II. ÚS 3979/12
II.ÚS 3979/12 ze dne 6. 11. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Škroupova 1114/4, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 114 EC 180/2011-55 ze dne 20. 7. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2 028 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 307 Kč vzniklým zákonnou sazbou z částky 2 028 Kč od 13. 9. 2009 do 9. 8. 2011 a nahradit náklady řízení ve výši 8 220 Kč.

Předmětem sporu bylo nezaplacené pojistné ve výši 2 028 Kč za pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem v rozsudku blíže specifikovaného vozidla za období od 14. 4. 2009 do 12. 9. 2009 z pojistné smlouvy, kterou stěžovatel uzavřel jako pojistník s obchodní společností Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, a dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 307 Kč za období od 13. 9. 2011 do 9. 8. 2011. Dnem 11. 9. 2009 pojištění zaniklo.

Proti rozhodnutí okresního soudu, a to pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení, brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že přiznaná výše nákladů je nepřiměřená vzhledem k předmětu sporu a přesahuje až čtyřnásobně předmět řízení. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3011/11 ze dne 15. 5. 2012, z něhož prý vyplývá, že pokud obecný soud nepřihlédl ke specifickým okolnostem případu, které mohly mít vliv na výši účelně vynaložených nákladů žalobce při vymáhání bagatelní pohledávky, pak svým postupem porušil právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, když nebral v potaz shora uvedené rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech, které nejsou skutkově ani právně složité, takže jsou podřaditelné pod ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř., neboť prý splňují podmínku "okolnosti případu", za kterých není namístě aplikace odměny za poskytnutí právní pomoci dle advokátního tarifu.

Stěžovatel je přesvědčen, že Okresní soud ve Frýdku-Místku ve svém rozsudku nesprávně posoudil konkrétní okolnosti daného případu, když šlo nejen o bagatelní věc (jednoduchou skutkově i právně) s žalovanou částkou ve výši 2 028 Kč, ale - jak prý vyplývá z protokolu o provedeném ústním jednání ve věci - právní zástupce žalobce, který podal jen žalobní návrh, se ani ústního jednání ve věci vůbec nezúčastnil. Za tohoto stavu věci dle stěžovatele přiznání žalobci náhrady nákladů řízení nikoliv v položce zaplaceného soudního poplatku, což prý stěžovatel jako žalovaný "z logiky věci zcela akceptuje", ale odměny za právní zastoupení "představující s její daňovou složkou DPH téměř čtyř násobek žalované částky neadekvátní, tedy nepřiměřené jak výši žalované částky, tak rozsahu právní pomoci poskytované právním zástupcem žalobce".

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčený rozsudek nalézacího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud rovněž pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Zde je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Nalézací soud vyšel z dostatečných skutkových zjištění, aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či extrémně rozporné s obecnými principy spravedlnosti. Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatele, nemohl přesvědčivě dospět k závěru, že rozporované rozhodnutí představuje vybočení z ústavněprávních limitů, a to pro následující závěry.

Pokud jde o argumentaci nepřiměřené výše nákladů řízení s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3011/11 ze dne 15. 5. 2012, nelze jí přisvědčit. Důvodem je skutečnost, že stěžovatel se nařízeného ústního jednání (20. 7. 2012) nezúčastnil a svoji neúčast ani nikterak neomluvil, přičemž k žalobě se vůbec nevyjádřil, což ostatně sám ani nikterak nezpochybňuje. Tato okolnost je však rozhodující pro zhodnocení stěžovatelových námitek. Nelze po Ústavním soudu žádat kasaci soudního rozhodnutí za situace, kdy stěžovatel svým chováním sám zapříčinil, že okresní soud nemohl žalobní návrh poměřit argumenty protistrany. Stěžovatel tak promarnil možnost obrany před nepřiměřeností nákladů řízení. Náležité forum v podobě ústního jednání a možnosti vyjádřit se k podané žalobě bylo stěžovateli poskytnuto, leč jím zůstalo nevyužito. Akceptace stěžovatelových námitek v řízení o ústavní stížnosti by tak vedla k nepřípustnému prolomení principu subsidiarity ústavní stížnosti, její formální i materiální dimenze ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu.

Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 6. listopadu 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.