II. ÚS 389/10
II.ÚS 389/10 ze dne 7. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti AVERSEN ENTERPRISES LIMITED, identifikační číslo HE 107 986, se sídlem Simis 12, Kiti, P.C. 7550, Larnaca, Kyperská republika, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Argentinská 38/286, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2009 č. j. 29 Cdo 5536/2007-199, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2007 č. j. 1 Ko 385/2007-174 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2007 č. j. 45 K 1012/2006-148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 2. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že usnesením Nejvyššího soudu byla porušena jeho ústavní práva, zejména právo vlastnit majetek garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že neobsahuje náležité odůvodnění, v důsledku čehož je nepřezkoumatelné. Nadto má za to, že provedený výklad ustanovení § 408 obch. zák., že kumulativní novace není schopna zabránit promlčení pohledávky v objektivní promlčecí době, je v rozporu se zásadami soukromého práva, přičemž odkazuje na ustanovení § 516 obč. zák., podle něhož mohou účastníci dohodou změnit svá práva a povinnosti. Uvedený výklad dle něj nerespektuje obecně uznávané zásady soukromého práva, jakož i právní principy vyplývající z ústavního pořádku, jakými je princip legitimního očekávání v kontextu ústavní garance ochrany majetku v širším slova smyslu. Uvádí, že promlčení může mít pro věřitele fakticky vyvlastňující účinky, což lze ospravedlnit jen tehdy, jestliže věřitel měl spravedlivou možnost své nároky prosazovat.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 45 K 1012/2006, bylo zjištěno, že napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl návrh, jímž se stěžovatel coby věřitel domáhal prohlášení konkursu na majetek dlužníka V. P. Soud se v prvé řadě zabýval námitkou promlčení, vznesenou dlužníkem. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce navrhovatele uzavřel s dlužníkem úvěrovou smlouvu dne 13. 8. 1993 s konečnou splatností úvěru 20. 8. 1994. Dohodou o zaplacení dluhu ze dne 17. 3. 1998 byl změněn termín splátek do 25. 2. 2003 pod ztrátou výhody splátek a byla prodloužena promlčecí doba na 10 let. Od 1. 4. 1998 byla provedena podmíněná změna úročení z původních 24 % na nulu. Poskytnutý úvěr byl zajištěn nemovitostí dlužníka a jeho manželky a nemovitostí ve vlastnictví třetích osob. Dne 18. 5. 2006 došlo k postoupení pohledávky na stěžovatele. Žaloba na plnění podána nebyla. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel nemá aktivní legitimaci k podání návrhu, neboť jeho pohledávka byla promlčena. Dle jeho názoru mohlo být v případě prodlení s placením právo uplatněno poprvé dne 21. 8. 1994, od tohoto data běží desetiletá objektivní a čtyřletá subjektivní promlčecí doba. Před uplynutím subjektivní doby byla uzavřena dohoda o zaplacení dluhu, kterou se prodloužila promlčecí doba o další 4 roky od uznání, tj. do 17. 3. 2002. Pokud účastníci i dále prodloužili promlčecí dobu, tato uplynula nejpozději 21. 8. 2004, kdy uplynula objektivní desetiletá promlčecí doba dle § 408 obch. zák. Ke stěžovatelem změněné argumentaci oproti podanému návrhu, že dohoda o zaplacení dluhu ze dne 17. 3. 1998 byla novací závazku s tím, že splatnost dluhu byla stanovena ke dni 15. 2. 2003, uvedl, že nová promlčecí doba k uplatnění práva žalobou na plnění by počala běžet dne 26. 2. 2003 a uběhla by 26. 2. 2007. Stěžovatel však žalobu na plnění nepodal a samotný návrh na prohlášení konkursu běh promlčecí doby nestaví. Soud se nadto neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že šlo o novaci závazku.

O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze druhým napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. S poukazem na povahu řízení o návrhu na prohlášení konkursu, v němž soud není primárně povolán k tomu, aby vedl dokazování o tom, zda tvrzená pohledávka existuje, tj. aby řešil spor o existenci a výši pohledávky proti dlužníkovi, vyšel ze sporné dohody o zaplacení dluhu a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že pohledávku stěžovatele nelze považovat za doloženou.

Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud toto dovolání dalším napadeným usnesením zamítl. Přihlédl k ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. a dospěl k závěru, že za situace, kdy neprobíhalo ani soudní nebo rozhodčí řízení, jehož zahájení by stavělo běh promlčecí doby, je zřejmé, že z pohledu vlastní stěžovatelovy argumentace se jeho pohledávka promlčela nejpozději 21. 8. 2004. Kumulativní novací ve formě sporné dohody, prosazovanou dovoláním, totiž nebylo možné zabránit promlčení pohledávky v objektivní promlčecí době.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s právním závěrem dovolacího soudu o promlčení pohledávky, o niž stěžovatel opíral návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, k němuž tento soud dospěl výkladem ustanovení § 408 obch. zák. Ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Je to právě Nejvyšší soud, kterému ve smyslu ustanovení § 14 a násl. zákona o soudech a soudcích přísluší zajišťovat zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. soudní judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud posuzoval pouze to, zda napadený výklad nevybočuje z principů zakotvených v hlavě páté Listiny, tedy, zda se nejedná o interpretaci svévolnou. Takové pochybení ovšem nezjistil.

Nejvyšší soud, jenž shledal dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., na skutkový závěr soudů nižších stupňů (který stěžovatel nezpochybňoval), podle kterého měl být podle úvěrové smlouvy poskytnutý úvěr dlužníkem splacen do 20. srpna 1994, aplikoval ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. a dospěl k závěru, že za situace, kdy neprobíhalo ani soudní ani rozhodčí řízení, jehož zahájení by jedině stavělo běh objektivní desetileté promlčecí doby, se pohledávka promlčela nejpozději 21. 8. 2004, a to bez ohledu na tvrzenou kumulativní novaci ve formě sporné dohody. Uvedený závěr koresponduje se speciální úpravou obecného omezení promlčecí doby v obchodních závazkových vztazích, uvedenou v ustanovení § 408 obch. zák. Omezení promlčecí doby je zde upraveno tak, že se uplatní bez ohledu na jiná ustanovení o promlčení, ať jsou obsažena v obchodním zákoníku nebo i v jiných zákonech, pokud má regulace obchodně právní povahu. Toto omezení neplatí pouze tehdy, bylo-li v době, kdy ještě promlčecí doba neuplynula, zahájeno soudní nebo rozhodčí řízení. Uvedená speciální úprava se tedy vztahuje na všechny případy, kdy před koncem desetileté objektivní lhůty nebylo právo uplatněno v soudním nebo rozhodčím řízení, tj. i na případy, kdy by jinak došlo k prodloužení promlčecí doby ze zákona (srov. Štenglová, Plíva, Tomsa a kolektiv: Obchodní zákoník, komentář, 8. vydání 2003, str. 1082). Závěr Nejvyššího soudu proto nelze považovat za výsledek interpretace svévolné, která by jedině mohla vést ke zrušení napadených rozhodnutí.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že Nejvyšší soud interpretoval příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a své rozhodnutí sice stručně, ale řádně odůvodnil. Sama skutečnost, že svůj závěr opřel o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení ve stížnosti tvrzených ústavních práv.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.