II. ÚS 3962/13
II.ÚS 3962/13 ze dne 14. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti Štefana Geráta, zastoupeného JUDr. Juditou Jakubíčkovou, advokátkou se sídlem Krameriova 139, 339 01 Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2363/2012-220 ze dne 18. 10. 2013, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 63/2012-204 ze dne 25. 4. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích č. j. 5 C 106/2009-176 ze dne 17. 10. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 810 000 Kč, představující náhradu škody na zdraví ve výši dvacetinásobku již vyčísleného a odškodněného ztížení společenského uplatnění jako následku pracovního úrazu ze dne 17. 11. 1997. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel je přesvědčen, že okresnímu soudu doložil, že "jeho zdravotní potíže vznikly skutečně ze zmíněného úrazu", ovšem nalézací soud dle něj nevzal v úvahu předložená lékařská potvrzení "svědčící o tom, že zhoršující se zdravotní stav žalobce je v přímé souvislosti se zmíněným úrazem", resp. se s nimi nijak nevypořádal; stejného pochybení se pak měly dopustit i soudy vyšších stupňů. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud nucen zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud z níže uvedených důvodů nemohl dospět k závěru o nutnosti přistoupit ke kasaci stěžovaných soudních rozhodnutí.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že podstatná část ústavní stížnosti je opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly, popřípadě představuje polemiku s právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní. K námitce stěžovatele vytýkající obecným soudům nepřihlédnutí, resp. nevypořádání se se stěžovatelem předloženými lékařskými potvrzeními (zprávami) postačí uvést, že nalézací soud je ve svém rozhodování zohlednil a řádně vysvětlil, proč hodnocení v nich uvedená nemohou vyústit v závěr o existenci příčinné souvislosti mezi vzpomínaným pracovním úrazem a zhoršením zdravotního stavu stěžovatele. V této souvislosti poukázal soud mimo jiné i na znalecký posudek, dle kterého nepříznivý zdravotní stav stěžovatele je způsoben dlouhodobým, v posudku i lékařských zprávách blíže specifikovaným degenerativním onemocněním páteře, s nímž se stěžovatel léčil již předtím, než utrpěl zmíněný pracovní úraz, což soud v napadeném rozsudku podrobněji přiblížil (srov. zejména str. 4 a 6 napadeného rozsudku okresního soudu). Nadto nelze přehlédnout, že právě již soud prvé stolice založil zamítnutí žaloby též na promlčení nároku, pokud jde o požadované navýšení ztížení společenského uplatnění, kteréžto závěry přejaly (a vlastním pojetím zhodnotily) i soudy nadřízené a proti nimž stěžovatel v ústavní stížnosti ani ničeho nenamítá.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. ledna 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.