II. ÚS 3983/16
II.ÚS 3983/16 ze dne 16. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky BaTR spol. s r.o. se sídlem Poděbradova 909/41, Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupené JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016 č. j. 23 Cdo 600/2016-282 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015 č. j. 30 Co 147/2015-260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatelka ve své formálně bezvadné ústavní stížností navrhuje zrušení výše specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že vedly k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen " Úmluva") spolu s právem na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny. Kromě toho namítá porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") svým rozsudkem ze dne 15. 12. 2014 č. j. 18 C 222/2009-184 vyhověl žalobě stěžovatelky na náhradu škody proti České republice - Ministerstvu financí (dále jen "žalovaná"). Přiznal jí nárok na zaplacení částky ve výši 6 462 063 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelce měla škoda vzniknout tím, že Středisko cenných papírů (dále jen "SCP") umožnilo v roce 1998 převod 31 497 kusů cenných papírů dlužnice stěžovatelky na jinou osobu, ačkoliv mu bylo předběžným rozhodnutím nařízeno tento převod zablokovat. V důsledku toho stěžovatelka nemohla uspokojit svoji pohledávku z majetku dlužnice, které soud uložil povinnost zaplatit jí částku 3 550 000 Kč. Dlužnice tuto povinnost dobrovolně nesplnila a exekuce vedená na její majetek pak byla zastavena pro bezvýslednost.

3. Žalovaná se proti tomuto rozsudku odvolala. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem, který stěžovatelka napadá touto ústavní stížností, změnil rozsudek obvodního soudu a žalobu stěžovatelky zamítl. Zdůraznil, že se stěžovatelka domáhá náhrady škody ve formě tzv. ušlého zisku. Z ustálené soudní praxe vyplývá, že za ušlý zisk lze považovat pouze tu újmu, která poškozenému vznikla tím, že v důsledku škodné události nedošlo k takovému rozmnožení jeho majetkových hodnot, které se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být poškozeným najisto postaveno, že nebýt škodní události, tak by se jeho majetkový stav zvýšil. Podle městského soudu v tomto případě nebyla příčinná souvislost mezi porušením povinnosti SCP a tvrzenou škodou dána, protože došlo k jejímu přetržení. Podmínky odpovědnosti žalované za škodu proto nebyly splněny.

4. Stěžovatelka následně podala dovolání. Městský soud podle stěžovatelky nesprávně posoudil, zda došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním SCP (porušením předběžného opatření a umožnění převodu cenných papírů z povinné osoby na třetí osobu) a následkem (škodou vzniklou žalobkyni převodem cenných papírů na třetí osobu) v důsledku neexistence předběžného opatření v určité době, po kterou bylo možné očekávat, že i tak může k převodu majetku dojít. Městský soud se v hodnocení této otázky podle stěžovatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Nejvyšší soud s tím však nesouhlasil. Městský soud podle něj vyšel z judikatury Nejvyššího soudu k otázce posouzení příčinné souvislosti, pokud se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Námitky stěžovatelky, které měly částečně i skutkovou povahu, nemohly založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud ho proto odmítl.

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že hodnotí skutková zjištění městského soudu a jeho právní závěry bere za správné, ačkoliv městský soud přijal vlastní hypotézu o přetržení příčinné souvislosti, která nemá oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud se nevypořádal s vlastní judikaturou týkající se hodnocení nepřímých důkazů. Nevyhověl tím požadavku předvídatelnosti svého rozhodnutí a požadavku řádného odůvodnění. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu dále vytýká, že nezohlednil jiný skutkový základ judikatury, o kterou se opřel městský soud, a konstatoval, že městský soud s judikaturou pracoval správně. I judikatura, na kterou sám Nejvyšší soud poukazuje, vychází z odlišného skutkového základu. Městský soud pak podle stěžovatelky nesprávně posoudil existenci příčinné souvislosti. Opřel se o pouhou hypotézu, ke které neprovedl jediný důkaz. Obecné soudy nemohou činit skutkové závěry a právní hodnocení bez provedení a hodnocení příslušných důkazů. Protiprávní jednání SCP bylo důležitou a podstatnou příčinnou vzniku škody. SCP mohlo a mělo předvídat, že svým jednáním v rozporu s předběžným opatřením může škodu způsobit. Městský soud a Nejvyšší soud v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy vyvodily právní závěry, které jsou ve výrazném nesouladu se skutkovým stavem.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

9. Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v občanskoprávním řízení. Jeho předmětem byla její žaloba na náhradu škody. Podle městského a Nejvyššího soudu na ni stěžovatelka neměla nárok, protože nebyla splněna podmínka příčinné souvislosti. Námitky stěžovatelky pak směřují proti procesu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu a zejména proti závěrům obou uvedených soudů o splnění podmínky příčinné souvislosti, což je primárně otázka výkladu podústavního práva. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené civilními soudy v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu.

10. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí civilních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatelky s jejich závěry a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině nesouhlasu se skutkovými závěry předchozích instancí a v rovině práva podústavního. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na základě její ústavní stížnosti Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ústavnímu soudu však nepřísluší role interpreta podústavního práva či další přezkumné instance co do zjištěného skutkového stavu. Zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, ve kterých by interpretace podústavního práva či dovozené skutkové závěry trpěly tak výraznými vadami, že by byly způsobilé zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by vykazovaly znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

11. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.