II. ÚS 4049/16
II.ÚS 4049/16 ze dne 7. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Vojtěcha Rašovského, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, se sídlem Štefánikova 14, 695 01 Hodonín, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016, č. j. 30 Cdo 2452/2016-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutím s tvrzením, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. října 2016, č. j. 30 Cdo 2452/2016-175, v řízení o určení vlastnického práva, v němž stěžovatel vystupoval jako žalovaný, zrušil předchozí zamítavá rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně a Krajského soudu v Brně a věc vrátil soudu prvního k dalšímu řízení.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž poukazuje na to, že Nejvyšší soud nedostatečně vyhodnotil skutkové zjištění ohledně dobré víry stěžovatele při nabývání nemovitostí, jejichž určení vlastnictví je předmětem sporu. Vyslovuje přesvědčení, že v řízení byla jeho dobrá víra dostatečně prokázána, pročež není třeba činit v tomto směru další skutková zjištění při opakovaném projednávání věci. Stěžovatel rovněž navrhl odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což mj. v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V daném případě shledal, že tomu tak není.

5. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

6. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), či usnesení ze dne 30. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 20. srpna 2008 sp. zn. III. ÚS 1829/08, usnesení ze dne 4. ledna 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, usnesení ze dne 16. února 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další rozhodnutí, která jsou dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. února 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).

7. Podanou ústavní stížností stěžovatel brojil proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým k dovolání žalobce byly rozsudky Okresního soudu v Hodoníně a Krajského soudu v Brně zrušeny a věc vrácena Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení, když Nejvyšší soud zpochybnil posouzení rozhodných okolností při nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele.

8. S ohledem na to, že věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. nálezy ze dne 4. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), či ze dne 4. dubna 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04 (N 72/37 SbNU 23, 31) a další].

9. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu vyššího stupně [viz nálezy ze dne 21. února 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), ze dne 18. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373) nebo ze dne 15. ledna 2009 sp. zn. IV. ÚS 2785/07 (N 10/52 SbNU 103)], se v nyní posuzované věci pro skutkovou odlišnost uplatnit nemůže. Stěžovatel má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva, vznášet další námitky včetně námitek obsažených v ústavní stížnosti, či navrhovat další důkazy, které mohou mít význam pro zjištění skutkového stavu (tedy zejména v otázce existence dobré víry).

10. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout. Z tohoto důvodu se také nezabýval požadavkem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona)

V Brně dne 7. března 2017

Jiří Zemánek, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.