II. ÚS 3867/12
II.ÚS 3867/12 ze dne 16. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Pavla Sedlačíka, zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem Husova 1285/2, Ostrava-Moravská Ostrava, proti příkazu k zatčení Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 1 T 187/2009 ze dne 20. 7. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 10. 2012, se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že u Obvodního soudu pro Prahu 7 je proti stěžovateli jako obviněnému vedeno pod sp. zn. 1 T 187/2009 trestní stíhání pro trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. z. Dne 20. 7. 2012 vydal samosoudce uvedeného soudu podle § 69 odst. 1 tr. ř. příkaz k zatčení stěžovatele s tím, že se nedostavuje k hlavním líčením. Dne 2. 10. 2012 byl stěžovatel zadržen a předveden před soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 7, která ho po provedeném výslechu za přítomnosti jeho obhájce, poté, co vzal na vědomí termín hlavního líčení dne 3. 10. 2012, propustila ze zadržení na svobodu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že o příkazu k zatčení se dozvěděl od svého obhájce, který dne 27. 8. 2012 nahlížel do trestního spisu. Je přesvědčen, že skutečným důvodem k vydání příkazu byla jeho stížnost na soudkyni k předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 7, neboť reakcí na tuto stížnost bylo sdělení místopředsedy, z něhož stěžovatel vyvodil, že pokud by věc řešil on, byl by již stěžovatel dávno ve vazbě. Uvádí argumenty, pro něž je přesvědčený, že příkaz k zatčení nebyl vydán v souladu se skutečným stavem. Na dokreslení celé situace uvádí, že den před konáním hlavního líčení dne 3. 10. 2012, k němuž od soudu převzal předvolání, byl zadržen policejními orgány a eskortován k soudu, kde bylo rozhodnuto o jeho propuštění na svobodu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ustanovení § 69 tr. ř. upravující podmínky, za nichž může být vydán příkaz k zatčení, je provedením článku 8 odst. 4 Listiny, resp. článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Takto chápáno, důsledkem realizace předvedení obviněného před soud nemusí být vždy započetí vazby. Při zachování podmínky, že obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet či jinak zajistit jeho účast na určitém úkonu trestního řízení, bude vždy splněna některá z okolností podle § 68 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. ř., takže důvodem ústavněprávně legitimního zásahu do osobní svobody obviněného, realizovaného na základě příkazu k zatčení, může být i zajištění jeho účasti při hlavním líčení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 188/10 ze dne 4. 2. 2010).

Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy se soudu prvního stupně opakovaně dlouhodobě (od roku 2010) nedařilo dostupnými prostředky, včetně žádosti o předvedení stěžovatele policejním orgánem, zajistit stěžovatelovu účast u hlavních líčení. Samotným vydáním příkazu k zatčení tak nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Ústavní soud nadto zastává názor, že se jeho ingerence do činnosti obecných soudů v daném případě nejeví jako nezbytná ani jako žádoucí, neboť by se stával přezkumným orgánem jednotlivých úkonů v trestním řízení, ve vztahu k nimž zákonodárce nepokládal za potřebné připustit ani opravné prostředky. Pouhým vydáním příkazu k zatčení nemohlo a ani nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práva na osobní svobodu. Ke krátkodobému omezení jeho osobní svobody došlo až v okamžiku, kdy byl skutečně zatčen a předveden před soud, avšak s ohledem na shora uvedené lze omezení osobní svobody v jeho případě označit za legitimní prostředek, jehož účelu bylo nakonec dosaženo.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.