II. ÚS 3902/13
II.ÚS 3902/13 ze dne 28. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti a) Ing. Jiřího Stefana, b) Aleny Stefanové, zastoupených JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Na Hřebenech II., 1718/8, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 VSPH 1384/2013-B-2428 v části, jíž byla určena odměna insolvenčního správce JUDr. Tomáše Pelikána nad částku 4 200 Kč a hotové výdaje ve výši 1 000 Kč, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají s odkazem na čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, a to v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit insolvenčnímu správci částku daně z přidané hodnoty ve výši 882 Kč a náklady ve výši 1 000 Kč.

Vrchní soud v Praze napadeným usnesením změnil k odvolání stěžovatelů usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2013 č. j. MSPH 96 INS 714/2009-B-2061 tak, že určil odměnu insolvenčního správce ve výši 5 082 Kč za bezúplatný převod bytové jednotky a nebytové jednotky uvedené v jeho návrhu ze dne 12. 3. 2012 (B-1761) do vlastnictví oprávněných osob (stěžovatelů) a náhradu nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů s tím spojených ve výši 1 000 Kč. Ztotožnil se s věcným rozsahem činnosti správce, jak jej stanovil soud prvního stupně, neboť popsané úkony shledal nezbytnými k převodu jednotky dle § 285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), ve shodě se soudem prvního stupně byl i v tom, že správcem navržená odměna ve výši 49 296 Kč zjevně není přiměřená povaze věci. Na rozdíl od soudu prvního stupně však vyšel ze zjištění, že činnost správce byla v podstatném rozsahu spíše povahy administrativní než odborné, typizovaná a rutinní vzhledem ke značnému počtu opakujících se případů, a přihlédl též ke kompletní ceně za zpracování bezúplatného převodu vlastnictví bytové jednotky ze strany bytového družstva či jiného vlastníka, která se dle vyžádaných zpráv pohybuje na území hlavního města Prahy v rozmezí 4 000 Kč až 6 000 Kč bez DPH. S přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem pak dospěl k závěru, že přiměřená odměna správce za bezúplatný převod bytu a garáže do vlastnictví stěžovatelů činí dle § 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, částku 4 200 Kč, což s připočtením 21 % DPH činí 5 082 Kč. Výši nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů (hotové výdaje správce ve výši 1 000 Kč) shledal oprávněnou.

Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti v podstatě namítají, že se odvolací soud řádně nevypořádal s argumentací stěžovatelů, z níž vyplynulo, že insolvenčnímu správci dlužníka v souvislosti s postupem podle ustanovení § 285 odst. 4 insolvenčního zákona nenáleží navýšení odměny o daň z přidané hodnoty, přičemž odkazují na nálezy Ústavního soudu, vyslovující povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se s uplatněnými námitkami. Mají za to, že plnění zákonné povinnosti, jakou je bezúplatný převod bytové jednotky není podnikatelskou nebo ekonomickou činností, a proto by správci nemělo být přiznáno navýšení odměny o DPH. Ohledně nákladů spojených s bezúplatným převodem vyslovují přesvědčení, že přijetí návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí je v jejich případě osvobozeno od správního poplatku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy) ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud obecné soudy na úkor stěžovatele vykročí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Právo na spravedlivý proces není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž v projednávaném případě je zásah do tohoto hmotného základního práva intenzity tak nízké, že mu nelze bez dalšího poskytnout ústavněprávní ochranu.

V případě bagatelních částek totiž Ústavní soud ustáleně judikuje, že takové částky často již jen pro svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní přezkum je proto v těchto případech prakticky vyloučen s výjimkou zcela extrémních pochybení přivozujících zřetelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2497/13 ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1853/13 ze dne 5. 11. 2013 a další, dostupné na http://usoud.nalus.cz). Nad právem na přístup k soudu zde převažuje zájem na vytvoření systému, který umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i citelný zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelů brojících proti postupu obecného soudu, jímž měli být v souvislosti s určením odměny insolvenčního správce za bezúplatný převod bytové a nebytové jednotky do jejich vlastnictví zkráceni o 1 882 Kč. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud se tedy na základě shora uvedeného zabýval pouze tím, zda v napadeném usnesení nelze spatřovat natolik extrémní pochybení, které by přes bagatelnost sporné částky mohlo porušit ústavní práva stěžovatelů. Takové pochybení však, aniž by zkoumal, zda je soudem učiněný výklad příslušných zákonných ustanovení správný, v napadeném usnesení (které je řádně odůvodněno i stran nastíněné otázky, zda správci náleží k jeho odměně částka odpovídající dani z přidané hodnoty) nezjistil.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.