II. ÚS 4022/16
II.ÚS 4022/16 ze dne 14. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Šedy, zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem, se sídlem Křižíkova 159/56, 186 00 Praha 8, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. září 2016, č. j. 7 Co 1832/2016-287, a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 6. září 2016, č. j. 12 C 107/2015-263, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 6. září 2016, č. j. 12 C 107/2015-263, zamítl v řízení o vypořádání majetku po zániku sdružení návrh žalobce (stěžovatele) na vydání předběžného opatření z důvodu zatímní úpravy poměrů účastníků řízení [§ 75c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], kterým měla být žalovanému uložena povinnost snášet výlučné užívání nemovitostí blíže specifikovaných v tomto usnesení (dále jen "předmětné nemovitosti") žalobcem a zdržet se zásahu do jeho výlučného užívání. Soud prvního stupně sice uvedl, že předmětné nemovitosti je třeba před konečným vypořádáním majetku sdružení, jehož byli oba účastníci řízení členy, zabezpečit proti chátrání, nicméně uspořádání, které navrhl žalobce je pro tento účel nevhodné. V situaci, kdy je žalobcem tvrzená nerovnost mezi účastníky ohledně užívání majetku zaniklého sdružení sporná a nebyla žalobcem osvědčena, by naopak vyhovění návrhu tuto nerovnost založilo, když navrhovaným předběžným opatřením by byly předmětné nemovitosti přikázány do užívání žalobci bez jakéhokoliv vyrovnání se žalovaným.

3. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. září 2016, č. j. 7 Co 1832/2016-287, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud posuzoval, zda je potřeba zatímně upravit poměry účastníků a dospěl k závěru, že žalobcem navrhované opatření podstatným způsobem překračuje předmět řízení (majetkové vypořádání po zániku sdružení) a navíc nevede k zamýšlenému cíli. Zdůraznil, že rozhodné skutečnosti při rozhodování o úpravě poměrů spoluvlastníků, kam směřuje návrh žalobce, a rozhodné skutečnosti v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kam lze zařadit i vypořádání majetku po zániku sdružení, jsou podstatně odlišné, což značně zužuje možnost úpravy poměrů spoluvlastníků. Nadto žalobcem navrhovaná úprava nemá krátkodobý charakter. Rovněž podotkl, že žalobce může dosáhnout splnění svého základního cíle (zabránění chátrání předmětných nemovitostí) i bez předběžného opatření [srov. § 1136 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.")].

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Uvádí, že důvodem návrhu na vydání předběžného opatření byla skutečnost, že žalovaný odvezl stroje ve spoluvlastnictví účastníků, takže je žalobce nemůže užívat, avšak žalovanému na druhé straně zůstává možnost užívat předmětné nemovitosti. A právě předběžným opatřením měla být tato nerovnost odstraněna. Obecným soudům vytýká, že nepřihlédly ke stěžovatelem předloženým důkazům, čímž tyto důkazy opomenuly, pročež se rozhodnutí stala nepřezkoumatelnými. Odvolacímu soudu dále vytýká použití nesprávné právní argumentace podle právní úpravy nového občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že sdružení bylo založeno smlouvou ze dne 9. ledna 1992, je podle názoru stěžovatele nutné postupovat podle právní úpravy původní (srov. § 829 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Pokud odvolací soud naznačuje, že je třeba poměry upravit soudně, znamená takový postup vedení paralelního soudního řízení, které by však neskončilo dříve, než probíhající řízení o vypořádání majetku zaniklého sdružení. Stěžovatel rovněž poukázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu (např. nález ze dne 21. listopadu 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 nebo usnesení ze dne 18. prosince 2002 sp. zn. III. ÚS 636/2002), s nimiž se však odvolací soud vypořádal tak, že s ohledem na aktuální úpravu spoluvlastnictví na danou problematiku nedopadají.
III.

5. Ústavní soud úvodem zdůrazňuje, že rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření, o jaké se jednalo rovněž v nyní projednávané věci, je především věcí obecných soudů. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí tohoto druhu, která nepředstavují konečné (meritorní) rozhodnutí o dotčených právech, nýbrž jejichž úkolem je toliko zatímně (po dobu řízení) upravit poměry účastníků, nabývá na zvláštním významu zásada subsidiarity ústavní stížnosti. Z této zásady plyne povinnost Ústavního soudu minimalizovat své zásahy do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.

6. Přestože i rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžných opatřeních (ať již v podobě vyhovění nebo zamítnutí návrhu) mohou v obecné rovině představovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, Ústavní soud je povolán do nich zasahovat pouze za splnění specifických podmínek, zejména tehdy, pokud by jejich vydání bylo projevem svévole nebo pokud by jejich důsledkem bylo porušení základního práva nebo svobody, které by v dalším řízení již nemohlo být napraveno [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223) - všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z citovaných rozhodnutí, jakož i další judikatury Ústavního soudu [např. i stěžovatelem citovaný nález ze dne 21. listopadu 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327)] však rovněž vyplývá, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která jsou způsobilá do práv a povinností účastníků zasáhnout nikoli konečným způsobem. Při hodnocení ústavní stížnosti je však Ústavní soud povinen přesvědčit se, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupovaly způsobem stanoveným zákonem.

7. Ústavní soud zkoumal, zda při zamítnutí stěžovatelova návrhu na vydání předběžného opatření bylo postupováno zákonem stanoveným způsobem tak, jak to zaručuje článek 36 odst. 1 Listiny. Nezbytnou podmínkou pro nařízení předběžného opatření je prokázání existence potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků s tím, že u ostatních okolností významných pro rozhodnutí postačí, že budou osvědčeny. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadené rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření nesplňuje výše vymezené předpoklady, pro které by toto rozhodnutí mělo být zrušeno. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se nepodává, že by zamítnutí návrhu stěžovatele bylo projevem svévole. Naopak soudy dostatečně popsaly, z čeho při rozhodování vycházely a řádně a poměrně podrobně zdůvodnily, proč nebyly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření. V této souvislosti přitom uvedly, že stěžovatelem tvrzená nerovnost mezi oběma účastníky údajně vzniklá odvezením strojů a zařízení žalovaným byla sporná, pročež ji nebylo možno považovat za osvědčenou. Dalším důvodem pro zamítnutí návrhu bylo, že stěžovatel jím překročil předmět samotného řízení o vypořádání majetku po zániku sdružení (k tomuto se blíže vyjádřil odvolací soud). Nadto jeho návrh ani nevedl k zamýšlenému cíli, když účelu předběžného opatření, což je podstatné, lze dosáhnout i jinak, a to postupem dle § 1136 obč. zák. Na těchto právních závěrech Ústavní soud neshledává nic protiústavního. Posuzování podmínek pro vydání či nevydání předběžného opatření je věcí obecných soudů a při tomto rozhodování musí soud zvažovat i zájmy protistrany; ochrana musí být poskytnuta jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči němuž má takové opatření směřovat.

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, která přesně vymezují podmínky, za nichž je možno předběžné opatření vydat. Jejich závěr, že podmínky vydání předběžného opatření naplněny nejsou, se opírá o podklady předložené v řízení o předběžném opatření. Rozhodování obecných soudů bylo ústavně konformní aplikací podústavního práva, kterou k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces či jiného ústavně zaručeného práva nedošlo.

9. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.