II. ÚS 3876/12
II.ÚS 3876/12 ze dne 18. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem, se sídlem v Lounech, proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 1 VZT 14/2012-72 ze dne 21. září 2012, a usnesení policejního orgánu č. j. OKFK-9689/TČ-2009-252101 ze dne 1. srpna 2012, za účasti 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 2) Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. října 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením policejního orgánu proti němu zahájeno trestní stíhání pro pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že prostřednictvím určitých ovládaných obchodních společností zajistil účelové nadhodnocení dvou obchodních společností, jejichž veřejně neobchodovatelné akcie nakupoval do portfolia klientů obchodníka s cennými papíry a současně z tohoto portfolia rozprodával likvidní akcie a tím měl způsobit škodu ve výši 116.600.846,59 Kč. Usnesením státního zástupce byla zamítnuta jeho stížnost jako nedůvodná. Je přesvědčen, že napadená usnesení potlačují jeho ústavou garantovaná práva na obhajobu a na právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Namítá, že nebyly odstraněny zásadní nedostatky v usnesení o zahájení trestního stíhání, jež byly vytknuty v usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 4/2011 ze dne 23. listopadu 2011, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 11/2012 - 10954 ze dne 6. března 2012, kterými byla trestní věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Šlo o nedostatek individualizace stíhaných skutků. Orgány veřejné žaloby podle stěžovatele navíc pro své další úkony zvolily takový postup, který postrádá jakoukoli oporu v platné úpravě trestního řádu. To spatřuje v tom, že policejní orgán sice vydal nové usnesení o zahájení trestního stíhání, jinak vymezující stíhané skutky, bez toho, že by předchozí usnesení o zahájení trestního stíhání zrušil. Takový postup podle stěžovatele zákon nezná, na rozdíl od změny právní kvalifikace a rozšiřování zahájeného trestního stíhání. Státnímu zástupci vytýká, že se jeho námitkou, že je tak porušována zásada ne bis in idem, nijak nezabýval. Pokud by pak bylo postupováno v souladu se zákonem, bylo by trestní stíhání promlčeno. Stěžovatel se proto domnívá, že uvedený postup byl zvolen za účelem obejití zákonné úpravy promlčení trestního stíhání.
3. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

4. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. To platí především v případě usnesení o zahájení trestního stíhání, které má ve své podstatě toliko předběžný charakter, protože důvodnost a zákonnost trestního stíhání bude příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení (usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06, U 14/43 SbNU 655). Ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení proto Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace vyvolané zásahem i jiných než procesních základních práv, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. (Usnesení sp. zn. I. ÚS 651/2000, U 45/20 SbNU 381.) Proto je možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení trestního tedy nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Svůj kasační zásah však i tehdy shledává důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti nalézajícího výrazu v naprosto nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, jehož rozhodovací důvody jsou konstruovány obecným a povšechným způsobem (usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03, U 4/32 SbNU 467). Uvedená ingerence by i tak byla přípustná jen tam, kde je státnímu zástupci zákonem svěřena dozorčí činnost nad zákonností přípravného řízení nebo pravomoc rozhodnout o podané stížnosti, co do požadavků na absenci svévole v rozhodování či v provedeném postupu, tedy k rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených jím z právní normy. To je dáno tím, že dostatečnost odůvodnění takového rozhodnutí státního zástupce je výrazem ústavnosti (nález sp. zn. III. ÚS 511/02, N 105/30 SbNU 471).

5. O nic z výše uvedeného v dané věci nejde. Ani sám stěžovatel netvrdí, že by napadená rozhodnutí měla přesah do jiných jeho základních práv a svobod, než procesních. Z napadeného usnesení státního zástupce přitom vyplývá, že se státní zástupce především vypořádal s prvotními námitkami nedostatečné identifikace stíhaných skutků a vyložil, proč výhrady stěžovatele nesdílí, i když provedení ze strany policejního orgánu nepovažuje za ideální. Současně se ovšem zabýval i námitkou obcházení ustanovení o promlčení trestního stíhání, v níž je zahrnuta argumentace stěžovatele o porušení zákona při vydání napadeného usnesení policejního orgánu i porušení zásady ne bis in idem. Státní zástupce výslovně konstatoval, že soudní rozhodnutí, jež vrátila věc k došetření, nezneplatnila automaticky předchozí zahájení trestního stíhání, které promlčecí dobu přerušilo. To, že má stěžovatel v daném ohledu patrně jiný názor, ovšem v žádném případě není způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Konečně stěžovatel netvrdí, že by kromě (jednoho) posuzovaného trestního stíhání probíhalo v důsledku napadeného postupu orgánů veřejné žaloby jiné další trestní stíhání. Právě to je přitom smyslem zásady ne bis in idem.

6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.