II. ÚS 3994/16
II.ÚS 3994/16 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Rudolfa, Ph.D., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, se sídlem 17. listopadu 623, 530 02 Pardubice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2016, č. j. 29 Nd 231/2016-1215, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností ze dne 3. prosince 2016 doplněnou podáním ze dne 5. února 2017 domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Žalobce (stěžovatel) v řízení o žalobě pro zmatečnost jím podané v rámci řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví namítl podjatost všech soudců Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a rovněž všech soudců Okresního soudu v Pardubicích, a dále navrhl přikázat věc k rozhodnutí a projednání Okresnímu soudu v Kolíně. Žalovaná (Mgr. Mirka Rožnovská) navrhla přikázat věc k rozhodnutí a projednání Okresnímu soudu v Olomouci, potažmo Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci.

3. Na základě žádosti podané předsedou Okresního soudu v Pardubicích podle § 15 odst. 2 věty první a § 12 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 25. srpna 2016, č. j. 29 Nd 231/2016-1215, tak, že věc vedená u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 228/2000 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí jinému soudu téhož stupně. Nejvyšší soud v usnesení uvedl, že postupem podle § 12 odst. 1 o. s. ř. může být věc přikázána (k žádosti předsedy okresního soudu) jinému soudu téhož stupně (s výjimkou situace předpokládané § 16a odst. 2 o. s. ř.) tehdy, jsou-li splněny buď předpoklady vymezené v § 15 odst. 1, odst. 2 věta první, část věty za středníkem o. s. ř., anebo tehdy, bylo-li rozhodnuto podle § 16 odst. 1 o. s. ř. o vyloučení soudce či soudců dotčeného soudu a současně není možné věc přikázat jinému soudci téhož soudu (§ 16a odst. 1 o. s. ř.). Z obsahu předloženého spisu se ovšem podává, že žádný ze soudců Okresního soudu v Pardubicích neoznámil podle § 15 odst. 1 o. s. ř. předsedovi tohoto soudu skutečnosti, pro které by byl v projednávané věci vyloučen (natož aby tak učinili všichni soudci tohoto soudu), a nadřízený soud dosud nerozhodl o vyloučení žádného ze soudců tohoto soudu podle § 16 odst. 1 o. s. ř. Není tudíž naplněn alespoň jeden z předpokladů, za kterých může nadřízený soud rozhodnout o přikázání věci jinému soudu podle § 12 odst. 1 o. s. ř.

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených práv na spravedlivý proces a zákonného soudce. Úvodem se krátce věnuje otázce přípustnosti ústavní stížnosti a následně velmi obsáhle popisuje skutečnosti předcházející vydání napadeného rozhodnutí a dosavadní průběh řízení. Vznáší přitom celou řadu námitek týkajících se postupu a rozhodování obecných soudů nejen v průběhu samotného řízení vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (vedeného u Okresního soudu v Pardubicích od roku 2000), ale i v řízeních jiných více či méně s tímto řízením souvisejících. Ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí namítá, že Nejvyšší soud nebyl nejblíže nadřízeným soudem, který by byl příslušný k rozhodování o přikázání věci, když tímto soudem měl být Vrchní soud v Praze. Domnívá se, že soudy při zvažování přikázání věci neměly vůbec přihlížet k nepodepsanému podání Mgr. Mirky Rožnovské, která měla požadovat přikázání věci na neutrální půdu k Okresnímu soudu v Olomouci, čímž byla podle názoru stěžovatele nesprávně založena příslušnost Nejvyššího soudu k rozhodnutí. Rovněž vyslovuje přesvědčení, že lze připustit pochybnosti o nepodjatosti kteréhokoliv soudce jak Okresního soudu v Pardubicích, tak Krajského soudu v Hradci Králové, pročež jsou dány podmínky pro jejich vyloučení. Z uvedeného dovozuje, že je třeba rozhodnout o delegaci nutné podle § 12 odst. 1 o. s. ř., a to mimo působnost Krajského soudu v Hradci Králové.
III.

5. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy), a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

6. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž nebyla přenesena příslušnost z Okresního soudu v Pardubicích, na jiný soud téhož stupně, resp. namítá, že Nejvyšší soud nebyl soudem příslušným k takovému rozhodnutí, když vůbec nemělo být přihlédnuto k nepodepsanému podání žalované Mgr. Mirky Rožnovské, jež je součástí příloh k ústavní stížnosti. V prvé řadě je třeba poukázat na to, že Nejvyšší soud nevyhověl návrhu na delegaci nutnou ve smyslu § 12 odst. 1 o. s. ř. z toho důvodu, že pro to nebyly splněny předpoklady, neboť nenastala situace, na niž je pamatováno v příslušných ustanoveních. Za daného stavu by tak o delegaci nutné nemohl rozhodnout žádný soud, tzn. ani stěžovatelem navrhovaný Vrchní soud v Praze. Tato skutečnost pak značně relativizuje námitku stěžovatele, že nemělo být přihlíženo k podání Mgr. Mirky Rožnovské. I pokud by však toto podání nebylo vlastnoručně podepsáno, je z něj patrné, že je téměř jistě učinila právě žalovaná, neboť v něm reaguje na přípis soudkyně a je evidentní, že je s řízením obeznámena a využívá svých procesních možností (zejména vyjádřit se k případné delegaci). Za daných okolností by se striktní lpění na všech náležitostech podání, které vyplývají z § 42 o. s. ř., jevilo jako přepjatý formalismus. Z pohledu Ústavního soudu má naopak postup, který v rámci řízení volí stěžovatel, znaky obstrukčního jednání.

7. Ústavní soud konstatuje, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv (ať již v podobě libovolné či svévolné interpretace a aplikace příslušných předpisů, nebo v důsledku absence odůvodnění) ze strany Nejvyššího soudu zjištěno nebylo. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud se návrhem na přikázání věci řádně zabýval, rozhodl o něm v souladu s příslušnými procesními předpisy, a toto své rozhodnutí srozumitelně a ústavně souladným způsobem odůvodnil. Jeho závěr, že zatím nejsou splněny podmínky pro přikázání věci jinému soudu dle § 12 odst. 1 o. s. ř. (tedy pro tzv. delegaci nutnou), neboť o vyloučení soudců nebylo dosud rozhodnuto a žádný ze soudců Okresního soudu v Pardubicích nesdělil žádné skutečnosti, pro které by měl být vyloučen, nelze považovat za ústavně nesouladný.

8. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazje na to, prvotní podání, které stěžovatel adresoval Ústavnímu soudu, nesplňovalo náležitosti stanovené zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť stěžovatel zejména nebyl právně zastoupen. Navíc obsahovalo celou řadu nesourodých tvrzení, která s nyní projednávanou věcí neměla přímou souvislost. K výzvě Ústavního soudu si sice stěžovatel formálně zajistil právní zastoupení, ale ústavní stížnost podaná tímto advokátem byla v podstatě totožná s jeho předchozím podáním, tzn. včetně mnohdy zcela irelevantních úvah. Přitom celou problematiku by bylo možné vyložit podstatně stručněji a tím i přehledněji. Pro ústavní stížnost totiž není rozhodující její rozsah, nýbrž její srozumitelnost a přehlednost.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.