soudního rozhodnutí zjistil následující skutečnosti.

8. V exekuční věci oprávněné Komerční banky, a. s., se sídlem Na Příkopě 33/969, Praha 1, proti povinným - 1. Michalu Savičovi a 2. Janě Mlčákové pro 65 372,23 Kč s příslušenstvím vydal Mgr. Petr Micka, soudní exekutor Exekutorského úřadu v Rokycanech, dne 25. 6. 2012 usnesení č. j. 168 EX 43/11-27, kterým určil výši nákladů exekuce částkou 4 500 Kč (výrok I) a dále rozhodl, že stěžovatelce se jako insolvenčnímu správci do majetkové podstaty insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 94 INS 7894/2012 žádná částka nevydává (výrok II), což odůvodnil tím, že jím před začátkem insolvenčního řízení vymožená částka ve výši 4 500 Kč se shoduje s výší nákladů exekuce, a proto ve smyslu § 46 odst. 6 ex. ř. nelze do majetkové podstaty prvého povinného po odečtení nákladů exekuce vydat žádnou částku.

9. Proti výroku II uvedeného usnesení soudního exekutora podala stěžovatelka včasné odvolání, v němž zpochybnila postup soudního exekutora, namítajíc zejména, že soudní exekutor nebyl oprávněn takto postupovat s ohledem na ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) a § 140 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona. Stěžovatelka navrhla, aby odvolací soud napadený výrok změnil tak, že jí jako insolvenčnímu správci vydá exekuční výtěžek ve výši 4 500 Kč, jakož i že jí přizná právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením odvolání částečně vyhověl a napadený výrok změnil dle návrhu stěžovatelky, avšak o nákladech odvolacího řízení nerozhodl s odůvodněním, že exekuční řízení rozhodnutím odvolacího soudu nekončí, a poukázal přitom na úpravu nákladů exekuce uvedenou v ustanovení § 44 odst. 6 písm. e) ve spojení s ustanovením § 87 a 88 ex. ř.

III.

11. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Městský soud v Praze jako účastníka řízení a oprávněnou, oba povinné i soudního exekutora jako vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti.

12. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 12. 2012 odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení a uvedl, že rozhodnutí o ní ponechává na úvaze Ústavního soudu.

13. Komerční banka, a. s., se ve svém podání ze dne 7. 12. 2012 prostřednictvím svého právního zástupce výslovně postavení vedlejšího účastníka vzdala.

14. Jana Mlčáková jako druhá povinná se v poskytnuté dvacetidenní lhůtě nevyjádřila, a proto ve vztahu k ní nastal stav předvídaný ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu; ani s ní tak Ústavní soud dále nejednal.

15. Michal Savič jako prvý povinný na výzvu k vyjádření rovněž nereagoval, a proto ani s ním Ústavní soud dále nejednal.

16. Soudní exekutor Mgr. Petr Micka se ve svém podání ze dne 5. 12. 2012 výslovně vzdal postavení vedlejšího účastníka.

17. Za dané procesní situace tak Ústavní soud žádná vyjádření k replice již stěžovatelce nezasílal, neboť Městský soud v Praze toliko odkázal na odůvodnění svého usnesení a vedlejší účastníci se svého postavení vzdali.
IV.

18. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

19. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

20. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), bod 36]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost normativních právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné, ale i nikoli zanedbatelná míra anticipace postupu orgánů veřejné moci ve vztahu k těm subjektům práva, vůči nimž se pravomoci svěřené těmto orgánům právě realizují. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.

21. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozích odstavcích, byly splněny. Ústavní soud shledal, že Městský soud v Praze pochybil, pakliže odmítl rozhodnout o nákladech odvolacího řízení, a ve svém posledku tak porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

22. Ústavní soud je nucen nejprve konstatovat, že domněnka stěžovatelky o "implicitní" aplikaci § 150 o. s. ř. není namístě, protože úvaha městského soudu zjevně cílila na skutečnost, že o nákladech odvolacího řízení bude rozhodováno, avšak nikoli v dané fázi exekuce, což jednoznačně plyne z odkazů soudu na výše zmíněná ustanovení exekučního řádu, kdy (byť nikoli kategoricky) zdůraznil, že exekuční řízení u něj nekončí a že soudní exekutor o nich rozhodne v příkazu k úhradě nákladů exekuce dle § 88 ex. ř. společně s dalšími náklady, které v exekučním řízení vznikly. Odvolací soud tedy neodepřel stěžovatelce právo na spravedlivý proces v tom smyslu, že kdyby nebylo důvodů zvláštního zřetele hodných, bylo by nutno o nákladech odvolacího řízení rozhodnout dle § 142 a násl. o. s. ř., nýbrž rozhodnutí o nich de facto přenesl na soudního exekutora, což však s ohledem na dále řečené není z ústavněprávního hlediska přípustné.

23. Pakliže městský soud své rozhodnutí nerozhodnout o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ustanovení § 44 odst. 6 písm. e) exekučního řádu v tehdy platném znění (tj. dle znění ke dni 15. 8. 2012), podle kterého obsahuje usnesení exekučního soudu o nařízení exekuce a pověření příslušného soudního exekutora jejím provedením mimo jiné též označení povinnosti, která má být exekucí vymožena, včetně povinnosti k úhradě nákladů exekuce, jedná se o odkaz naprosto nepřiléhavý, poněvadž povinnost k úhradě nákladů exekuce je v tomto usnesení nutně formulována zcela obecně, když exekuční řízení se nachází na samém začátku, a tudíž nelze ani odhadnout, jaké náklady ve výsledku v tomto řízení vzniknou, ani to, kdo je nakonec bude povinen uhradit, jelikož může dojít kupř. k zastavení exekuce, a potom platí, že náklady exekuce a náklady účastníků hradí ten, kdo toto zastavení procesně zavinil (§ 89 ex. ř.; tato povinnost je zde konstruována obdobně jako v případě občanského soudního řízení ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř.), což může být jiný procesní subjekt než povinný, který takové náklady jinak zásadně hradí (§ 87 odst. 2 a 3 ex. ř.). Stanovení povinnosti k úhradě nákladů exekuce v usnesení, kterým se nařizuje exekuce a pověřuje soudní exekutor jejím provedením, má tedy spíše poučovací charakter, nikoli však konkrétní dopady, neboť přirozeně nemůže reflektovat budoucí vývoj exekuce a všechny možné procesní situace, které mohou v exekučním řízení nastat a které mají vliv na vyčíslení nákladů exekuce a na určení procesního subjektu povinného je uhradit. Obdobně to platí i pro vyrozumění soudního exekutora o zahájení exekuce dle platné právní úpravy [srov. § 44 odst. 3 písm. f) ex. ř.].

24. Ani odkaz odvolacího soudu na ustanovení § 87 a 88 ex. ř. neobstojí. Podle § 87 odst. 1 tvoří náklady exekuce odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce podniku, a je-li exekutor nebo správce podniku plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu. Z uvedeného plyne, že náklady exekuce sestávají z nákladů, které v rámci exekučního řízení vynakládá sám soudní exekutor, popř. správce podniku. Z toho je rovněž patrné, že sem nejsou zahrnuty náklady, které oprávněně vzniknou jinému v souvislosti s úspěšným uplatněním opravného prostředku proti rozhodnutí soudního exekutora u exekučního soudu, který je v exekučním řízení koncipován jako korektiv postupu soudního exekutora (příkladmo § 55c či § 88 odst. 3 ex. ř.). Ve svém důsledku tak přenesení práva (a současně i povinnosti) rozhodnout o nákladech vzniklých v souvislosti s kladným vyřízením opravného prostředku (v případě neúspěchu tu jde zásadně o náklad soudního exekutora, který jej posléze může zahrnout do celkových nákladů exekuce a vymoci v rámci příkazu k jejich úhradě) na soudního exekutora vede k situaci, kdy o nákladech procesně úspěšného odvolatele, resp. účastníka, jenž uplatnil jiný opravný prostředek než odvolání, rozhoduje subjekt, který vydal napadené rozhodnutí, jež bylo exekučním soudem shledáno nesprávným či nezákonným.

25. Se situací, kdy o nákladech, které vznikly v řízení před orgánem vyššího stupně, rozhoduje orgán nižšího stupně, se lze běžně setkat v právní úpravě různých druhů právních řízení, zejména pak občanského soudního řízení, přičemž tato konstrukce sama o sobě protiústavnost nezakládá. Ovšem kupříkladu na rozdíl od občanského soudního řízení jde v případě exekučního řízení o dva orgány - soudního exekutora a exekuční soud, které se od sebe z pohledu své ústavněprávní povahy značně odlišují. Navzdory zákonodárcově snaze připodobnit postavení soudního exekutora v exekučním řízení k postavení soudu (srov. § 2, 28, 55b, 56 ex. ř.), jde o zcela rozdílné orgány, například nezávislost soudního exekutora nelze porovnat s nezávislostí soudcovskou, jak ji chápe Ústava v čl. 81. I povaha exekutorské činnosti se od povahy soudcovské činnosti zásadním způsobem liší. Ústavní soud ve stanovisku pléna Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545) zdůraznil, že "Nelze ani přisvědčit názoru ... o rovnocenném postavení soudu a exekutora při rozhodování o nákladech exekuce. Exekutor má totiž v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. Ani v případě vlastního provádění exekuce, byť byla na exekutora přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, není jeho postavení zcela shodné s postavením soudce. Exekutor je na výsledku exekuce především materiálně zainteresován a i při provádění exekuce prostřednictvím soudního exekutora jsou zásadní rozhodnutí týkající se exekučního řízení ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu. Skutečnost, že zákon - exekuční řád - přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, tedy nezakládá rovné postavení soudce a exekutora" (bod 7 citovaného stanoviska).

26. Z těchto důvodů je nepřijatelné, aby řízení vedené před orgánem Ústavou povolaným k ochraně základních práv a svobod (čl. 4 ve spojení s čl. 90 Ústavy) bylo hodnoceno, byť jen z hlediska nákladů takového řízení, právě soudním exekutorem, jehož rozhodnutí je v takovém řízení přezkoumáváno a který se nutně nachází v nerovném postavení s exekučním soudem, resp. příslušným soudcem. Vztah mezi soudním exekutorem a soud(c)em nese v exekučním řízení zřetelné prvky subordinace, a již proto není slučitelné s ústavněprávními charakteristikami moci soudní, aby náklady odvolacího řízení nebo řízení o jiném opravném prostředku před exekučním soudem byly posuzovány subjektem stojícím vně této větve státní moci. V této spojitosti je třeba poukázat rovněž na to, že ani případné uplatnění námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (§ 88 odst. 3 ex. ř.), jímž se rozhodování o nákladech exekuce přesouvá zpět k exekučnímu soudu, na tom nemůže ničeho změnit, protože soudní exekutor, jak bylo nastíněno výše, v příkazu k úhradě nákladů exekuce - vedle nákladů oprávněného - stanoví náklady, které mu vznikly při provádění exekuce, nikoli jiným účastníkům (z judikatury obecných soudů viz kupř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Co 611/2011 ze dne 30. 1. 2012), přičemž v námitkách nelze brojit proti skutečnosti, že soudní exekutor v takovém příkazu opomněl přiznat proti sobě jinému účastníkovi náklady řízení o opravném prostředku proti jeho rozhodnutí nebo tuto skutečnost jinak zohlednit, když zde sám vystupuje jako účastník řízení.

27. Opodstatněnou je také námitka stěžovatelky, že rozhodnutím odvolacího soudu pro ni řízení končí. Tu je třeba podotknout, že účastníky exekučního řízení jsou zásadně oprávněný a povinný (§ 36 odst. 1 ex. ř.), resp. jejich právní nástupci (§ 36 odst. 3 ex. ř.). Pro jiné subjekty, které mohou v exekučním řízení vystupovat, platí, že jakmile je o jejich právu či povinnosti pravomocně rozhodnuto, nejsou již dále účastni exekučního řízení, a proto je ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. ř. nutno rozhodnout o náhradě nákladů řízení. Bylo tedy povinností městského soudu o nákladech řízení rozhodnout, a nikoli odkázat na to, že exekuční řízení u něj nekončí a že náklady odvolacího řízení se promítnou v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Jednak řízení pro stěžovatelku stěžovaným usnesením odvolacího soudu skončilo (další průběh předmětného exekučního řízení pro ni nebyl významný, neboť se v něm již nejednalo o žádný její nárok či povinnost), jednak soudní exekutor nemohl v příkazu k úhradě nákladů exekuce rozhodovat o nákladech odvolacího řízení stěžovatelky, v němž byl účastníkem.

28. Ze všech uvedených důvodů tudíž Ústavní soud dle § 82 zákona o Ústavním soudu vyslovil porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a přistoupil ke kasaci stěžovaného soudního rozhodnutí.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.