II. ÚS 398/10
II.ÚS 398/10 ze dne 14. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti společnosti Melantrich, akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze a.s., se sídlem Praha, Na Poříčí 1079/3a, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009 ve věci sp. zn. 28 Cdo 3816/2009 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009 ve věci sp. zn. 20 Co 5/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); napadenými rozhodnutími měla být současně porušena ustanovení čl. 2 odst. 1 a 3, čl. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 81, čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 2008 ve věci sp. zn. 12 C 158/2007 byl zamítnut stěžovatelčin návrh na určení, že je výlučnou vlastnicí v návrhu specifikovaných nemovitostí. Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Obecné soudy v projednávané věci odmítly dle mínění stěžovatelky její určovací žalobu s poukazem na závěry obsažené ve stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05, aniž by se vypořádaly s tvrzením, že dané stanovisko do předmětné právní věci nedopadá, neboť stěžovatelka jako právnická osoba nemohla reálně bránit svá práva dle restitučních právních předpisů. Stěžovatelka se tak domnívá, že obecné soudy aplikovaly odkazované stanovisko Ústavního soudu na danou věc zcela mechanicky až "otrocky" a v důsledku toho odmítly jakkoli reflektovat relevantní argumentaci. Nejvyšší soud se přitom nevypořádal s žádnou ze sedmi stěžovatelkou předložených právních otázek, jimž přikládala "zásadní právní význam".

Stěžovatelka zdůrazňuje, že se žalobou nedomáhala navrácení vlastnického práva, odňatého jí státními orgány komunistického Československa, nýbrž určení vlastnického práva, jež nikdy nezaniklo. V této souvislosti stěžovatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 89/07 připomíná, že nemíní využívat beneficia restitučních zákonů (a připomíná, že diskrece právního státu při určení subjektů, ve vztahu k nimž má dojít ke zmírnění křivd, nemůže být neomezená, pokud na jejím základě dochází ve vztahu k subjektům nezahrnutým do množiny subjektů "neoprávněným" k faktické konfiskaci majetku), nýbrž se domáhá "pouze" ochrany práv, jež by jí svědčily v případě, pokud by stát k restitucím vůbec nepřikročil.

Nadto stěžovatelka s poukazem na závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 27/09 tvrdí, že obecnými soudy v projednávané věci zvolená interpretace závěrů předmětného stanoviska odporuje samotnému materiálnímu ohnisku ústavy, neboť ve světle uvedeného nálezu je možno závěry stanoviska interpretovat pouze tak, že restitučním zákonům nelze přiznat jakékoliv vyvlastňovací účinky. V opačném případě by totiž byla stěžovatelka zbavena svého vlastnického práva přímo na základě zákona, aniž by jí byl k dispozici jakýkoli právní prostředek nápravy.

Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje s obecnými soudy v dané věci odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 3318/2006 a připomíná, že obecnými soudy zdůrazňovaná právní jistota má sloužit k ochraně a stabilitě vztahů a nikoliv ke konzervaci bezpráví. Interpretaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zvolenou v projednávané věci obecnými soudy proto stěžovatelka považuje za extrémně rozpornou s principy spravedlnosti a s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 462/98 vyjadřuje přesvědčení, že vlastnictví by mělo být chráněno bez ohledu na druh a povahu subjektů, kterým svědčí. Poskytuje-li Evropský soud pro lidská práva ochranu těm, kteří nabyli vlastnické právo v období před rokem 1989 v rozporu s právními předpisy, a to se zřetelem k principu proporcionality, musí být dle názoru stěžovatelky tím spíše poskytnuta ochrana těm, kterým bylo vlastnické právo neoprávněně a bez náhrady odňato. Odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu, vycházejícího ze závěru, že stěžovatelka jako právnická osoba není prizmatem restitučních zákonů oprávněnou osobou, a proto není oprávněna domáhat se ochrany svých tvrzených práv určovací žalobou, tak považuje stěžovatelka za evidentně simplifikované a porušující její základní práva.
Po zvážení všech stěžovatelkou vznesených námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Podstatou posuzované ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelky, že obecné soudy na její právní věc nesprávně aplikovaly závěry stanoviska Ústavního soudu, dle kterého není možno obcházet restituční právní předpisy podáním určovací žaloby, neboť se stěžovatelka beneficia restitučních právních předpisů nedomáhala, pročež nemohla z podstaty věci podáním určovací žaloby tyto právní předpisy obcházet. Stěžovatelka tak zdůrazňuje, že nežádá beneficium státu - ve smyslu restitučního nároku, nýbrž se dožaduje pouze toho, co by jí náleželo, pokud by stát k (selektivním) restitucím nepřistoupil.

Z obsahu vyžádaného soudního spisu a rovněž z odůvodnění usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 133/98, v níž se taktéž jednalo o nemovitosti, jež byly předmětem stěžovatelčiny určovací žaloby, vyplývá, že na základě zákona č. 123/1948 Sb., o znárodnění polygrafických podniků, vyhlášky ministra informací č. 2289/1948 U.l., o znárodnění podniků podle zákona č. 123/1948 Sb. a dílčích výměrů ministerstva informací a osvěty byl ve vztahu k předmětným nemovitostem stanoven rozsah znárodnění zestátněním podniku obchodní společnosti Melantrich, akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze.

Bez ohledu na právní důvod přechodu předmětných nemovitostí na stát [srov. ustanovení § 6 odst. 1 písm. i) až k) a ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.] je zřejmé, že stěžovatelka by mohla reálně k obnovení svého tvrzeného vlastnického práva přistoupit pouze s využitím restitučních právních předpisů, pokud by ovšem byla osobou oprávněnou; opak ostatně z obsahu ústavní stížnosti nikterak nevyplývá. Zákon o mimosoudních rehabilitacích, jenž na předmětné nemovitosti věcně dopadá, však zahrnul pod oprávněné osoby pouze osoby fyzické. Závěr obecných soudů o (možném) obcházení restitučních právních předpisů je tak v projednávané věci zcela namístě a je konformní závěrům vyjádřeným Ústavním soudem v předmětném stanovisku.

Odkazuje-li stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 462/98 a I. ÚS 89/07, nutno připomenout, že závěry vyslovené v těchto nálezech se v zásadě dotýkají výlučně v nich projednávaných právních věcí, pročež není možno jim přiznat obecnou platnost. Ve věci posuzované pod sp. zn. III. ÚS 462/98 byla předmětem řízení primárně zcela specifická otázka právní kontinuity jedné stávající a "předúnorové" politické strany, tedy právní otázka, jež ve stěžovatelčině věci - primárně - nikterak nerezonuje. Nálezem sp. zn. I.ÚS 89/07 byla potom reflektována skutečnost, že stěžovatelé byli v řízení vedeném v devadesátých letech (tedy před vydáním stanoviska Ústavního soudu) výslovně odkázáni na podání určovací žaloby, přičemž restituční řízení bylo ve své podstatě z tohoto důvodu zastaveno. O absenci širšího judikatorního přesahu tohoto nálezu ostatně nepřímo svědčí i odlišné stanovisko soudce Františka Duchoně, jež si k odkazovanému nálezu uplatnil. Je proto zřejmé, že závěry těchto dvou stěžovatelkou odkazovaných nálezů přímý průmět do projednávané věci nemají.

Za případný nelze považovat ani stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 27/09, jehož předmětem byla ústavnost ústavního zákona o zkrácení funkčního období Poslanecké sněmovny Parlamentu. Konkrétní spojitost tohoto nálezu, resp. jeho závěrů, stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí a Ústavní soud žádnou relevantní souvislost, a to i prizmatem tzv. materiálního ohniska ústavy, s projednávanou věcí neshledal.

K dalším stěžovatelkou v ústavní stížnosti artikulovaným námitkám Ústavní soud uvádí následující. Za situace, kdy Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem odmítal dovolání jako nepřípustné, není možno mu případně vytýkat, že se jmenovitě nevypořádal s jednotlivými stěžovatelkou položenými otázkami, jimž přisuzovala zásadní právní význam. Vytýkat mu v tomto kontextu není možno ani "simplifikované" odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. Přisvědčit nelze ani tvrzení, že stát neměl (legitimní) diskreci provést restituci majetku pouze ve vztahu k určité množině majetku (definované skrze tzv. oprávněné osoby), pakliže tím současně přiznal restitučním právním předpisům konfiskační účinky ve vztahu k majetku do této množiny nezahrnutému. Takové tvrzení však ztrácí ze zřetele smysl samotného institutu restitucí (viz dikce "zmírnění následků některých majetkových křivd"), a to tím spíše v souvislosti s námitkou, že v takovém případě by "neoprávněné" osoby měly mít právo soudní ochrany proti uvedeným konfiskačním účinkům.

Ústavní soud proto musí konstatovat, že obecné soudy v projednávané věci postupovaly v souladu se závěry citovaného stanoviska Ústavního soudu, a proto nelze než zamítnutí stěžovatelčiny určovací žaloby s odkazem právě na toto stanovisko považovat za ústavně konformní, nezasahující žádné ze stěžovatelkou tvrzených ustanovení Listiny, Ústavy ani Úmluvy.

Nadto a zcela nad rámec Ústavní soud dodává, že stěžovatelka si v projednávané věci nárokovala určení vlastnického práva k nemovitostem, které v minulosti přešly dle jejího tvrzení v tzv. rozhodném období bez právního důvodu na stát. Obecné soudy stěžovatelčinu určovací žalobu zamítly z důvodů traktovaných v jimi odkazovaném stanovisku Ústavního soudu, což byl postup nejen ústavně konformní, ale i postup, kterému z hlediska procesní ekonomie není co vytknout. Nelze ovšem současně ztrácet ze zřetele, že z ústavní stížnosti ani z vyžádaného soudního spisu nevyplývá žádná skutečnost, jež by nasvědčovala tomu, z čeho (přesně) stěžovatelka odvíjí závěr, že právě ona je osobou totožnou s osobou, jíž svědčilo vlastnické právo k předmětným nemovitostem před jejich přechodem na stát. V této souvislosti je možno odkázat na vyjádření žalované společnosti na č.l. 24 soudního spisu, s nímž se druhý senát Ústavního soudu - cum grano salis - ztotožňuje, a jež stěžovatelka ve své replice (viz č.l. 47 spisu) relevantně nevyvrací. Dle výpisu obchodního rejstříku sice byla stěžovatelka zapsána, a tedy vznikla, dne 5. 8. 1924, z výpisu je však současně zřejmé, že po roce 1989 začala společnost (právně i fakticky) existovat až od roku 2005, kdy byly ustavovány její orgány. Tvrdí-li proto stěžovatelka, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem právně nikdy nepozbyla, bylo by třeba mít taktéž na zřeteli (a i proto by závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 462/98 nemohly do projednávané věci jakkoli dopadat), že stěžovatelka, jež se pokládá za subjekt totožný se subjektem vzniklým v roce 1924, obnovila svoji činnost, resp. (znovu)vznikla až více než patnáct let po účinnosti zákona č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech, kterým byla na našem území (fakticky i právně) obnovena existence soukromoprávních akciových společností.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích Městský soud v Praze a Nejvyšší soud učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.