II. ÚS 400/05
II.ÚS 400/05 ze dne 16. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti a) K. B. a b) H. B., obou zastoupených JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou se sídlem Trutnov, Svatojánské nám. 47, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 4. 2005, čj. 25 Cdo 1204/2004-258, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2003, čj. 26 Co 370/2003-234, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 7. 2005 a i v ostatním splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavních práv garantovaných čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu spisu Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 10 C 14/99, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Okresní soud v Trutnově zamítl rozsudkem ze dne 14. 7. 2003, č.j. 10 C 14/99-189, žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali náhrady škody ve výši 1.005.154,-Kč s příslušenstvím, řízení o nároku stěžovatelů na zaplacení 344.846,-Kč s příslušenstvím, z titulu vrácení kupní ceny za dům, vyloučil k samostatnému řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nárok na náhradu škody, která měla být stěžovatelům způsobena při sepisu, schválení a registraci kupní smlouvy ze dne 2. 1. 1986, neshledal důvodným. Věc posoudil podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 58/1969 Sb.") a dospěl k závěru, že stěžovatelé se nemohou domáhat na státu náhrady škody z vadně sepsané kupní smlouvy, neboť se jedná o soukromoprávní vztah mezi stěžovateli a státem, stěžovatelé se mohli domáhat opravy smlouvy nebo ji nemuseli uzavírat, navíc byla vada smlouvy v jejich prospěch. V případě schválení a registrace této kupní smlouvy pak uvedl, že se sice jedná o odpovědnost státu, takové právo je ovšem promlčeno, stejně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení za nezákonné vydání pozemku.

K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 12. 2003, č.j. 26 Co 370/2003-234, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dospěl rovněž k závěru o nedůvodnosti žaloby. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že se na odpovědnost za uzavření vadné smlouvy nevztahuje zákon č. 58/1969 Sb., neboť nejde o škodu způsobenou státem, když smlouva byla uzavřena jako soukromoprávní vztah a prodej nemovitosti stěžovatelům nebyl projevem uplatnění státní moci. Nejednalo se tedy o úřední postup a nemohlo se jednat ani o nezákonné rozhodnutí. Ani úkon schválení, popř. zaregistrování smlouvy nelze dle odvolacího soudu považovat za vrchnostenský projev zásahu státní moci do sféry stěžovatelů, když podmínkou uplatnění nároku z odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je jejich předchozí zrušení pro jejich nezákonnost, což u schválení ani u registrace smlouvy nebylo splněno. Mezi těmito rozhodnutími a škodou pak neexistuje příčinná souvislost, vadou kupní smlouvy byli stěžovatelé naopak zvýhodněni a nemovitosti byli povinni vydat až v důsledku restitučních předpisů.

Stěžovatelé podali proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud toto dovolání zamítl rozsudkem ze dne 14. 4. 2005, č.j. 25 Cdo 1204/2004-258. Uvedl, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze připisovat v dovolání vytyčené otázce, týkající se aplikace zákona o odpovědnosti státu na jednání jeho orgánů při smluvním převodu státního majetku, neboť tato otázka byla již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a v tomto směru je názor odvolacího soudu plně v souladu s hmotným právem. Napadené rozhodnutí shledal po právní stránce zásadně významným pro řešení otázky příčinné souvislosti dalších úkonů orgánů státu při převodu nemovitostí na stěžovatele se vznikem jejich majetkové újmy. Za zcela správný označil názor odvolacího soudu, že chybí vztah příčinné souvislosti mezi dotčenými rozhodnutími a vznikem škody. Vznik škody spočívající ve ztrátě nemovitosti, kterou byli stěžovatelé povinni vydat restituentům, nemůže mít dle dovolacího soudu příčinu v té okolnosti, na jejímž základě stěžovatelé tento majetek nabyli do svého vlastnictví. Touto okolností je až pravomocné rozhodnutí soudu, dle něhož byli povinni nemovitosti vydat restituentům, které však nebylo jako nezákonné zrušeno.

Stěžovatelé napadli rozsudky odvolacího i dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Rekapitulují v ní průběh restitučního řízení, jehož výsledkem bylo pravomocné rozhodnutí soudu, na základě něhož museli vydat nemovitosti, které řádně nabyli od státu na základě kupní smlouvy ze dne 2. 1. 1986. Následně proto podali žalobu na stát o náhradu škody. Obecné soudy věc rozhodly s naprosto odlišnými právními zdůvodněními včetně odlišných názorů na aplikaci příslušných právních předpisů. Zatímco soud prvního stupně vycházel z toho, že na věc je třeba aplikovat zákon č. 58/1969 Sb., a dospěl k názoru, že promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody i na vydání bezdůvodného obohacení již uplynula, soud druhého stupně dovodil, že uvedený právní předpis se na daný případ nevztahuje. Stěžovatelé vyslovují přesvědčení, že mají nárok na náhradu, ať již z důvodu náhrady škody či vydání bezdůvodného obohacení. Mají za to, že jednotlivá skutková zjištění a následné právní úvahy včetně hodnocení důkazů jsou ve zřejmém nesouladu, takže nelze fakticky ani zjistit, na základě čeho soudy k těmto závěrům dospěly. Přitom jde o zásadní nejasnost při aplikaci zákona a jeho výkladu i při posouzení začátku promlčecí lhůty.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud označil námitky stěžovatelů za natolik obecné a neurčité, že z nich nelze zjistit, co je napadenému rozhodnutí vytýkáno. Upozornil na to, že vzhledem k přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumávat skutkový stav zjištěný soudy nižších instancí ani zkoumat, zda pravomocné rozhodnutí o povinnosti stěžovatelů uzavřít dohodu o vydání nemovitosti bylo správné či spravedlivé. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že dle § 242 odst. 3 o.s.ř. byl vázán důvody uplatněnými v dovolání. Navrhl ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí odmítnout. Krajský soud v Hradci Králové upozornil na to, že stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují výhrady, které uváděli v rámci řízení před obecnými soudy. Odkázal na své závěry obsažené v napadeném rozsudku, kde se s námitkami stěžovatelů vypořádal.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zcela obecně napadají skutkové a právní závěry vyslovené v rozhodnutích obecných soudů, včetně hodnocení jednotlivých důkazů, a dovozují jejich zřejmý nesoulad. Svůj názor ovšem nevybavují jakoukoli relevantní argumentací, natož argumentací ústavněprávní. Jejich námitky jsou přitom obsahově totožné s argumenty vznesenými a zohledněnými již v odvolacím a dovolacím řízení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, či zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru ovšem Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.

Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatelů, že každý ze soudů rozhodl věc s naprosto odlišným právním zdůvodněním včetně odlišných názorů na aplikaci příslušných předpisů. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, odvolací soud plně vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a převzal i jeho závěr o nedůvodnosti žaloby. Pouze konstatoval, že soud prvního stupně na věc nesprávně aplikoval zákon č. 58/1969 Sb., a doplnil, že "žaloba měla být zamítnuta ještě, a především, z jiných důvodů, než které uvedl okresní soud". Tyto další důvody podrobně ve svém rozhodnutí rozvedl. S uvedenými důvody, včetně úvah o absenci příčinné souvislosti dalších úkonů orgánů státu jako předpokladu vzniku škody, se ztotožnil i dovolací soud. Tyto úvahy pouze poopravil v tom směru, že vznik škody spočívající ve ztrátě nemovitosti, má příčinu až v rozhodnutí soudu, na jehož základě museli stěžovatelé nemovitost vydat restituentům, nikoli již ve vydání restitučních předpisů, či dokonce v rozhodnutích o schválení a registraci kupní smlouvy. Z uvedené rekapitulace nelze dovodit naprosto odlišné právní odůvodnění jednotlivých soudních instancí, jak tvrdí stěžovatelé. Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně není možno hodnotit izolovaně, bez souvislosti s rozhodnutím odvolacího soudu, který v rámci svých kompetencí některá pochybení nalézacího soudu napravil, i bez souvislosti s rozhodnutím dovolacího soudu, který se také danou problematikou zabýval věcně. Z jejich odůvodnění je zřejmé, ze kterých skutečností vycházely a jakými úvahami se při rozhodování řídily. V souladu s judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 2222/2002, 25 Cdo 2274/03, nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 93/99) také vysvětlily, proč nelze na uvedenou věc aplikovat zákon č. 58/1969 Sb. Jejich rozhodnutí jsou z ústavního hlediska akceptovatelná, ústavně konformní a srozumitelná.

Řádně odůvodněný závěr odvolacího i dovolacího soudu je proto třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. Ve smyslu shora uvedeném proto nelze akceptovat stěžovateli namítané porušení jejich ústavních práv. Jak již Ústavní soud naznačil v úvodních tezích, důvod ke zrušení napadených rozhodnutí by byl dán pouze tehdy, pokud by právní závěry v nich vyslovené byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Taková situace však v projednávané věci nenastala.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.