II. ÚS 391/12
II.ÚS 391/12 ze dne 10. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. Z. M., zastoupeného Mgr. Petrem Cardou, advokátem, se sídlem ve Svitavách, proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách č. j. 1 Nc 3135/2002-508 ze dne 23. listopadu 2011, a příkazu soudní exekutorky JUDr. Taťány Mackové č. j. 047 EX 230/02-753 ze dne 27. září 2011, za účasti 1) Okresního soudu ve Svitavách a 2) JUDr. Taťány Mackové, soudní exekutorky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky a k poštovní přepravě dne 3. února 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo příkazem k úhradě nákladů exekuce uloženo stěžovateli, jako povinnému, nahradit jednak náklady prováděné exekuce v celkové výši 155.418 Kč, a dále náklady oprávněné obchodní společnosti STAVITELSTVÍ JOKEŠ, spol. s r. o., v celkové výši 34.120 Kč. K námitkám stěžovatele byl tento příkaz změněn usnesením obecného soudu tak, že povinnost k náhradě exekučních nákladů oprávněného je společná a nerozdílná pro stěžovatele i H. M., coby druhou povinnou. Stěžovatel namítá, že v řízení došlo k porušení jeho práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že usnesením obecného soudu ze dne 22. srpna 2002 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele a H. M., a to k vymožení částky 768.314,20 Kč s příslušenstvím. Teprve na konci roku 2010 bylo nařízeno dražební jednání a po opětovném nařízení dražebního jednání na září 2011 stěžovatel dluh uhradil. Konkrétně tak, že částku 100.000 Kč zaplatil na účet zástupce oprávněného dne 4. listopadu 2009, a v roce 2010 dalších 100.000 Kč zápočtem. V roce 2011 pak čtyřmi dílčími platbami uhradil zbývající částku 588.577 Kč. K úhradám mohlo dojít i dříve, ovšem oprávněná odmítla převzít částečné dobrovolné plnění dne 30. ledna 2009. Exekuce tedy trvala devět let a čtyři měsíce a teprve od roku 2009 byly činěny kroky směřující k provedení dražby a např. mzda byla stěžovateli obstavena teprve exekučním příkazem z ledna roku 2012. Stěžovateli tak nebyla poskytnuta dostatečná ochrana, protože exekuce nebyla rychlá a efektivní.

3. Dále stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí obecného soudu je stiženo přílišným formalizmem při výkladu norem podústavního práva a nezohledňuje částečné dobrovolnosti plnění stěžovatele. Poukazuje v té souvislosti na nálezy sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125) a sp. zn. III. ÚS 2492/09 (N 147/58 SbNU 245), tedy na zohledňování dobrovolného plnění, složitost a namáhavosti exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce apod. při rozhodování o výše odměny exekutora. Stěžovatel tvrdí, že byť pod tlakem vedeného exekučního řízení, uhradil podstatnou část dluhu dobrovolně (788.577 Kč) a vymoženo bylo jen 89.591,69 Kč. Nepřiměřená újma byla stěžovateli způsobena rovněž tím, že povinnost nahradit náklady řízení byla určena jako solidární (zejména s ohledem na úmrtí druhé povinné), přičemž exekutor o způsobu plnění žádným způsobem nerozhodl.
4. Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

5. Ústavní soud se nehodlá odchylovat od právního názoru, že odměna exekutora by měla být ekvivalentní jeho úsilí k vymožení předmětu exekuce, neměla by povinnému způsobit nepřiměřenou újmu a měla by zohlednit stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením (sp. zn. Pl. ÚS 8/06, N 39/44 SbNU 479; a na něj navazující rozhodnutí). Nicméně v posuzovaném případě obecný soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí přiléhavě poukázal na to, že stěžovatel sice plnil mimo rámec exekučních nástrojů, ale až pod jejich tlakem trvajícím devět let. Na tuto konkrétní situaci tedy není možné aplikovat použití těch ustanovení, která mají zabránit přiznání odměny soudnímu exekutorovi bez patřičné zásluhy o vymožení exekučního plnění, neboť v projednávané věci, na rozdíl od případů, řešených v nálezech, na něž poukazuje stěžovatel, nelze vzhledem k okolnostem nyní posuzovaného případu označit plnění poskytnuté stěžovatelem za dobrovolné. Námitka, že exekuce nebyla rychlejší, by tedy spíše příslušela oprávněné, než stěžovateli.

6. Pokud jde o obecným soudem zakotvenou povinnost k solidárnímu plnění nákladů exekuce, tak k ní obecný soud dospěl s ohledem na solidární povahu vlastního dluhu bez jakékoliv souvislosti s úmrtím druhé povinné, k němuž ostatně podle tvrzení stěžovatele došlo až po vydání napadeného rozhodnutí obecného soudu. Kompetenci k takové změně dal přitom obecnému soudu zákon ve spojení s aktivitou stěžovatele, projevenou v námitkách proti rozhodnutí soudní exekutorky.

7. Ústavní soud tedy neshledal v postupu soudní exekutorky a obecného soudu porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnul, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.