II. ÚS 3846/16
II.ÚS 3846/16 ze dne 23. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem, AK se sídlem Slovanská třída 136, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2016 č. j. 7 To 351/2016-516 a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 11. 8. 2016 č. j. 2 T 223/2012-474, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel byl trestní příkazem Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 5. 2013 č. j. 2 T 223/2012-421 shledán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 trestního zákoníku. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce 3 let. Jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 40 měsíců. Dále mu byl uložen zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 40 měsíců.

2. Usnesením, které stěžovatel napadl touto ústavní stížnosti, okresní soud konstatoval, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době, protože se dopustil další trestné činnosti v podobě přečinu zanedbání povinné výživy svých dětí (§ 196 trestního zákoníku). Okresní soud proto rozhodl, že vykoná původně uložený trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon stěžovatele zařadil do věznice s ostrahou.

3. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal stížnost. Krajský soud v Plzní (dále jen "krajský soud") ji však usnesením, které je také napadeno touto ústavní stížností, zamítl jako opožděnou. Usnesení okresního soudu bylo stěžovateli oznámeno vyhlášením na veřejném zasedání dne 11. 8. 2016, od kterého plynula lhůta tří dnů k podání stížnosti podle § 143 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stížnost podaná dne 22. 8. 2016 proto podle krajského soudu byla opožděná.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že jeho stížnost proti usnesení okresního soudu byla včasná. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že jediné správné je takové doručení usnesení, které obsahuje i řádné odůvodnění. Ve vyhlášeném usnesení je zmínka, že usnesení bylo vyhlášeno a odůvodněno. Důvody rozhodnutí však uvedeny nejsou. Usnesení tedy nebylo z důvodu absence podrobného odůvodnění řádně doručeno. V tomto usnesení navíc chybělo řádné poučení o opravném prostředku. Je v něm zmínka, že poučení o právu podat stížnost bylo dáno. Lhůtu k podání stížnosti a její počátek však vyhlášené usnesení postrádá. Z nálezů Ústavního soudu vyplývá, že jediné správné oznámení usnesení je doručením jeho písemného vyhotovení. Stěžovatel po jeho obdržení lhůtu k podání stížnosti dodržel. K meritu věci stěžovatel dodal, že je zcela nepochybně mimo zájem společnosti, aby invalidní osoba, která se kvůli svému zdravotnímu handicapu těžko zapojuje do pracovního procesu, byla z tohoto procesu vyčleněna za to, co z hlediska zdravotního a ekonomického nemůže nikdy splnit.
5. Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

6. Ústavní soud dospěl k závěru, že se ve vztahu k usnesení krajského soudu jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

7. Ústavní soud nejprve zvažoval, zda na věc dopadají jeho předchozí závěry k počátku běhu lhůty pro podání stížnosti proti oznámenému usnesení. V nálezu sp. zn. III. ÚS 457/05 ze dne 5. 1. 2006 (N 4/40 SbNU 39) soud uvedl, že § 137 odst. 1 věta druhá trestního řádu určuje dvě formy oznamování usnesení - buď vyhlášením usnesení v přítomnosti dotčené osoby, anebo doručením opisu usnesení. Pokud je stěžovateli nutno ve smyslu § 137 odst. 4 trestního řádu doručit opis usnesení obvodního soudu, pak jeho přítomnost při vyhlášení citovaného usnesení nezaložila účinky oznámení, které nastalo až doručením opisu usnesení. Tento náhled byl potvrzen i v pozdější judikatuře [např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205), sp. zn. I. ÚS 160/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 128/53 SbNU 615), sp. zn. III. ÚS 389/09 ze dne 4. 3. 2010 (N 40/56 SbNU 461) a další]. Vždy však jde o rozhodnutí vyjadřující se k § 137 odst. 4 trestního řádu, tj. k povinnosti doručit opis usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 426/09 ze dne 9. 6. 2009 (N 134/53 SbNU 681) se Ústavní soud vyjádřil k požadavkům na řádné oznámení usnesení o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby (§ 137 odst. 3 trestního řádu). V případě této konkrétní stížnosti se však nejedná o rozhodnutí podle § 137 odst. 3, 4 trestního řádu, závěry uvedené judikatury se tedy neuplatní.

8. Lze naopak odkázat například na usnesení sp. zn. I. ÚS 1070/16 ze dne 30. 5. 2016, kde šlo o stejnou problematiku, jako v této věci, tj. oznámení usnesení o vykonání trestu pro neosvědčení se ve zkušební době a posouzení opožděnosti následně podané stížnosti. Obdobně jako v dané věci lhůta pro podání stížnosti i v této věci podle Ústavního soudu počala běžet od oznámení usnesení jeho vyhlášením při veřejném zasedání v přítomnosti stěžovatele dne 11. 8. 2016. Lhůta proto skutečně uplynula dne 15. 8. 2016 a dnem 16. 8. 2016 usnesení okresního soudu nabylo právní moci. Pokud stěžovatel podal stížnost až 22. 8. 2016, byla jednoznačně opožděná. Závěru krajského soudu proto nelze nic vytknout. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh zjevně neopodstatněný.

9. Stížnost proti usnesení okresního soudu stěžovatel podal opožděně. Nevyčerpal proto všechny procesní prostředky. Ústavní stížnost je v tomto rozsahu nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.