II. ÚS 40/05
II.ÚS 40/05 ze dne 25. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Pavlou Kubičovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem Gen. Sochora 6176, Ostrava - Poruba, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2003, sp.zn. 12 T 34/2002, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2003, sp.zn. 3 To 368/2003, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 8. 2004, sp.zn. 3 Tdo 964/2004, takto :
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24.1.2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněních pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst.3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednaní a k rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 12 T 34/2002, ze kterého zjistil následující:

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 4. 2003, sp. zn. 12 T 34/2002, shledal stěžovatele vinným z trestného činu ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1 trestního zákona a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, který byl odložen na zkušební dobu v délce 2 roků. Dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit náhradu škody poškozené Revírní bratrské pokladně v Ostravě, zaměstnanecké zdravotní pojišťovně. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle skutkové věty, která je součástí rozsudku, měl dopustit čtyřmi útoky (dne 26. 12. 1998, 12. 1. 1999, 29. 1. 1999 a 7. 2. 1999), směřujícími proti své manželce MUDr. K. V. a jejímu synovi M. V..

Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 3 To 368/2003, napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a ve věci nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona. Dle skutkové věty se stěžovatel dopustil stíhaného jednání tím, že dne 12. 1. 1999 po předchozí slovní rozepři napadl MUDr. K. V., a to tak, že ji nejdříve chytil pod krkem a následně ji pěstí opakovaně udeřil do temene hlavy a poté jí hodil o zeď, čímž tímto svým jednáním způsobil napadené otřes mozku a poúrazový krční hlavový bolestivý syndrom s dobou léčení v délce nejméně 19 dnů. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Odvolací soud dále konstatoval, že jednání popsaná v bodě 1, 3 a 4 rozsudku soudu prvého stupně naplňuje pouze znaky přestupků proti občanskému soužití, jelikož znesnadnění obvyklého způsobu života v případě poškozené K. V. a poškozeného M. V. nedosahovalo takové intenzity, aby mohlo jít o trestný čin ublížení na zdraví. S ohledem na ustanovení § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, nelze tento přestupek již projednat a z tohoto důvodu byl obžalovaný zproštěn obžaloby. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, jímž napadl výrok o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. ohledně skutku ze dne 12. 1. 1999, výrok o trestu a výrok o náhradě škody vztahující se k uvedenému skutku. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm g) tr. ř.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 3 Tdo 964/2004, dovolání odmítl, neboť v posuzované věci neshledal důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán pouze tehdy pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Soud konstatoval, že není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny. V projednávané věci však stěžovatel nenamítal rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací, ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svou argumentaci vedl v rovině polemik se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy a z nich vyplývajících relevantních skutkových okolností, čímž se domáhal především přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Z tohoto důvodu bylo dovolání odmítnuto.

Stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR projednávanou ústavní stížností. Pochybení soudů spatřuje zejména v důkazním řízení. Soudy údajně považovaly za zásadní usvědčující důkaz nemocenskou poškozené, jejíž existence však podle názoru stěžovatele nebyla v řízení jednoznačně prokázána. Soudy údajně nevyhověly důkazním návrhům obhajoby. Stěžovatel se domnívá, že došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení, jelikož ke skutku, za který byl odsouzen, vůbec nedošlo, vina nebyla prokázána a celý případ byl zmanipulován poškozenou. Dále stěžovatel uvádí, že i znalec z oboru zdravotnictví před soudem připustil, že krčně hlavový syndrom, kterým trpěla poškozená po útoku, mohl být způsoben i prochlazením, jelikož se poškozená léta léčí s těmito obtížemi. Znalcem také bylo uvedeno, že při diagnostice otřesu mozku se vychází pouze ze subjektivních pocitů a popisu potíží pacienta. Jelikož poškozená je lékařkou umí příznaky popsat. Zpochybňuje i věrohodnost svědkyně MUDr. P. s ohledem na přátelské vazby s poškozenou. Soud však tyto skutečnosti nevzal v potaz. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že orgány činné v trestním řízení v posuzované věci zjevně "nadržovaly poškozené". Připomíná, že trestní oznámení stěžovatele o údajné hospodářské trestné činnosti MUDr. V. bylo státním zastupitelstvím zastaveno.

Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, jimiž jsou Okresní soud v Ostravě, Krajský soud v Ostravě, Nejvyšší soud ČR, aby se k projednané ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že podrobně hodnotil důkazy, zaobíral se veškerými vznesenými námitkami a v rozsudku byly podrobně rozebrány jednotlivé skutkové okolnosti. Soud dále uvedl, že není oprávněn se vyjadřovat k odlišnému rozsudku krajského soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Domnívá se, že v daném případě bylo postupováno v souladu se zákony a stěžovatel nebyl nijak krácen na svých ústavně zaručených právech.

Krajský soud v Ostravě ve své vyjádření uvedl, že nedošlo k porušení čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3., jelikož obhájce stěžovatele měl možnost se účastnit prováděných procesních úkonů a stěžovatel měl možnost se k obvinění vyjádřit. Soud ve vztahu ke skutku kvalifikovanému jako trestný čin ublížení na zdraví vycházel z objektivního zjištění zranění ošetřujícím lékařem. Soudu také bylo vysvětleno, z jakých důvodů poškozená nebyla na nemocenské, ač měla zdravotní potíže, které ji omezovaly v obvyklém způsobu života. Důkazy navrhované stěžovatelem nebyly provedeny, jelikož měly pouze osvětlit situaci v manželství stěžovatele a poškozené a v žádném případě se nevztahovaly ke stíhanému jednání, k němuž došlo dne 12. 1. 1999.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že v daném případě bylo sice možno dovolání stěžovatele považovat za přípustné, ale současně bylo zjištěno, že dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl stěžovatelem uplatněn. Z tohoto důvodu bylo dovolání odmítnuto. Soud dále poukázal na to, že není oprávněn k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. To by bylo možné, pouze pokud by byl závěr v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. V posuzované věci se ovšem o takový případ nejedná. Soud se domnívá, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy vyvodily z jednostranně provedených důkazů nesprávná skutková zjištění. Některé jím navržené důkazy odmítly provést. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.

V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z normativních postulátů porušily. Soud prvého stupně provedl nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Tyto důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svého napadeného rozsudku podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§ 125 trestního řádu). Odvolací soud dokazování zčásti opakoval a zčásti doplnil a ohledně jednání stěžovatele, k němuž došlo dne 12. 1. 1999, potvrdil správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných soudem prvého stupně.

Nelze přisvědčit stěžovateli, že obecné soudy uvěřily nepodložené výpovědi poškozené podporované svědeckou výpovědí její přítelkyně MUDr. P.. Obecné soudy, jak z odůvodnění je patrno, vyšly z lékařské zprávy, která byla zpracována při lékařském ošetření poškozené několik hodin poté, co ke stíhanému jednání dne 12. 1. 1999 došlo, lékařkou neurologické ambulance (nikoli tedy MUDr. P.) a ze znaleckého posudku a výpovědi znalce MUDr. M. H. (v odůvodnění rozhodnutí obecné soudy objasnily, z jakých důvodů upřednostnily příčinu vzniku poranění působením tupého násilí). Skutková zjištění z nich učiněná pak konfrontovaly s výpovědí poškozené a dospěly k závěru, že se vzájemně doplňují. Správně přitom vyloučily výpověď svědka M. V. z přípravného řízení jako procesně nevyužitelnou. Důkazní návrhy obhajoby (lékařskými zprávami o údajných dřívějších dlouhodobých potížích poškozené s krční páteří) v této souvislosti obecné soudy označily za nadbytečné, neboť naznačený skutkový děj považovaly provedeným dokazováním za prokázaný. Tomuto postupu nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.

Obecné soudy se náležitě vypořádaly i s dalšími důkazními návrhy obhajoby (výslechem PhDr. F. z manželské poradny, B. J., starosty obce, který měl údajně doložit, že je stěžovatel tehdejší manželkou v jejich domě omezován, a dotazem na základní školu, kterou navštěvoval syn poškozené). Odvolací soud uvedl, že uvedené důkazní návrhy odmítl, neboť měly pouze dokreslit situaci v manželství, která byla již dostatečně zjištěna rozvodovým spisem civilního soudu, případně zjistit hodnocení syna poškozené ze základní školy, kterou tento již několik let nenavštěvuje. Ústavní soud v této souvislosti znovu připomíná, že ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, ale musí ve svých rozhodnutích vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (viz nález I. ÚS 362/96). Této povinnosti obecné soudy dostály.

Vypořádaly se i s námitkou stěžovatele týkající se existence a délky pracovní neschopnosti poškozené, resp. otázky právní kvalifikace ublížení na zdraví, které jí jednáním stěžovatele vzniklo. Podle ustálené judikatury při zvažování kritérií rozhodných pro výklad pojmu ublížení na zdraví nemusí pracovní neschopnost vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví. Zásadní je posouzení, zda se jedná o poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti, anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou dobu; zpravidla po dobu delší než sedm dní. Okolnost, že při poruše zdraví, která má objektivně povahu ublížení na zdraví a vyžaduje si pracovní neschopnost, poškozený na vlastní riziko práci vykonává, nemůže vést k závěru, že nejde o ublížení na zdraví (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon, Komentář, 5. vydání, s. 1209). Právě tato kriteria odvolací soud vedla k závěru, že útoky popsané v bodech 1., 3. a 4. rozsudku soudu prvého stupně nenaplňují znaky trestného činu ublížení na zdraví a rozhodnutí soudu prvého stupně bylo z tohoto důvodu zrušeno. U útoku popsaného pod bodem 2. naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví oba obecné soudy shledaly a své závěry srozumitelně objasnily.

Ústavní soud zkoumal, zda bylo v projednávané věci respektováno právo na spravedlivý proces jako celek. Neshledal pochybení ze strany obecných soudů. Stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Domáhal se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 Listiny). Jeho postavení ve srovnání s ostatními stranami nebylo nijak dotčeno (čl. 37 odst. 3 Listiny). Měl zajištěn přístup k soudu, mohl se vyjadřovat ke všech důkazům i vznášet návrhy (čl. 38 odst. 2 Listiny), po celou dobu řízení byl zastoupen obhájcem (čl. 37 odst. 2 Listiny) a práva obhajoby byla respektována (čl. 40 odst. 3 Listiny). Z obsahu spisu není zřejmé, že by orgány činné v trestním řízení porušily vůči stěžovateli princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).

Ústavní soud tudíž konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí zákona. Jejich závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný. Není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2006

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.