II. ÚS 3898/11
II.ÚS 3898/11 ze dne 12. 6. 2012

N 120/65 SbNU 575
Náhrada nákladů řízení v případě jeho zastavení (krácení odměny advokáta)

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 12. června 2012 sp. zn. II. ÚS 3898/11 ve věci ústavní stížnosti K. N. proti výrokům II a III usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. září 2011 č. j. 1 Co 235/2011-59, jimiž bylo v souvislosti se zastavením občanského soudního řízení pro zpětvzetí žaloby rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení.
Výroky II a III usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. září 2011 č. j. 1 Co 235/2011-59 se ruší.
Odůvodnění

1. Ústavní stížností, jež splňuje náležitosti ustanovení § 34 a 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení naříkaných rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel se domnívá, že závěry v záhlaví uvedeného usnesení odvolacího soudu jsou založeny na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením takovýchto zjištění, v důsledku čehož mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel natolik závažnou vadu spatřuje v chybné aplikaci ustanovení § 13 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "citovaná vyhláška"), k níž se odvolací soud uchýlil v rámci přezkoumávání výroku soudu prvního stupně, jímž byla přiznána žalovanému náhrada na nákladech řízení v poloviční výši. Stěžovatel polemizuje s úsudkem odvolacího soudu, na jehož základě sám přistoupil ke krácení odměny advokáta i přesto, že poukázal na výslovné vyloučení aplikace ustanovení pro případ zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby, přičemž v odůvodnění usnesení úkon žalobce vedoucí k zastavení řízení jako zpětvzetí návrhu kvalifikoval.

3. Ústavní soud si k posouzení opodstatněnosti námitek stěžovatele vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 24 C 67/2011, z něhož byly zjištěny následující skutečnosti rozhodující pro řízení o ústavní stížnosti:

4. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. července 2011 č. j. 24 C 67/2011-34 bylo zastaveno řízení ve věci ochrany osobnosti týkající se odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 75 000 Kč a odškodnění za majetkovou škodu ve výši 30 000 Kč. Řízení bylo zahájeno na návrh žalobce doručený dne 5. května 2011 Městskému soudu v Praze, jenž posléze vyslovil svou místní nepříslušnost a usnesením rozhodl o postoupení věci Krajskému soudu v Brně jako soudu místně příslušnému. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2011 č. j. 66 C 54/2011-11 nabylo právní moci dne 7. června 2011, načež dne 18. července žalobce vzal svůj návrh výslovně zpět na základě ustanovení § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř."). Soud prvního stupně v souladu s citovaným ustanovením řízení zastavil a náhradu nákladů řízení ve výši 12 800 Kč přiznal žalovanému s povinností žalobce částku složit do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného. Bylo tak rozhodnuto na základě ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., které pro účely rozhodování o nákladech řízení vychází z nutnosti posoudit, která strana zastavení řízení svým jednáním z procesního hlediska zavinila. V této souvislosti vzal soud prvního stupně v úvahu skutečnost, že k zastavení řízení nedošlo v konsekvenci zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného na podkladě důvodně podané žaloby. Do celkové výše náhrady nákladů řízení 12 800 Kč byly soudem prvního stupně zahrnuty náklady právního zastoupení plynoucí z ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky ve spojení s ustanovením § 18 odst. 1 citované vyhlášky ve výši 12 500 Kč, jakož i náhrada hotových výdajů dle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to ve výši 300 Kč.

5. O odvolání stěžovatele proti výroku II o výši náhrady nákladů řízení rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. září 2011 č. j. 1 Co 235/2011-59, jímž ve výroku o zastavení řízení usnesení soudu prvního stupně potvrdil a v napadeném rozsahu jej změnil tak, že je žalobce povinen zaplatit žalovanému na náhradě prvostupňových nákladů řízení částku 15 720 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Soud prvního stupně aplikoval v postupu při rozhodování o nákladech řízení ustanovení § 18 odst. 1 citované vyhlášky, jímž přistoupil ke krácení sazby odměny právního zástupce na 50 % s poukazem na skutečnost, že v řízení učinil pouze jediný úkon právní služby. S tímto názorem se odvolací soud neztotožnil a tento postup označil za nesprávný, neboť advokát žalovaného učinil v rámci předmětného řízení dva úkony právní služby. Nicméně uvážil snížení sazby odměny advokáta v souladu s ustanovením § 13 odst. 1 citované vyhlášky, tudíž odvolací námitky stěžovatele v tomto směru neshledal důvodnými. Z pohledu odvolacího soudu došlo rovněž k pochybení soudu prvního stupně v nezohlednění plátcovství právního zástupce žalované strany k dani z přidané hodnoty. Ve výsledku přiznal stěžovateli vrchní soud částku 12 500 Kč, jakožto 50 % paušální odměny za zastoupení, dvakrát 300 Kč hotových výdajů advokáta, dále mu přiznal DPH 2 620 Kč, sumárně tedy částku 15 720 Kč. Náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal odvolací soud žádnému z účastníků řízení, jelikož nebyl žalovaný v podstatné míře se svým odvoláním úspěšný.

6. Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení Vrchní soud v Olomouci a vedlejšího účastníka řízení F. H., aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili.

7. Účastník řízení a vedlejší účastník řízení, ač doloženě vyzváni, se ve lhůtě k tomu určené nevyjádřili.
8. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu, byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované ustanoveními § 30 odst. 1 a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná.

9. Ústavní soud předesílá, že jeho poslání spočívá pouze v ochraně ústavnosti, a nikoli již kontrole "běžné" zákonnosti podle čl. 83 Ústavy České republiky, pročež na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad správností aplikace podústavního práva. Ústavní soud rovněž pokládá za nutnou konstataci, že není superrevizní instancí v systému všeobecného soudnictví, tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů s výjimkou případů, kdy byly pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva či svobody stěžovatele, jež jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. srpna 2010 sp. zn. I. ÚS 2054/10 (N 156/58 SbNU 329) poukázal na svůj hojně citovaný výrok, že "základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace", a proto se v předmětném řízení zabýval v souladu se svou ustálenou judikaturou [srov. nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253), dostupný též na http://nalus.usoud.cz] skutečností, zda při rozhodování o přiznání náhrady nákladů řízení nedošlo ke svévolné aplikaci norem jednoduchého práva.

10. Stávající judikatura dosvědčuje, že Ústavní soud v otázkách týkajících se nákladů řízení, tj. jednoznačně podružné problematiky ve vztahu k meritu soudního řízení, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení nákladových výroků se uchyluje pouze v ojedinělých případech. Nicméně ve zkoumaném případě nemohl ponechat bez povšimnutí vadnou aplikaci jednoduchého práva při výpočtu náhrady nákladů řízení vrchním soudem, která ve vztahu ke stěžovateli dosahuje ústavněprávní dimenze. Ústavní soud v jednom ze svých nálezů vyhovujících stížnostem ohledně nákladů řízení konstatoval, že absence sjednocující judikatury Nejvyššího soudu v této oblasti by mohla zapříčinit snížení právní jistoty [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011 (N 168/62 SbNU 481), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. V souzené věci by se pochybení obecného soudu mohlo negativně promítnout nejen v právní sféře stěžovatele, současně by se mohlo citelně dotýkat jeho finanční situace.

11. Ústavní soud pokládá za nezbytné konstatovat, že ačkoli je problematika posuzování úspěchu stran pro účely rozhodování o nákladech řízení zásadně výlučnou doménou obecných soudů, může být nesprávnost procesního postupu při jejich výměře shledána referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. V předmětné věci se jedná o výjimečný případ, a to se zřetelem ke zcela zjevnému procesnímu excesu obecného soudu, který si vyžaduje ingerenci Ústavního soudu.

12. Lze odkázat na v minulosti Ústavním soudem užitou tezi implikující opodstatněnost uplatněných námitek ohledně náhradových výroků v důsledku nerespektování čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť obecný soud použitím argumentace "v zákoně neobsažené a neočekávatelné z hlediska předchozího postupu" vykročil z mezí oprávněného výkonu státní moci [nález sp. zn. III. ÚS 455/07 ze dne 19. 12. 2007 (N 231/47 SbNU 1017), dostupný na http://nalus.usoud.cz]. Předmětné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze obsahuje subsumpci skutkového stavu zakládající přímý rozpor s jednoznačnou formulací kogentního ustanovení relevantního právního předpisu, čímž fakticky zasáhlo do oblasti působení moci zákonodárné. Ustanovení § 13 odst. 1 citované vyhlášky svou kategorickou povahou neumožňuje adresátu užít ústavně konformní interpretaci, jíž by se od kogentní úpravy odchýlil postupem v mezích kautel secundum et intra legem. Ačkoli citované ustanovení stanoví redukci odměn na 50 % celkové sazby, vzápětí výslovně vylučuje jeho aplikaci pro případ zpětvzetí návrhu s následkem zastavení řízení (byť jen částečného). Jestliže vrchní soud tuto premisu do právní kvalifikace nepromítl a daný stav pod rozsah citované normy skutečně podřadil, vybočil tím z daného normativního rámce, a vyvodil tak vnitřně logicky rozporný závěr. Za předpokladu, že napadený akt obecného soudu trpí nedostatkem racionálního a obsahově koherentního odůvodnění krácení náhrad, došlo touto chybnou aplikací k zatížení napadeného rozhodnutí vrchního soudu neakceptovatelnou vadou, v níž Ústavní soud shledává neoprávněný zásah do stěžovatelových základních práv.

13. Ústavní soud na základě výše předestřené argumentace uvážil, že odvolací soud přistoupil k aplikaci ustanovení, jímž došlo ke zkrácení sazeb náhrady nákladů řízení stěžovatele o 50 %, bez racionálního odůvodnění.

14. Ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jakož i soudu Ústavního lze jako integrální součást ochrany majetkových práv koncipovat legitimní očekávání, přičemž s ohledem na postulát vnímání předmětu majetku v co nejširším možném pohledu je dán požadavek ústavněprávní ochrany hodnot, byť spočívající v pouhém nároku oprávněného (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001). Nárok na náhradu nákladů řízení je rovněž s to založit legitimní očekávání ve smyslu majetkového zájmu chráněného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod v prolnutí s národní institucionální garancí institutu vlastnictví v čl. 11 Listiny. Geneze takového konceptu ochrany majetkového nároku oprávněného zakotvuje povinnost veřejné moci ochranu poskytnout při jeho porušení či omezení třetími subjekty, zároveň však konstruuje zákaz svévolné intervence ze strany samotné veřejné moci. Ustanovení čl. 11 Listiny nezaručuje pouze ochranu před neoprávněnou ingerencí veřejné moci do sféry svobodného prostoru každého jedince (status negativus), nýbrž představuje nárok na určité pozitivní plnění ze strany státu (status pozitivus) [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ze dne 21. 10. 2008 (N 177/51 SbNU 195), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].

15. V dané věci považuje Ústavní soud za podstatný aspekt právní jistoty a konzistentnosti v aplikaci právního řádu, neboť představuje jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces, jehož ústavněprávní ukotvení je požadavkem zachování právního státu. Předpokladem právní jistoty je "seznatelnost právní normy, resp. seznatelnost právního stavu a předvídatelnost právního rozhodnutí", přičemž její těžiště lze spatřovat právě ve vztahu normotvorby a aplikace práva. Neodmyslitelný atribut ztělesňuje důvěra každého jedince v právo, jakož i jistota, že jím stanovená subjektivní oprávnění budou nejen respektována, ale i efektivně ochráněna (Knapp, V.: Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 206).

16. Naříkané rozhodnutí rovněž nerespektuje požadavek vyloučení překvapivých rozhodnutí, jehož význam se právě odráží na udržování důvěry jednotlivce (občana) ve stát a jeho instituce. Jestliže obecný soud bez legitimních důvodů rozhoduje odlišně od ustálené judikatury, ohrožuje tím jistotu občana, že bude předvídatelným rozhodnutím soudu jako nejdůležitějšího ochranného instrumentu zachováno jeho právo.

17. Budiž připomenut smysl kogentní právní úpravy náhrady nákladů řízení, jímž je kompenzace majetkové škody některého účastníka řízení (popř. subjektu od účastníka odlišného) vzniknuvší financováním výdajů soudního procesu. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 622/10 ze dne 19. 10. 2010 (N 211/59 SbNU 85) konstatoval, že každému by se mělo soudním rozhodnutím dostávat pouze toho, co mu po právu náleží, a nikdo by neměl být zbytečně a nepřiměřeně zatěžován náklady, které si soudní ochrana jeho subjektivních práv vyžádala. Z účelu regulace nákladů řízení plynou dvě významné funkce, a sice funkce preventivní a sankční [srov. např. nález II. ÚS 851/07 ze dne 11. 6. 2009 (N 139/53 SbNU 731)]. V projednávané ústavní stížnosti je namístě vyzvednout sankční pojetí tohoto institutu, jímž je k úhradě nákladů řízení zavázán účastník, který vznik nákladů zapříčinil. Jestliže byl zpětvzetím návrhu zastaven další průběh soudního řízení z důvodu, jenž netkví v chování žalovaného (zejména uspokojením předmětného nároku po podání žaloby), "nemohou se nepříznivé majetkové důsledky vyvolané tímto sporem dotknout toho účastníka řízení, který svým procesním úkonem spor nevyvolal" [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 563/01 ze dne 1. 4. 2003 (U 8/30 SbNU 519)].

18. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci vykazuje známky nepředvídatelné svévole, která svou povahou extrémního rozporu s principy spravedlnosti dosahuje značné intenzity, a tím i ústavněprávní roviny problému. S ohledem na explicite znění právního předpisu a zpětvzetí žaloby s následkem zastavení řízení mohl stěžovatel oprávněně očekávat, že soud nepřistoupí ke krácení sazby odměny za právního zástupce na 50 %, resp. mohl legitimně očekávat, že mu bude přiznána odměna v neredukované celkové výši.

19. S ohledem na výše předestřené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.