II. ÚS 3926/12
II.ÚS 3926/12 ze dne 23. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem, se sídlem v Rumburku, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 25/2012 ze dne 5. dubna 2012, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec č. j. 56T 4/2011-1300 ze dne 8. prosince 2011, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 2) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 12. října 2012 a k poštovní přepravě dne 13. října 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 a 3 písm. i) trestního zákoníku, přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku, a zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 a 4 trestního zákoníku. Rozsudkem odvolacího soudu byl částečně zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně o vině a zcela ve výroku o trestu a nově byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 a 2 písm. c). Za to a za přečiny nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku, mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou a trest propadnutí určitých věcí. Trestných činů se měl dopustit jednak tím, že opakovaně fyzicky napadl L. L. a poté jí hrozil nožem, že jí uřízne prst, aby později téhož dne po rozepři jejím směrem sedmkrát vystřelil z krátké střelné zbraně, po určité době jí strčil hlaveň pistole do pusy a poté ji škrtil nejprve rukama a nakonec za pomoci smyčky lana kolem krku, přehozeného přes trubky u stropu, čehož zanechal poté, co poškozená ztratila vědomí. Dále měl L. L. po dobu cca tří měsíců po rozchodu opakovaně kontaktovat telefonicky či v místě jejího bydliště nebo bydliště jejího přítele, přičemž tím v ní z důvodu výše uvedeného jednání vzbudil strach. Dále ve svém domě bez povolení přechovával tři střelné zbraně, torzo střelné zbraně, doplněk střelné zbraně a munici. Rovněž u sebe doma vyrobil za účelem prodeje dalším osobám pervitin. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, z čl. 8 odst. 2 věty první, z čl. 36 odst. 1, z čl. 39 a z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Porušení svých základních práv a svobod spatřuje stěžovatel především v tom, že obecné soudy neprovedly jím navrhované a předložené důkazy, aniž by svůj postup náležitě či vůbec nějak odůvodnily. Hodnocení provedených důkazů obecnými soudy je podle stěžovatele logicky vadné a v mnoha směrech i přímo odporuje obecně známým elementárním poznatkům technických oborů. Obecné soudy podle stěžovatele nerespektovaly zásadu presumpce neviny a napadená rozhodnutí vycházejí ze svévolné aplikace trestního práva hmotného i procesního. Konečně, že napadenými rozhodnutími byl pravomocně odsouzen pro trestné činy, aniž by naplnění všech znaků skutkové podstaty těchto trestných činů bylo vůbec předmětem dokazování a aniž by obecné soudy přesvědčivě vysvětlily své závěry o naplnění každého znaku té které skutkové podstaty.
3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

5. Pokud jde o zamítnuté důkazní návrhy stěžovatele, tak ty stěžovatel (ač řádně odborně zastoupen) v ústavní stížnosti (stejně jako všechny námitky) nijak nekonkretizuje. Z napadených rozhodnutí však vyplývá, že se jedná o návrh na výslech svědků B. a P. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že jejich výslech měl být zaměřen na to, že věci na výrobu omamných látek u sebe stěžovatel doma nikdy neměl a byly mu podsunuty. Soud prvního stupně k tomu konstatoval, že ani dvě přítelkyně stěžovatele předmětné věci (zajištěné při domovní prohlídce) u stěžovatele doma nikdy neviděly a je proto zřejmé, že je nemusel či nemohl vidět ani nikdo jiný. Odvolací soud pak k námitce neprovedení těchto důkazních návrhů poukázal na to, že sám stěžovatel na těchto důkazních návrzích v závěrečné fázi řízení netrval, a proto o nich soud prvního stupně ani nemusel rozhodovat. Zcela nad to pak odvolací soud poukázal na to, že z podání vysvětlení obou těchto osob vyplynulo, že ač byli přáteli stěžovatele, tak o jemu vytýkaných skutcích nic nevědí, a svědek P. navíc měl být v domě stěžovatele naposledy v roce 2006.

6. Dále z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že se měl stěžovatel domáhat revize posudku soudně lékařského, přičemž v odvolacím řízení předložil revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a expertízy zpracované Technickou univerzitou v Liberci, Fakulty strojní, Katedry mechaniky, pružnosti a pevnosti. S oběma posudky se odvolací soud seznámil před zahájením veřejného zasedání a poté je odmítl provést jako důkaz s tím, že důvěryhodnost doposud provedených důkazů nemůže být těmito posudky nikterak zpochybněna. Z toho plyne, že v dané věci evidentně neexistuje důkaz, který by byl stěžovatelem navržen a obecnými soudy pominut.

7. Pokud jde o hodnocení důkazů, jak stěžovatel obecně namítá, Ústavní soud neshledává zcela zjevně logické vady, jež by vyžadovaly zásah Ústavního soudu. Podobně Ústavní soud neshledal nic, v čem by mělo spočívat rovněž zcela obecně namítané porušení presumpce neviny a svévolná aplikace trestního práva hmotného i procesního. Z rozhodnutí obecných soudů naopak vyplývá, že předmětem dokazování byly všechny skutky, které byly předmětem obžaloby a obecné soudy vysvětlily své skutkové i právní závěry. To, že se stěžovatel se závěry obecných soudů v ryze obecné rovině neztotožňuje, je sice lidsky pochopitelné, ale v žádném případě to není důvodem k zásahu Ústavního soudu.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

JUDr. Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.