II. ÚS 400/17
II.ÚS 400/17 ze dne 6. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti Mgr. Alexandera Netta, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 11. 2016, č. j. 24 C 15/2015-78, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatel rekapituluje, že napadeným rozhodnutím mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci, Dopravnímu podniku města Brna, a. s., částku 1.525 Kč (jízdné a přirážka k jízdnému) s příslušenstvím a náklady řízení.

3. Stěžovatel uvádí, že pro uložení povinnosti uhradit přirážku k jízdnému nebyl dán důvod, neboť si zakoupil elektronickou jízdenku a nebyl tedy "černým pasažérem". Je si vědom zdrženlivého postoje Ústavního soudu k přezkumu rozhodnutí v tzv. bagatelních věcech. Má však za to, že v projednávané věci trpí napadené rozhodnutí tak vážnými ústavněprávními vadami, že je na místě jeho zrušení.

4. Stěžovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 2 vytýká, že se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami. Stěžovatel v řízení před obvodním soudem zejména tvrdil, že skutková tvrzení, která soudu předložil žalobce, jsou nepravdivá. Klíčovou spornou otázkou pak bylo, zda byl stěžovatel dne 29. 4. 2015 revizorem kontrolován ve 13.40 hod., tedy v době, kdy stěžovatel ještě neměl platnou jízdenku, či až v "13.42 nebo 13.43", jak tvrdil stěžovatel. Obvodní soud pro Prahu 2 se po provedeném dokazování přiklonil na stranu žalobce. Stěžovatel však rozporoval důvěryhodnost důkazů žalobcem předložených (záznamy o GPS lokalizaci, záznam o historii SMS jízdenky), neboť tvrdil, že s nimi může být manipulováno. Tyto námitky stěžovatel v podstatě opakuje i v ústavní stížnosti.

5. Kromě toho stěžovatel uvádí, že se nalézací soud nedostatečně vypořádal s jeho výhradami k výši přirážky k jízdnému, která je podle stěžovatele nastavena rigidně a nikoliv motivačně. Takovou nepřiměřenou pokutu je dle stěžovatele namístě snížit dle ustanovení § 2051 občanského zákoníku.

6. Stěžovatel konečně uvádí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva vlastnit majetek. Upozorňuje přitom, že s přepravními podmínkami se může spotřebitel (v tomto případě stěžovatel) seznámit až poté, co nastoupí do vozidla. Skutečnost, že přepravní podmínky nejsou přístupné např. na zastávkách, kde by bylo možno se s nimi seznámit před nástupem do vozidla, pokládá stěžovatel za klíčovou. V opačném případě s nimi spotřebitel, tj. slabší strana, nemůže ani konkludentně souhlasit.

7. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
8. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Uvedené platí tím spíše v tzv. bagatelních věcech. Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi [kupř. nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583)] zaujal k. bagatelním sporům stanovisko, podle kterého vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum v odvolacím řízení, což v obecné rovině není v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví. Proto rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné ani odvolání, lze úspěšně napadat ústavní stížností jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Z dřívější rozhodovací praxe se jedná například o situace, kdyby se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, pominuly ve věci rozhodující skutečnosti, nebo by se odůvodnění rozhodnutí příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti. V posuzovaném případě však Ústavní soud takové pochybení neshledal (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12 dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

10. V nyní projednávaném případě se Ústavní soud předně zabýval námitkami stěžovatele týkajícími se zjišťování skutkového stavu nalézacím soudem. Vzdor těmto námitkám dospěl Ústavní soud k závěru, že Obvodní soud pro Prahu 2 si při zjišťování skutkového stavu počínal pečlivě, provedl rozsáhlé a relevantní dokazování (nikoliv pouze listinami zachycujícími provozní údaje, nýbrž i výslechem kontaktního centra apod.), které posléze racionálně hodnotil a jejich hodnocení v odůvodnění též řádně vysvětlil. Skutkové závěry, na nichž je rozhodnutí zejména založeno (kdy si stěžovatel zakoupil jízdenku, kdy tramvaj opustila zastávku, kdy došlo k přepravní kontrole, po jakou dobu byla jízdenka platná) Ústavní soud považuje za podložené a nikoliv svévolné. Proto též konstatuje, že uvedené námitky stěžovatele jsou zjevně neopodstatněné.

11. Ústavně konformní je pak i způsob, jakým se Obvodní soud pro Prahu 2 vypořádal s námitkou stěžovatele, podle níž byla výše přirážky k jízdnému nepřiměřená. Argument nalézacího soudu, podle něhož je výše přirážky akceptovatelná s ohledem na povahu činnosti žalobce (hromadná přeprava osob), je sice stručný, avšak z ústavního hlediska zcela postačující.

12. Ústavní soud pak nemůže přitakat ani námitce stěžovatele, podle níž je ústavně neakceptovatelné, aby přirážka k jízdnému byla uložena na základě přepravních podmínek, s nimiž se cestující (spotřebitel) může seznámit až po nástupu do vozidla. V prvé řadě Ústavní soud konstatoval, že tento způsob uzavírání smlouvy o přepravě, resp. ukládání smluvní pokuty již ve svých dřívějších rozhodnutích implicitně akceptoval (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1955/08 ze dne 22. 1. 2009 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3176/12 ze dne 24. 1. 2013 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1859/15 ze dne 5. 11. 2015).

13. K tomu Ústavní soud dodává, že s ohledem na povahu činnosti dopravních podniků je nutno nastavit flexibilní a nepříliš formalizovaný systém uzavírání smluv. Není tak například možné, jak si ostatně je vědom i stěžovatel, uzavírat s každým cestujícím písemnou smlouvu, jejímž podpisem by byla akceptována i možnost uložení přirážky k jízdnému. Není však pravda, jak tvrdí stěžovatel, že by se cestující před nástupem do vozidla neměl možnost s přepravními podmínkami seznámit. Obecně se s přepravními podmínkami v současnosti lze seznámit např. na internetu či na některých zastávkách. Stěžovatel, jak vyplývá i z dokumentů, které k ústavní stížnosti přiložil, navíc městskou hromadnou dopravou cestoval opakovaně (rovněž SMS jízdenku si zakoupil již dříve) a s přepravními podmínkami se tedy měl opakovaně možnost seznámit např. i přímo ve vozidle.

14. Ústavní soud tedy uzavírá, že řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 lze jako celek označit za spravedlivé a že napadeným rozhodnutím nedošlo ani k dotčení, natož pak k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Jeho právo vlastnit majetek pak sice dotčeno bylo, avšak k zásahu došlo na základě zákona a Ústavní soud nemá ústavněprávních výhrad proti způsobu, jakým ve věci nalézací soud rozhodl.

15. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.