II. ÚS 391/09
II.ÚS 391/09 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. O. N., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 769/2008 ze dne 23. července 2008, a rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 595/2007 ze dne 17. prosince 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížnosti podanou k poštovní přepravě dne 17. února 2009 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 26. února 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, z nichž byl rozsudkem odvolacího soudu k jeho odvolání zrušen výrok o náhradě škody rozsudku Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 9 T 98/2006 ze dne 18. května 2007, a nově byli poškození odkázáni s celým svým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel je přesvědčen, že byl napadenými rozhodnutími dotčen na svém právu na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V předmětné věci byl stěžovatel rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským, a práv k databázi podle § 152 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že v jednom případě po předešlém jednání v provozovně obchodní společnosti Otto s. r. o., prodal v rámci kontrolního nákupu zaměstnanci detektivní kanceláře osobní počítač, na jehož pevném disku byl umístěn určitý komerční software, digitalizované video a digitalizovaná hudba, a to bez souhlasu držitelů autorských práv k těmto programům a uměleckým dílům. Za to byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel popírá, že by se dopustil předmětné trestné činnosti. Uvádí, že dotyčnému mladému muži nabídl konfiguraci osobního počítače na základě jeho požadavků, tedy instalaci softwaru, který nechtěl zakoupit, jen něco malého za něj zaplatit, což stěžovatel odmítl. Naopak mu stěžovatel sám marně nabídl zakoupení legálně nainstalovaného softwaru. Dne 15. února 2006 uvedený zákazník přijel a počítač, který měl již stěžovatel předpřipravený v základní konfiguraci a zabalený od poslední schůzky, zakoupil, aniž by ho chtěl předvést nebo vidět. Poté odnesl počítač z prodejny. Zpochybňuje výpovědi svědků J. a J. J. a znalce Ing. J., na jejichž výpovědích, resp. posudku je založen závěr obecných soudů o vině stěžovatele s tím, že se verze J. a J. J. o předání zakoupeného počítače znalci liší od verze znalce i od toho, co znalec uvedl v posudku. Poukazuje dále na to, že znalec připustil chybu v posudku ohledně počtu pevných disků i to, že doba čtyřiceti dnů byla pro vypracování posudku nestandardní. S ohledem na část vyjádření J. J. přitom zpochybňuje, že byl předmětný počítač po celou dobu u znalce. Poukazuje i na nejasnosti tvrzení o tom, co se dělo s počítačem po vypracování posudku. Zpochybňuje i autentičnost zvukového záznamu, který byl proveden jako důkaz v odvolacím řízení. K tomuto záznamu dále tvrdí, že nebyl zohledněn zákaz pořizování projevů osobní povahy, ani provokativní účel jejího pořízení. Ohledně věrohodnosti znalce uvádí, že znalec kromě znalecké činnosti vlastní podíly ve dvou obchodních společnostech, které jsou v konkurenčním vztahu k obchodní společnosti OTTO s. r. o., přičemž znalec zatajil, že bydlel na dohled od sídla posledně uvedené společnosti. Věrohodnost svědků J. je pak narušena tím, že svůj příbuzenský vztah (otec-syn) zastírali důsledným označováním podle pracovních funkcí, a proto byl odhalen až na přímý dotaz obhájce. Oba svědci jsou přitom na řízení zainteresováni, protože je na jeho výsledku závislá jejich odměna. Stěžovatel svou argumentaci shrnuje tím, že byl odsouzen na základě pochybných důkazů. Jejich hodnocení ze strany obecných soudů považuje za extrémní, popírající zásady spravedlivého procesu.
4. Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, a už vůbec mu nepřísluší hodnotit provedené důkazy, a to ani v případě, že by s jejich hodnocením sám nesouhlasil. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena základní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69; sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy, jimž vytýká, že vyvodily nesprávná skutková zjištění z provedených důkazů, přičemž vycházely především z výpovědí svědků obžaloby, které označily za nezpochybnitelné, a naopak svědky obhajoby považovaly za nevěrohodné. Stěžovatel tedy v podstatě opakoval námitky uplatněné již v odvolání a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně, jak shora uvedeno, nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž nemůže soud postupovat libovolně. Vnitřní přesvědčení soudce o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě zdůraznit. Na druhou stranu musí být vnitřní přesvědčení soudce odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistil, a musí být jejich logickým důsledkem. V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z normativních postulátů porušily. Soud prvého stupně provedl nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Tyto důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatelů. V odůvodnění svého napadeného rozsudku podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§ 125 trestního řádu). Dostatečným způsobem tak vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním a proč neuvěřil obhajobě stěžovatelů a tento svůj postup logicky také zdůvodnil. Odvolací soud se s jeho závěry zcela ztotožnil a ve svém rozhodnutí se rovněž s výhradami stěžovatele řádně vypořádal. Právní závěry obecných soudů byly přitom souladné s vlastní ustálenou rozhodovací činností (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 986/2002 ze dne 29. ledna 2003; aj.). Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů tak lze pro stručnost odkázat.

6. Námitky proti provedení důkazu soukromým zvukovým záznamem odposlechu hovoru mezi stěžovatelem a svědkem J. J. pak v konkrétním posuzovaném případě nedosahují ústavněprávní relevance. Lze považovat za přiléhavý závěr dovolacího soudu, že uvedený záznam "...nepředstavoval ani jediný ani stěžejní důkaz o vině..., nýbrž byl jen doplňkem jiných důkazů (svědeckých výpovědí, znaleckého posudku, listinných důkazů)..." I kdyby tedy Ústavní soud sdílel argumentaci stěžovatele proti předmětnému záznamu, pak by jen na základě toho nebylo možné v posuzovaném případě iniciovat kasační pravomoc pro absenci porušení materiálně pojatých základních práv stěžovatele, o něž v dané věci jde.

7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.