II. ÚS 41/05
II.ÚS 41/05 ze dne 12. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Marcelou Zavřelovou, advokátkou, se sídlem Mladá Boleslav, Kalefova 404, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, č. j. 23 Co 273/2003-192, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto :
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ve svém návrhu stěžovatel napadá rubrikované rozhodnutí obecného soudu neboť se domnívá, že bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo podle čl. 28, čl. 30, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") s tím, že došlo k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu a k porušení základních předpisů o odměňování zaměstnanců za vykonanou práci a tyto skutečnosti byly odvolacím soudem opomenuty. Domáhá se tak vydání nálezu, jímž se v záhlaví uvedené rozhodnutí zruší.

Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi domáhal po žalovaném - zaměstnavateli - zaplacení peněžité částky s příslušenstvím. Stěžovatel uvedl, že byl zaměstnavatelem neoprávněně krácen na mzdě, v důsledku čehož mu byla následně vypočtena snížená podpora v nezaměstnanosti. Okresní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že z provedeného řízení vyplynulo, že žalovaný za vykonanou práci vyplácel dohodnutou mzdu, a tak stěžovatel nebyl ničím zkrácen a tudíž mu nevznikl nárok na doplacení mzdy a nemohla mu být ani krácena podpora v nezaměstnanosti.

Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele napadené rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, aby se soud prvního stupně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a doplnil dokazování.

Soud prvního stupně po opětovném projednání žalobu znovu zamítl, krajský soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a změnil pouze část týkající se rozhodnutí o nákladech řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.

Po posouzení věci Ústavní soud dospěl k názoru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž tvoří samostatnou soudní soustavu v jejímž rámci je povolán k přezkumu ústavnosti. To, že je Ústavní soud označen za soudní orgán, neznamená, že je dalším soudem, jenž objasňuje a rozhoduje dle jednoduchých zákonů skutkové a právní aspekty věci, ale že při své činnosti využívá metody vlastní soudnictví. Míra hodnocení aktů veřejné moci je podmíněna toliko šíří norem ústavního pořádku a nikoliv celou šíří jednoduchého práva. Ústavní soud nepřehodnocuje závěry obecných soudů; k tomu je v rámci svého kasačního oprávnění povolán jedině v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež byly na základě těchto skutečností učiněny. K zásahu je Ústavní soud povolán rovněž tehdy, když by postup orgánů veřejné moci přímo zasahoval do práv bezprostředně garantovaných normami ústavního pořádku.

Listinou zaručená práva v čl. 28 a čl. 30 nejsou bezprostředně garantována normami ústavního pořádku. Lze se jich domáhat jen v mezích zákonů, které obsah těchto ustanovení provádějí. V rámci důkazního řízení před obecnými soudy nebylo konstatováno porušení takovýchto zákonů. To, že se skutkové a právní závěry soudu, jež byly učiněny, liší od představ stěžovatele, není důvodem k zásahu Ústavního soudu. Soudy se v rámci řízení vypořádaly s námitkami stěžovatele a výsledky provedeného dokazování své závěry podložily (k sporné definici výpočtu odměny byl vyhotoven znalecký posudek). Hodnocení výsledků dokazování pak již závisí jen na samotných soudech, a to v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Zákon instruuje soud pouze v tom smyslu, že má hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti se záměrem přisoudit důkazům správnou hodnotu závažnosti, zákonnosti a pravdivosti.

V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (v podrobnostech např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 34, str. 257 a násl. či případ Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, 1988, srov. Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Praha: IFEC, 2003, str. 242 a násl. ).

K namítanému porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadené rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a není v nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Závěry soudu o způsobu určení "hrubého zisku vozidla", od nějž se odvíjel způsob určení výše stěžovatelovy mzdy, jsou logické a korespondují s provedeným dokazováním. Proto Ústavní soud v projednávané věci neshledal zásah do práva na spravedlivý proces nebo porušení jiných ústavně zaručených práv.

Jednoduché zákony nabízí stěžovateli dostatečné množství prostředků k ochraně domněle dotčených práv. Je na volbě stěžovatele, zda je využije, či nikoliv a který z možných institutů zvolí. V rámci soukromoprávních disciplín se zásada volní dispozice opírá o postulát - právo slouží bdělým. Z dokazování před obecnými soudy mimo jiné vyplynulo, že stěžovatel zůstal v tomto směru pasivní a své domněle dotčené právní nároky uplatnil až po delší časové prodlevě. To, že stěžovatel nebyl dostatečně připraven hájit svá práva, či nevyužil účinnějšího prostředku ochrany a neztotožňuje se s výsledkem soudního řízení, které nevybočuje ze zákonných mezí, není důvodem k zásahu Ústavního soudu.

Za dané situace považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. ledna 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.