II. ÚS 3920/16
II.ÚS 3920/16 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti Oldřicha Marka, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem České Budějovice, Dr. Bureše 1185/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2016 č. j. 21 Cdo 3701/2016-538, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. dubna 2016 č. j. 19 Co 590/2016-485 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2015 č. j. 30 C 2/2015-404, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a obchodní společnosti FCC České Budějovice, s.r.o. (dříve A.S.A. České Budějovice, s.r.o.), IČO: 25171941, sídlem České Budějovice, Dolní 876/1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Náhrada nákladů právního zastoupení se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. listopadu 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Současně navrhl, aby Ústavní soud rozhodl podle § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, o náhradě nákladů jeho zastoupení.

2. Stěžovatel pracoval pro vedlejší účastnici na základě dohody o pracovní činnosti, přičemž náplní jeho práce byl úklid listí a škrabání trávy v některých ulicích v Českých Budějovicích. Dne 9. října 2013 utrpěl úraz, když se mu podvrkla noha a vlastní vahou si ji poté přisedl. Došlo tak ke zlomenině kotníku pravé nohy. Stěžovatel spojoval tento úraz s výkonem své pracovní činnosti pro vedlejší účastnici. Z tohoto důvodu proti ní podal žalobu, kterou se domáhal zaplacení částky 93 731,02 Kč s příslušenstvím, sestávající z náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, bolestného a nákladů spojených s léčením.

3. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále též "soud prvního stupně") ze dne 18. prosince 2015 č. j. 30 C 2/2015-404, jenž byl ve výroku ve věci samé posléze potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "odvolací soud") ze dne 14. dubna 2016 č. j. 19 Co 590/2016-485, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Mezi účastníky řízení bylo sporné, zda úraz, který stěžovatel utrpěl, byl pracovním úrazem ve smyslu § 380 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. září 2015. Soud prvního stupně provedl za účelem skutkových zjištění, kde a jakým způsobem k úrazu došlo, obsáhlé dokazování, jež vyhodnotil tak, že se stěžovateli nepodařilo prokázat jeho tvrzení o pracovním úrazu. Naopak bylo prokázáno, že se mu zjištěný úraz nemohl stát na stanoveném pracovišti, ale někde v blízkosti jeho bydliště, a to bez souvislosti s pracovní činností pro vedlejší účastnici. S tímto hodnocením se ztotožnil i odvolací soud.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2016 č. j. 21 Cdo 3701/2016-538 odmítnuto pro vady neodstraněné ve lhůtě podle § 241b odst. 3 občanského soudního řádu, pro které nebylo možné pokračovat v řízení. Stěžovatel totiž v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovoláním měl být navíc namítán nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, aniž by taková námitka byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. K tomu Nejvyšší soud dodal, že ve věci stěžovatele o žádný "extrémní" nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy nešlo.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel nesouhlasí s důvody, pro které bylo odmítnuto jeho dovolání, a spatřuje v nich porušení svého ústavního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Má za to, že v něm uvedl dostatek důvodů pro jeho meritorní projednání a vyhovění. Úplná nebo částečná absence právně významných skutkových zjištění nebo vnitřní rozpor významných skutkových zjištění či jejich nepromítnutí do závěrů o skutkovém stavu se totiž dotýká i správnosti právního posouzení věci.

6. Ve své argumentaci dále stěžovatel uplatnil i konkrétní námitky stran učiněných skutkových zjištění. Za jsoucí v extrémním rozporu s provedenými důkazy považuje skutkový závěr o tom, že dne 9. října 2013 vůbec neměl být v práci a že svůj úraz neohlásil vedlejší účastnici. Místo toho soud prvního stupně i odvolací soud vycházely z nesprávných tvrzení vedlejší účastnice, kterou navzdory opakovanému porušování pracovněprávních předpisů z její strany nepovažovaly za nedůvěryhodnou. Některé z provedených důkazů měly být nesprávně vyhodnoceny, v jiných případech nebylo důkazním návrhům vůbec vyhověno toliko s poukazem na jejich nadbytečnost. Všechny tyto skutečnosti vedou stěžovatele k závěru, že napadené rozsudky obou uvedených soudů neobstojí z hlediska požadavku náležitého odůvodnění ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a § 132 a 157 občanského soudního řádu.
III. Podmínky projednání ústavní stížnosti

7. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Pokud však jde o přípustnost ústavní stížnosti, ta je dána pouze v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu.

8. Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Nepostačuje jen jejich řádné uplatnění, ale musí být o nich ze strany příslušného orgánu i rozhodnuto. V případě, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je podmínkou její přípustnosti vyčerpání dovolání, jestliže může být založena jeho přípustnost podle § 237 až 238a občanského soudního řádu [srov. usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)].

9. V dané věci směřovala ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž bylo za podmínek plynoucích z § 237 občanského soudního řádu přípustné dovolání. Předmětné dovolání sice bylo podáno, důvodem jeho odmítnutí však byly jeho vady, resp. neodstraněné nedostatky. Nešlo tedy o odmítnutí pro nepřípustnost z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, u něhož by byla zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo ze strany stěžovatele efektivně vyčerpáno, v důsledku čehož proti tomuto rozsudku není přípustná ani ústavní stížnost. I kdyby přitom dovolací soud v rámci tohoto hodnocení pochybil a dopustil se tak porušení jejích ústavně zaručených základních práv nebo svobod, Ústavní soud by mohl ústavní stížnosti zásadně vyhovět jen v rozsahu, ve kterém směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu. Zrušení jeho rozhodnutí by totiž otevíralo prostor k posouzení přípustnosti dovolání stěžovatele a eventuálně též k jeho meritornímu projednání. V tomto případě by tak byla ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu předčasná.

10. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti usnesení dovolacího soudu, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

IV. Vlastní posouzení

11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

12. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 2/2015, přičemž po seznámení se s obsahem dovolání stěžovatele mu nezbylo než přisvědčit závěru dovolacího soudu, že v něm stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že jde o náležitost dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, která podle § 241b odst. 3 občanského soudního řádu může být doplněna jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání nebo lhůty stanovené k odstranění nedostatku podmínky právního zastoupení, bylo dovolání zatíženo vadou, jež nebyla ve lhůtě odstraněna a pro niž nebylo lze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolací soud je proto v souladu s § 243c občanského soudního řádu odmítl.

13. Na druhé straně však nelze souhlasit se závěrem dovolacího soudu, podle něhož stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je možné podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odstavec 3 pak stanoví způsob vymezení dovolacího důvodu tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá jeho nesprávnost.

14. Ústavní soud zdůrazňuje, že nesprávné právní posouzení věci se může týkat jakékoli otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Ostatně nedávalo by smysl, aby se přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu odvíjela od otázek, které by dovolací soud nemohl v rámci svého přezkumu v dovolacím řízení zodpovědět. Nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit přímo ze zásady právního státu. Významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Relevantní otázka procesního práva se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel ji nicméně vždy musí konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, případně Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

15. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel by dostál příslušným požadavkům na obsah dovolání plynoucích z § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu i v případě, že by v dovolání vymezil dovolací důvod pouze tvrzením nesprávnosti skutkových zjištění, a pouze na tomto základě by formuloval, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tedy pokud by jím předestřená otázka byla fakticky polemikou se správností skutkových zjištění). Jak v minulosti konstatoval nejen Ústavní soud, ale i Evropský soud pro lidská práva, rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami není zcela zřejmé, a proto účastníci řízení nemohou být sankcionováni, pokud mají v dobré víře - byť mylně - za to, že platně otevřeli otázku (zásadního) právního významu [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. října 2010 ve věci stížnosti č. 35836/05 Adamíček proti České republice; dále usnesení ze dne 29. března 2011 sp. zn. IV. ÚS 3634/10 (U 3/60 SbNU 777), body 8 až 10; v širších souvislostech lze poukázat i na některá rozhodnutí v trestních věcech, konkrétně nález ze dne 23. března 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) či stanovisko pléna ze dne 4. března 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)].

16. Tím ovšem není nijak zpochybněno, že přípustnost dovolání by mohla být založena jen v případě, že by stěžovatel v souvislosti se skutkovými zjištěními skutečně vymezil otázku hmotného nebo procesního práva, a že tato by z hlediska jejího vztahu k judikatuře dovolacího soudu splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Otázkou, zda tak skutečně učinil, se ale dovolací soud zabývá až v rámci posouzení jeho přípustnosti, a nikoliv v souvislosti s posuzováním obsahových náležitostí dovolání. Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel - za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné. Naopak ho podle tohoto ustanovení nelze odmítnout pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě podle § 241b odst. 3 občanského soudního řádu a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat [srov. nález ze dne 17. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581)].

17. V dané věci je z obsahu dovolání patrné, jaký dovolací důvod stěžovatel uplatnil. Skutečnost, že jeho námitky směřovaly proti hodnocení důkazů, nelze považovat za vadu dovolání. Tyto výhrady ale nemění nic na tom, že dovolací soud postupoval v souladu se zákonem, jestliže odmítl dovolání pro vadu spočívající v neuvedení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

18. Ústavní soud nakonec nemohl přehlédnout, že dovolací soud se i věcně vyjádřil k námitkám stěžovatele, když uvedl, že v napadených rozsudcích soudu prvního stupně a odvolacího soudu neshledává extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Tomuto závěru lze bez dalšího přisvědčit i na tomto místě, neboť je zjevný již z obsahu těchto rozsudků, na jejichž odůvodnění lze v podrobnostech odkázat. Argumentace stěžovatele uplatněná v dovolání (stejně jako v ústavní stížnosti) je ve své podstatě pouhou polemikou ohledně správnosti předmětných skutkových zjištění.

19. Protože napadeným usnesením dovolacího soudu nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobod stěžovatele, zejména jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl mimo ústní jednání bez účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti v této části pro její zjevnou neopodstatněnost. Ve zbytku ji podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou (výrok I). Tím současně není splněna nezbytná podmínka náhrady nákladů zastoupení podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy že ústavní stížnost nebyla odmítnuta, pročež Ústavní soud nemohl tuto náhradu stěžovateli přiznat (výrok II)

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.