II. ÚS 3890/13
II.ÚS 3890/13 ze dne 28. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Kavky, zastoupeného Mgr. Františkem Peleškou, advokátem se sídlem Haštalská 27, 110 00 Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2373/2013-591 ze dne 30. 9. 2013, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 359/2012-532 ze dne 6. 2. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 11 C 97/2011 ze dne 21. 3. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky ve výši 337 433 892 Kč, požadované z titulu náhrady škody, které se měl vedlejší účastník dopustit jako správce konkursní podstaty v řízení o úpadku stěžovatele, a to porušením svých povinností, když vůči Komerční bance, a. s., neuplatnil a nevymáhal ve prospěch konkursní podstaty náhradu škody ve výši 340 000 000 Kč a ušlý zisk, jakož ani řádně nepečoval o nemovitý majetek. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítá, že ve svém dovolání jasně vymezil dle ustanovení § 237 o. s. ř. otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přesto Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal. Dále poukázal na to, že odůvodnění rozhodnutí obecných soudů postrádají řádné, vyčerpávající a logické odůvodnění, kdy závěry soudů jsou nejen vnitřně rozporné, ale dle stěžovatele odporují též zákonné úpravě. Obecné soudy se náležitě nevypořádaly se všemi jeho argumenty, čímž svá rozhodnutí zatížily nepřezkoumatelností. Obecné soudy dle jeho názoru nejen neprovedly všechny jím navržené důkazy, ale ve svých rozhodnutích ani řádně nevyložily, z jakých důvodů tyto navržené důkazy neprovedly. V případě stanovení výše náhrady nákladů řízení měly být aplikovány závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012. Všechny tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení § 236 a § 237 a násl. o. s. ř., v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, dle platné právní úpravy lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, což dovolací soud v posuzovaném případě splnil.

Navzdory stručnému odůvodnění, které však dovolacímu soudu výslovně umožňuje ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř. (podobně jako Ústavnímu soudu ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), z něj lze seznat, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele proto, že jednak uplatněné dovolací námitky z větší části nesměřují k vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, nýbrž zpochybňují zejména skutková zjištění odvolacího soudu ohledně vzniku a výše škody, jednak formuluje právní otázky (výklad § 381 obchodního zákoníku ve vztahu k tzv. abstraktnímu ušlému zisku, nesprávné poučení soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a nesprávné posouzení nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř.), jejichž řešení by nemohlo přinést změnu napadeného rozhodnutí, které spočívá na posouzení více právních otázek, které samy o sobě (každá zvlášť) postačují k zamítnutí žaloby. Z tohoto odůvodnění je tedy patrné, že i kdyby dovolací soud z hlediska rozhodovací praxe své i podřízených soudů dospěl k zásadnímu právnímu významu kupř. v otázce výkladu § 381 obchodního zákoníku ve vztahu k tzv. abstraktnímu ušlému zisku, který by přípustnost dovolání mohl založit, nevedlo by to beztak ke kasačnímu rozhodnutí ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu, když ten je, ve shodě s rozsudkem soudu prvé stolice, založen též na závěru o neporušení právní povinnosti ze strany vedlejšího účastníka a na promlčení nároku; připuštění dovolání na základě stěžovatelem formulovaných právních otázek by tedy ke změně v jeho prospěch nevedlo, naopak by představovalo zásah do práva na spravedlivý proces obou účastníků formalistickým prodlužováním řízení bez nastolení změny ve výroku o potvrzení prvoinstančního rozsudku, resp. o zamítnutí žaloby. Takové odůvodnění proto Ústavní soud neshledává ústavně nekonformním.

Pokud jde o výtky stěžovatele směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, sluší se připomenout, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se Ústavní soud již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí (z poslední doby např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, N 231/59 SbNU 357, dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Ve své rozhodovací praxi jasně deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09 aj.). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.

V posuzovaném případě Ústavní soud v rozhodnutích obecných soudů výše nastíněné deficity neshledal. Nalézací soud podrobně vypsal, z jakých skutkových okolností vyšel (str. 5 napadeného rozsudku okresního soudu), k jakému závěru o skutkovém stavu dospěl (str. 5 - 11) i jak celou věc posoudil po právní stránce (str. 11 - 14). Ani samotné odůvodnění se přitom nevyznačuje žádnými ze shora uvedených neústavních prvků. Obdobně postupoval i odvolací soud. Nelze tak rozumně dospět k závěru o nepřezkoumatelnosti napadených soudních rozhodnutí; to ostatně dokládá i fakt, že stěžovatel s jejich závěry věcně polemizuje (kupř. v otázce promlčení nároku), což by v případě nepřezkoumatelných rozhodnutí nebylo možné.

Obdobně se ústavněprávně uspokojivé odůvodnění jeví i v otázce údajně opomenutých důkazů. Okresní soud dostatečně odůvodnil, že některé stěžovatelem navržené důkazy zamítl pro jejich nesouvislost s věcí a hospodárnost řízení (viz str. 10 in fine). Ve vztahu ke krajskému soudu sice lze konstatovat, že odůvodnění neprovedených důkazů v jeho rozhodnutí schází, nicméně tu je nutno podotknout, že za těchto okolností je třeba vážit, zda je pro tuto vadu třeba přikročit ke kasaci stěžovaného soudního rozhodnutí. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo účastníka řízení na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatelů tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení (obdobně jako v případě shora diskutovaného usnesení Nejvyššího soudu). Taková situace nastala i v případě stěžovatele, kdy zamítavé rozhodnutí soudu prvé stolice a jeho potvrzení soudem druhé stolice bylo založeno především na absenci porušení právních povinností vedlejšího účastníka v roli správce konkursní podstaty a konečně též na promlčení nároku. Proto i kdyby odvolací soud znovu provedl stěžovatelem zmíněné důkazy (str. 5 in fine ústavní stížnosti), které měly sloužit k prokázání existence nároku, nezměnilo by to ničeho na otázce jeho promlčení, tedy tato skutečnost by se neodrazila na změně ve výroku ve věci samé.

Ani v námitce týkající se náhrady nákladů řízení nemohl Ústavní soud stěžovateli přisvědčit. Ústavní soud nejprve pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takovou povahu však napadená soudní rozhodnutí nemají.

Oba obecné soudy vyšly ze zásady úspěchu ve věci. Nalézací soud výši protistraně přiznaných nákladů i samotné stanovení stěžovateli povinnosti k jejich náhradě dostatečně odůvodnil (str. 14 - 15 prvoinstančního rozsudku). Samotná skutečnost, že vedlejší účastník, působící nyní jako advokát, se nechal ve sporu zastoupit jiným advokátem (s nímž dříve podnikal ve společné advokátní kanceláři), neznamená, že by soud byl povinen vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů nepřiznat. Důvody zastoupení advokáta jako účastníka řízení jiným advokátem (bez ohledu na jejich vztah) mohou spočívat v zaneprázdněnosti prvého, resp. jeho povinnosti účastnit se soudního rokování v řízeních svých klientů, které může kolidovat s jednáním v jeho vlastní věci, popř. vyžaduje podrobnou přípravu, může jít o právní problematiku specializovanou, pro kterou je - i s ohledem znalosti judikatury - vhodné nechat se zastoupit jiným advokátem atd. Konečně rozumným důvodem může být též "garance vyššího stupně objektivity při posuzování vlastního postavení" [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (ST 1/9 SbNU 471)].

Není možné tedy a priori bez dalšího dovozovat, že zastoupení účastníka řízení, který je sám činným advokátem, advokátem jiným nelze z pohledu přiznání či nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení chápat jako neúčelně vynaložený náklad. Pokud jde o stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012, dlužno podotknout, že nález otázku zastoupení advokáta jiným advokátem neřeší (ve věci řešené tímto nálezem šlo o posuzování účelnosti vynaložených nákladů právnické osoby zastoupené advokátem v bagatelním sporu zahájeném tzv. formulářovou žalobou) a, co nelze rovněž přehlédnout, výslovně praví, že za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu, s tím, že náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat (srov. bod 23 citovaného nálezu Ústavního soudu). Přirozeně že účastník-advokát se teoreticky může "domluvit" se svým někdejším či současným společníkem, popř. jiným známým advokátem a nechat se jím ve sporu zastoupit s vidinou výdělku v podobě přiznaných nákladů řízení; tu je ovšem nutno konstatovat, že jednak s ohledem na shora řečené není možné, aby soudy takovou konstrukci anticipovaly, tj. presumovaly zneužití zastoupení advokátem v řízení (a z toho důvodu náhradu nákladů nepřiznávaly), jednak v nyní posuzované věci nejde o běžný spor, přičemž dokonce nemalá část argumentace (zpochybňující pasivní i aktivní legitimaci a nedostatky podmínek řízení v podobě překážky litispendence a rei iudicatae), na níž vedlejší účastník svoji obranu založil, byla soudem odmítnuta jako nedůvodná.

Stěžovatel se dále domnívá, že bylo namístě postupovat dle § 150 o. s. ř. Ústavní soud zde připomíná svoji judikaturu vztahující se k moderačnímu právu dle § 150 o. s. ř., v níž se opakovaně vyjádřil tak, že rozhodování o nákladech řízení (včetně posuzování skutečností, které mohou odůvodnit aplikaci moderačního práva) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotné podmínky jeho použití, i když se jeho výsledek může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud totiž vychází z toho, že hodnocení podmínek pro uplatnění moderačního práva spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3244/11, II. ÚS 3450/11, II. ÚS 1324/11 aj.). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné a týkají se buď specifických otázek [viz kupř. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. února 2007 (N 26/44 SbNU 309)], anebo se jedná "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)].

Výše uvedené ústavní limity se ovšem vztahují k situaci, kdy soud zamýšlí ustanovení § 150 o. s. ř. uplatnit, a to jako výjimečné opatření prolamující zásadu úspěchu ve věci, ze které soud při stanovení nákladů řízení primárně vychází. Diametrálně odlišnou se však z ústavněprávního pohledu jeví situace, kdy se účastník řízení aplikaci uvedeného moderačního práva nebrání, ale naopak se jí domáhá. Obecně je totiž třeba vyjít ze skutečnosti, že procesní oprávnění soudu ve smyslu citovaného ustanovení občanského soudního řádu samo o sobě žádný nárok v ústavněprávní rovině účastníkovi řízení nezakládá. Pouze ve zcela výjimečných případech může dojít k tomu, že upuštění od jeho aplikace vede k zásadnímu popření spravedlnosti, resp. k popření smyslu vlastního civilního procesu (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1331/13 ze dne 20. 6. 2013); k takové situaci však v projednávané věci zjevně nedošlo.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky ani pro vyhovění návrhům na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle ustanovení § 79 zákona o Ústavním soudu, ani pro přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. ledna 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.