II. ÚS 3878/13
II.ÚS 3878/13 ze dne 28. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Wu Guang Ze, zastoupeného JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 13 VSOL 48/2013-47 ze dne 23. 5. 2013 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 30 ICm 159/2013-32 ze dne 28. 2. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a již Ústavní soud v důsledku chybného poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání shledal též včasnou a přípustnou, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením krajský soud zastavil řízení o žalobě, kterou se insolvenční správce domáhal určení, že stěžovatel nemá právo na uspokojení své přihlášené pohledávky ze zajištění (tj. o žalobě na určení pořadí vykonatelné pohledávky) (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). K odvolání stěžovatele, podaném výhradně do nákladového výroku, rozhodl Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným usnesením tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu, jsa veden poučením daným mu odvolacím soudem, napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 ICdo 34/2013-70 ze dne 26. 9. 2013 podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání shledal nepřípustným dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.

Proti rozhodnutím soudů prvého a druhého stupně brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy svá rozhodnutí založily na ústavně nekonformním výkladu ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn, když v projednávané věci dospěly k závěru, že insolvenční správce svým zpětvzetím žaloby na určení pořadí vykonatelné pohledávky ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení procesně nezavinil zastavení řízení. Takovému závěru stěžovatel oponuje s tím, že insolvenční správce nejprve na přezkumném jednání popřel přihlášenou vykonatelnou a zajištěnou pohledávku co do pořadí, následně však podal žalobu na určení, že věřitel nemá právo na uspokojení vůbec. Postup správce je tedy dle názoru stěžovatele "tak trochu nekonzistentní". Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, a to i v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah insolvenčního spisu (vedeného v elektronické podobě dostupné na www.justice.cz), i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 7 850 Kč, jež měla být nákladovým výrokem stěžovateli upřena v řízeních před oběma stupni (výpočet tu vychází z výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu, které stěžovatel nijak nezpochybnil), kterou je třeba - za přiměřeného odkazu na ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. - nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z dále uvedeného, napadená rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému ve věci přiznání poškozenému práva na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s uplatňováním jeho práva na náhradu škody v adhezním řízení. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

Ústavní soud je dále nucen korigovat závěr stěžovatele o tom, že insolvenční správce nejprve na přezkumném jednání popřel přihlášenou vykonatelnou a zajištěnou pohledávku co do pořadí, následně však podal žalobu na určení, že věřitel nemá právo na uspokojení vůbec. Z vlastního obsahu žaloby, vzdor jejímu ne zcela pregnantně formulovanému petitu, totiž jednoznačně plyne úmysl insolvenčního správce zpochybnit stěžovatelem přihlášenou pohledávku toliko co do jejího pořadí (ostatně tak se žaloba i nazývá). Důvodem pro zpochybnění pořadí měla být absence údajů o tom, zda byla předmětná pohledávka před zahájením insolvenčního řízení zajištěna, a to exekutorským zástavním právem, jak se stěžovatel snažil doložit. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že insolvenční správce měl postupovat dle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona a vyzvat stěžovatele, aby přihlášku ve lhůtě alespoň 15 dnů opravil nebo doplnil. Obecné soudy, jmenovitě vrchní soud, naproti tomu postup insolvenčního správce vyhodnotily tak, že popření pořadí věřitelem přihlášené vykonatelné pohledávky, zajištěné exekutorským zástavním právem, nelze pokládat za zavinění, nebo náhodu, které by ve smyslu odstavce 2 ustanovení § 202 insolvenčního zákona vylučovaly aplikaci odstavce 1 tohoto zákonného ustanovení; jedná se totiž svou povahou o kvalifikované vyjádření správcova náhledu na uplatněný nárok insolvenčního věřitele, a nikoli o porušení procesních povinností, vyplývajících ze zákona, či v souladu s ním uložených soudem, které by tzv. separaci nákladů umožňovalo. V posuzované věci tedy jde o polemiku stran vyhodnocení správcova jednání - zda šlo za daných okolností o jeho procesní nedbalost (a tím i procesní zavinění ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 citovaného zákona, anebo vskutku o jeho kvalifikovaný náhled na danou problematiku. Nicméně takový spor, jakkoli se přitom může argumentace předestřená stěžovatelem jevit Ústavnímu soudu sympatickou a s ohledem na insolvenčním správcem zvolený důvod popření pořadí stěžovatelovy pohledávky i přiléhavější, když zčásti byla uvedená žaloba zajisté projevem jisté míry formalismu, však zůstává v rovině úvah, které Ústavnímu soudu s ohledem na shora řečené, včetně důvodu bagatelnosti sporu, nepřísluší přehodnocovat.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. ledna 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.