II. ÚS 39/05
II.ÚS 39/05 ze dne 18. 5. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti T. H., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem Štěpánská 633/49, Praha, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, č. j. 30 Cdo 1000/2004-377, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, č. j. 30 Cdo 1000/2004-377, ve výroku I., kterým bylo zamítnuto dovolání směřující proti výroku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, č. j. 12 Co 464/2001-324, kterým byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvého stupně tak, že se zamítá jeho žaloba o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi na jeho náklady založit úředně ověřený opis tohoto rozsudku do konkretizovaného spisu Místního oddělení Police České republiky Radotín, z něhož vzešel posudek o pověsti stěžovatele obsahující údaj o jeho předvedení. Dále ústavní stížnost směřuje proti výroku II. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, a to v té jeho části, kterou bylo rozhodnuto, že se zrušuje rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvého stupně (kterým bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovateli na náhradě nemajetkové újmy částku 13.950 Kč). Tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 1, 10 odst. 1 a 2, 36 odst. 1, a 38 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, a čl. 6 odst. 1, 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především brojí proti rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání směřující proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvého stupně ve věci založení rozsudku v této věci do policejního spisu, kterým byla vyřízena žádost o podání zprávy o pověsti. Stěžovatel namítá, že založením rozsudku nemá dojít k přiměřenému zadostiučinění (jak podle něj uvádí dovolací soud), nýbrž k odstranění následku protiprávního zásahu. Stěžovatel přitom nemá žádný jiný prostředek nápravy k dispozici, neboť nebyl účastníkem řízení ve vztahu k policejnímu orgánu, který na žádost jiných orgánů veřejné moci zpracovával a poskytl zprávu o pověsti stěžovatele z místa jeho bydliště. Kromě toho žádný obecně závazný právní předpis neupravuje postup při vypracovávání takové zprávy. Právní argumentace dovolacího soudu je nepřesná, neboť soud prvého stupně neukládal vedlejšímu účastníku povinnost, jakým způsobem má vést své úřední spisy. To vše za situace, kdy vedlejší účastník řízení pravdivost výroků uvedených ve zprávě netvrdil ani neprokázal. Náhled dovolacího soudu neodpovídá ani předchozí judikatuře obecných soudů, neboť ve věci řešené Obvodním soudem pro Prahu 1 (sp. zn. 31 C 16/91), a Městským soudem v Praze (sp. zn. 13 Co 205/93), bylo obdobnému žalobnímu návrhu vyhověno.

Dále pak stěžovatel napadá druhý výrok rozsudku dovolacího soudu v té části, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí o povinnosti vedlejšího účastníka řízení zaplatit stěžovateli na náhradě nemajetkové újmy částku 13.950 Kč. Předmětným výrokem rozsudku soudu prvého stupně a na něj navazujícím potvrzujícím výrok odvolacího soudu bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč. Proto toto rozhodnutí přezkumné pravomoci dovolacího soudu nepodléhá. Stěžovatel přitom legitimně očekává, že mu uvedenými výroky již jednou přiznaná částka bude nakonec i přiznána, neboť na ni má i podle názoru dovolacího soudu nárok. Protože však k zásahu do osobnostních práv došlo již více než před 13 lety, nelze to považovat za naplnění práva na přiměřenou lhůtu řízení.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 15 C 349/91, a vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Ministerstvo vnitra ve vztahu k výroku I. napadeného rozsudku souhlasí s názorem odvolacího soudu, že jako přiměřené zadostiučinění nelze nařizovat doplnění policejního spisu za situace, kdy se vedení těchto spisů řídí obecně závaznými právními předpisy, a jeho obsah může být ovlivněn pouze úkony osob, které se účastní na řízení, o němž je spis veden. Pokud se týká výroku II. napadeného rozsudku má zato, že je naprosto postačující morální zadostiučinění ve formě omluvy, neboť ze strany policie nebyla ve značné míře snížena důstojnost a vážnost stěžovatele. Za zásah značné intenzity nelze podle něj považovat odejmutí cestovního pasu v rámci trestního řízení v období od 13. 11. 1991 do 20. 4. 1992.

Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví (viz nález sp. zn. I. ÚS 68/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17). Pokud ústavní stížnost spočívá jen na polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v dovolání, pak takto pojatá stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. II. ÚS 294/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).

Tento zásadní náhled Ústavního soud zcela dopadá na tu část ústavní stížnosti v níž stěžovatel napadá závěry odvolacího a dovolacího soudu o tom, že nelze vyhovět žalobě domáhající se uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi řízení, aby na vlastní náklady založil do policejního spisu, týkajícího se vyřizování žádosti o zprávu o pověsti stěžovatele, stejnopis rozsudku s doložkou právní moci. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že vedlejšímu účastníkovi řízení nelze takovou povinnost nařizovat, neboť vedení těchto spisů se řídí předpisy trestního (případně správního) práva a jejich obsah může být dán jen úkony osob zúčastněných v řízení, nikoliv nařízen rozhodnutím soudu v civilním řízení. Pouze nad tento rámec uvedl dovolací soud, s odkazem na dřívější judikaturu, že k nápravě nesprávných údajů slouží především odpovídající procesní prostředky. Ústavní soud tento názor shledává ústavně souladným a dodává, že k nápravě závadného stavu, vyplývajícího z úředních spisů, může dojít jen v řízení, které doposud nebylo skončeno. Tím, že policejní orgán na výzvu jiného orgánu podal zprávu o stěžovatelově pověsti, byla věc skončena. Tento závěr ostatně vedl (mimo jiné) k předchozímu zamítnutí žaloby stěžovatele, pokud se po vedlejším účastníkovi řízení domáhal založení rozsudku s doložkou právní moci do spisů v trestních věcech stěžovatele, které již byly skončeny (výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 3. 2001, č. j. 15 C 349/91-254). Stěžovatel přitom má možnost namítat nesprávnost vydané zprávy o pověsti, resp. zpráv na ni navazujících, a to s ohledem na již přisouzené omluvné dopisy, pokud takové zprávy budou proti němu použity v jiných řízeních.

Ústavní soud tedy neshledal zásah do ústavně zaručených práv a ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

V části, týkající se námitky překročení přezkumné pravomoci dovolacího soudu, je ústavní stížnost nepřípustná. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [srov. v ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen"zákon") a výjimky z této zásady]. Stěžovatel v posuzovaném případě před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. Nejvyšší soud rozhodnutí nižších instancí zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Podmínkou zahájení řízení o ústavní stížnosti je pravomocně skončené předchozí řízení. Rozhodnutí soudů je výsledkem procesu skutkového zjišťování a hodnocení důkazů, které posléze nachází svůj odraz v právním posouzení. Teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno (s výjimkami stanovenými v ustanovení § 75 odst. 2 zákona), se bude moci Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížností zabývat meritorně.

Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, a to zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona, a zčásti jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. května 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.