II. ÚS 396/05
II.ÚS 396/05 ze dne 27. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti obchodní společnosti FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem Advokátní kanceláře Kyjovský, Blažek a kolegové, se sídlem Poštovská 8c, Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 6 As 16/2004, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České republiky-Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 11. 7. 2005 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 6 As 16/2004, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2003, č. j. 38 Ca 557/2001-44, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Rada") ze dne 10. 7. 2001, č. j. Rpo/86/00/1918. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva podle čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 17 odst. 4, čl. 26 odst. 1, a práva na spravedlivý proces.

Z připojeného spisu Rady, č. j. Rpo/86/00/1918, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Rady ze dne 10. 7. 2001 byla stěžovatelce uložena podle § 8 odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o regulaci reklamy"), 500.000 Kč, a to za porušení § 2 odst. 3 zákona o regulaci reklamy, tedy pro porušení zákazu reklam určených osobám do 15 let, v nichž vystupují osoby mladší 15 let, pokud podporují chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj. Protiprávní jednání spočívalo v tom, že stěžovatelka v průběhu měsíce srpna 2000 opakovaně zařazovala v době od 08:00 do 22:00 téměř každého dne reklamu na čokoládovou oplatku Fidorka. Podstata reklamního spotu spočívala v tom, že přibližně 5-6leté děvčátko u přechodu pro chodce vhodí na kapotu automobilu panenku, čímž "uvede" do činnosti airbagy a zmocní se oplatky Fidorka, kterou právě rozbaluje překvapená žena, sedící v automobilu na místě spolujezdce. Poté, co oplatku ženě vytrhne, se do ní zakousne a praví: "Je to kulatá křupavá oplatka, naplněná moc dobrou náplní. A ještě je celá obalená v čokoládě!" K tomu říká hlas dospělé osoby: "Fidorka - když musíš, tak musíš!" Poté je ukázána holčička, která po snědení oplatky věnuje péči "poraněné" panence. Uvedeným reklamním spotem, a obdobnými námitkami proti němu se před Radou zabývala i Arbitrážní komise Rady pro reklamu, která rozhodnutím ze dne 15. 9. 2000, č. j. 026/2000/STÍŽ) zamítla stížnosti soukromých osob z Prahy a Nymburka, avšak vzhledem k tomu, že dětem chybí schopnost vnímat reklamní nadsázku, doporučila zadavateli reklamy (DANONE Čokoládovny, a. s.) posunout začátek vysílání reklamního spotu až na 22. hodinu.

Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 557/2001, Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka domáhala zrušení uvedeného rozhodnutí Rady. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2003, č. j. 38 Ca 557/2001-44, byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Stejně tak byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 As 16/2004-90, který byl napaden ústavní stížností.

V případě porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka namítá, že v podobné věci řešené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 28 Ca 312/1998 (in Soudní judikatura 2000, 3: 270), bylo rozhodnuto odlišně od nyní posuzovaného případu. Jde především o to, že Rada se vyjádřila k možnosti ohrožení morálního a psychického vývoje mladistvých odlišně od odborníků z oboru psychiatrie a psychologie. Předmětný reklamní spot přitom nebyl soudy ani shlédnut. Pro jeho odvysílání byli postiženi všichni provozovatelé celoplošného televizního vysílání, a to stejnou sankcí, aniž by byla zohledněna konkrétní sledovanost stěžovatelky.

S odkazem na shora uvedené rozhodnutí a dále nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 47/93 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 2. N. 39. str. 3. - č. 179/1994 Sb.), stěžovatel nesouhlasí s odlišným posuzováním reklamních spotů a jiné "výplně" televizního vysílání, jakož i s tím, že je na rozdíl od provozovatelům jiných médií podřízen dozorové pravomoci Rady. To považuje za porušení čl. 4 odst. 3 Listiny. Nesouhlasí totiž s tím, že je v daném případě svoboda projevu regulována nad rámec obecných prostředků i zákonem o regulaci reklamy. Je totiž podle ní v rozporu s principem rovnosti, aby jeden způsob šíření informací a názorů byl regulován jinak než druhý a nelze argumentovat tak jako u cenzurních norem v minulosti, pouhou potřebou regulace.

Stěžovatelka navrhla provedení důkazu předmětným reklamním spotem, který předložila na videokazetě. Tento návrh odůvodnila tím, že obecné soudy rozhodující ve věci pravděpodobně uvedený reklamní spot vůbec neshlédly. Dále navrhla k důkazu srovnání s jinými reklamními spoty a jinými programy, aniž by je blíže označila a tento návrh odůvodnila.

Tyto důkazní návrhy byly Ústavním soudem zamítnuty, neboť evidentně směřují k přezkoumání správnosti výkonu rozhodovací pravomoci obecných soudů, což ale nepřísluší Ústavnímu soudu, coby soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky).

Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížností vyjádřili.

Nejvyšší správní soud k výtce, že soudy neshlédly předmětný reklamní spot, uvedl, že jeho detailní popis je obsažen ve správním spise a stěžovatelka v průběhu řízení před soudem nevznesla proti tomuto popisu žádnou námitku. Postoj dětského psychologa by bylo vhodné a účelné mít k dispozici v situaci, kdyby naplnění skutkové podstaty správního deliktu stálo výlučně na vyhodnocení vlivu reklamy na psychický vývoj dítěte. Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo, neboť převažující argumentací byl rozpor s uznávanými morálními pravidly. Znalecké posudky v otázkách morálky však nemohou být rozhodující, protože soulad s morálními pravidly je výlučně otázkou právní jak dovodil již předválečný Nejvyšší správní soud (in Vážný Rc 10 521), a Ústavní soud (sp. zn. IV. ÚS 606/03 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. U. 23. str. 453). Argumentaci jiným rozhodnutím Městského soudu v Praze považuje za nepřípadnou neboť sjednocovat rozhodovací činnost všech krajských soudů má právě až Nejvyšší správní soud. Při určování výše pokuty šlo o správní uvážení a soudům nepřísluší právo oktrojovat správnímu orgánu, která jiná další hlediska, kromě zákonem předepsaných a jím zvolených, měl ke své správní úvaze ještě vzít. To platí zejména v situaci, kdy se stěžovatelka nedomáhala změny výše pokuty či upuštění od potrestání podle § 78 odst. 2 s. ř. s. K samotné podstatě práva podle čl. 17 Listiny podotýká, že se toto právo vztahuje k základním politickým právům a stěžovatelka nebyla v daném případě nositelkou idejí a myšlenek tvořících oporu pro udržení demokratické společnosti. Reklama je totiž cílený přesvědčovací proces a nikoliv korektní úsudek. Z toho důvodu a z důvodů vyložených v rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 359/96 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 8 N. 95. str. 367), jednání stěžovatelky nezasluhuje ústavní ochranu. Navíc právu stěžovatele na vysílání uvedené reklamy konkuruje právo dětí na zvláštní ochranu podle čl. 32 odst. 1 Listiny, upravenou i v čl. 3 odst. 2, čl. 17 písm. e), a čl. 29 Úmluvy o právech dítěte, a v neposlední řadě i ve Směrnici Rady Evropských společenství č. 89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států, upravujících provozování televizního vysílání, transponovanou právě zákonem o regulaci reklamy.

Rada uvedla, že se v podstatné části jedná o opakování argumentace, se kterou se obecné soudy náležitě vypořádaly. K argumentaci právem na svobodu projevu a na informace podle čl. 17 Listiny uvádí, že její rozhodnutí zapadá zcela do rámce možných ingerencí daných čl. 17 odst. 4 Listiny. Nesouhlasí s tím, že by byla orgánem cenzury, podobným cenzurním orgánům z minulého a předminulého století, pokud dohlíží na naplňování veřejného zájmu v oblasti vysílání reklamy.

Ústavní soud se při posuzování ústavní stížnosti nezabýval námitkami proti zákonu o regulaci reklamy, co do jeho koncepce a celkové podstaty, neboť tyto námitky přesahují rámec námitek přípustných podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a kromě toho se vůči tomuto zákonu stěžovatelka ani ničeho nedomáhala (ultra petitum partium iudex non codemnare potest).

Pokud jde o pohled stěžovatelkou oslovených odborníků z oblasti psychologie a psychiatrie, ten se projevil v rozhodnutí Arbitrážní komise Rady pro reklamu, které bylo soudy bráno dostatečně v úvahu. Stejně tak byl brán dostatečně v úvahu i obsah předmětného spotu, popsaný v rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení, a v průběhu řízení (ani v řízení o ústavní stížnosti) stěžovatelkou nerozporovaný. V postupu soudů lze zřetelně spatřovat aplikaci § 120 odst. 4 o. s. ř. Pokud obecné soudy za této situace neprováděly k důkazu projekci předmětného reklamního spotu a shledaly pravomoc Rady rozhodnout o tom, zda v daném případě došlo k ohrožení psychického nebo morálního vývoje dětí, lze to považovat za ústavně souladné. Přitom skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5 N. 63). Ústavní soud souhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, že pro naplnění skutkové podstaty uvedeného správního deliktu postačí, když je ohrožen pouze morální vývoj dětí (tedy s ohledem na existenci určitých obecně uznávaných morálních pravidel ve společnosti), o čemž je beze zbytku oprávněn rozhodnout správní orgán a soud, aniž by bylo namístě zjišťovat jakákoliv odborná vyjádření či znalecké posudky.

Skutečnost, že obecné soudy nepřihlédly k jinému rozhodnutí Městského soudu v Praze v jiné věci, a že nerozhodly shodně s oním jiným rozhodnutím, nelze mít za porušení zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí. V té souvislosti je především třeba vzít v úvahu, že meze reklamních spotů v televizním vysílání nebyly doposud v agendě správních soudů natolik kvantitativně a kvalitativně judikovány, aby se o zásadě předvídatelnosti dalo v uvedeném případě obecně uvažovat. Konkrétně v onom jiném případě nerozhodoval Městský soud v Praze ve věci reklamního spotu určeného osobám mladším 15 let v němž vystupovaly osoby mladší 15 let.

Námitky vztahující se k porušení práva na spravedlivý proces je z takto vyložených důvodů třeba mít za zjevně neopodstatněné.

Podnikání obecně a podnikání v oblasti televizního vysílání zvláště, patří do oblasti zákonem reglementovaných základních práv, kterých se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které je provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). I mezi jednotlivými činnostmi v hospodářské oblasti přitom mohou existovat naprosto odlišné podmínky či omezení (čl. 26 odst. 2 Listiny), aniž by to bylo možné považovat za nepřípustně nerovné omezení práv či odlišné stanovení povinností (čl. 4 odst. 3 Listiny). V situaci, kdy stěžovatel nenamítá, že by v oblasti televizního vysílání, coby odlišitelného hospodářského odvětví s dominantní schopností ovlivňovat obyvatelstvo, existovaly odlišné podmínky pro vysílání reklamních spotů, a Ústavní soud ani nic takového neshledal, je třeba mít jeho tvrzení o porušení čl. 4 odst. 3, a čl. 26 Listiny za zjevně neopodstatněné.

V případě práva na informace a svobodu jejich vyhledávání, přijímání a rozšiřování (čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny) se Ústavní soud neztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že se tato práva a svobody nevztahují na reklamní spoty. I reklamní spot je informací. Na druhou stranu je v čl. 17 odst. 4 Listiny rámcově definován legitimní veřejný zájem na omezení svobody rozšiřování informací. V případě zákona o regulaci reklamy se pak podle názoru Ústavního soudu jedná o provedení čl. 17 odst. 4 Listiny do podoby zákona. V posuzovaném případě šlo o konflikt mezi legitimním veřejným zájmem na řádné výchově dětí a mládeže, a základními právy dětí, tak jak se o nich zmiňuje Nejvyšší správní soud, na straně jedné, a svobodou rozšiřovat informace, na straně druhé. Pokud byl tento konflikt vyřešen ve prospěch práv dětí a veřejného legitimního zájmu na jejich řádné výchově, je takové řešení ústavně souladné, a ústavní stížnost je i v tomto ohledu zjevně neopodstatněná.

Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. října 2005 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.