II. ÚS 3841/11
II.ÚS 3841/11 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. M. B., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem, se sídlem Tyršova 1714/27, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2011 č. j. 42 Co 274/2011-328, a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 31. 1. 2011, č. j. 23 C 68/2008-278, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a MUDr. H. R., zastoupené Mgr. Šárkou Niemczykovou, advokátkou, se sídlem Svatováclavská 31/1, 733 01 Karviná - Fryštát, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení čl. 1 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Vedlejší účastnice řízení se žalobou doručenou soudu 4. března 2008 domáhala zrušení a vypořádání společného jmění manželů (dále také jen "SJM"). K tomuto návrhu se připojil stěžovatel podáním doručeným soudu dne 21. listopadu 2008. Společné jmění vedlejší účastnice a stěžovatele bylo nejprve rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci dne 10. prosince 2005, zúženo na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti a následně zcela zaniklo rozsudkem o rozvodu manželství, který se stal pravomocným dne 18. dubna 2006.

3. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově částečným rozsudkem ze dne 31. ledna 2011, č. j. 23 C 68/2008-278, o části majetku, který se stal na základě podání obou účastníků předmětem sporu, rozhodl ve výroku I. a II. tak, že ohledně majetku specifikovaného v těchto výrocích řízení zastavil, ohledně majetku specifikovaného ve výrocích III. a IV. žalobu zamítl a ohledně zbylé části majetku a náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že o něm bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Pokud jde o majetek specifikovaný ve výrocích I. a II. odůvodnil zastavení řízení zpětvzetím návrhů oběma účastníky řízení o vypořádání. Výrokem III. a IV. došlo k zamítnutí návrhů účastníků řízení na vypořádání majetku specifikovaných v těchto výrocích s odůvodněním, že návrhy na jejich vypořádání byly soudu doručeny až poté, co uplynula lhůta tří let od zúžení SJM a u majetku, který tvořil vybavení ordinací každého z účastníků s odůvodněním, že šlo u každého z nich o podnik ve smyslu § 5 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, které vznikly ještě před 1. srpnem 1998 a tudíž k takto vzniklým samostatným souborům majetku nemohlo podle tehdy platné úpravy vzniknout bezpodílové spoluvlastnictví, a proto k nim nemohlo vzniknout právo společného jmění manželů, a to s ohledem na přechodná ustanovení k zákonu č. 91/1998 Sb.

4. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci řízení o vypořádání SJM. Vedlejší účastnice řízení napadla pouze výrok III. rozsudku soudu prvního stupně. Za nesprávný právní názor označila závěr soudu, že věci, které byly součástí vybavení ordinací, nepatří do SJM a tento názor soudu označila za překvapivý. Nesouhlasila též s rozhodnutím soudu ohledně vypořádání osobního automobilu Škoda Octavia, který byl předmětem leasingové smlouvy. Stěžovatel napadl částečný rozsudek ve výrocích I. až IV. Následně vzal zpět odvolání do výroku I. a II. Nesouhlasil se závěrem soudu, že předmětem SJM nejsou ani části vybavení ordinací pořízených po 31. červenci 1998. Argumentoval tím, že soudem zastávaný názor je v rozporu se záměrem zákonodárce, který novou úpravou sledoval rozšíření zákonného rozsahu majetku patřícího do SJM i o majetek sloužící k podnikání jen jednoho z manželů a to právě proto, že se jedná o majetek, který je často pořizován ze společných prostředků manželů. Dále nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že předmětem vypořádání může být pouze majetek, který byl navržen k vypořádání nejpozději do tří let od zániku SJM.

5. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že se zcela ztotožnil s právními názory soudu prvního stupně. Pokud byly odvolateli uplatněny námitky týkající se neúplného skutkového zjištění, v odůvodnění rozhodnutí podrobně vyložil, proč je neakceptoval a uzavřel, že skutková zjištění soudu prvního stupně zcela přejímá.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s právním názorem obou obecných soudů týkajícího se výkladu § 150 odst. 4 občanského zákoníku, který upravuje zákonnou domněnku vypořádání ohledně majetku patřícího do SJM, pokud návrh na vypořádání nebyl podán do tří let od jeho zániku. Podle jeho názoru byla nepřípustným způsobem omezena možnost manželů rozšířit předmět řízení o majetek, který nebyl ve tříleté lhůtě navržen k vypořádání, ačkoliv bylo možno usuzovat na vůli účastníků vypořádat se jinak, než vědomím uplynutím lhůty nechat nastoupit důsledky zákonné domněnky vypořádání. Podrobně rozebírá negativní dopady takového výkladu, zejména v tom směru, že nutí manžele či rozvedené manžele v případě zániku SJM k podání žaloby o vypořádání. Poukázal také na to, že se jedná o výklad, který je zcela opačný od výkladu zastávaného soudy před tím a že změnu v judikatorním náhledu na tuto otázku nelze zdůvodnit změnou právní úpravy SJM k níž došlo s účinností od 1. srpna 1998, zejména když soudy ještě dlouho po tomto datu judikovaly zcela opačně. Dále stěžovatel polemizuje s názorem obou obecných soudů v otázce přírůstků do souboru věcí tvořících podnik po 31. červenci 1998, od kdy platí nová úprava rozsahu SJM. Opakuje argumentaci, kterou uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně s tím, že stanovisko obecných soudů, podle kterého tyto věci nepatří do SJM proto, že podnik jako hromadná věc vznikl ještě před účinností této nové úpravy, je v rozporu se záměrem zákonodárce, který novou úpravou sledoval rozšíření zákonného rozsahu majetku patřícího do SJM i o majetek sloužící k podnikání jen jednoho z manželů právě proto, že je často pořizován ze společných prostředků manželů. Stěžovatel pak uzavírá, že postupem obecných soudů byl zbaven možnosti domoci se vypořádání části majetku patřícího do SJM v čemž spatřuje porušení základních práv, jak je uvedeno shora. Na tomto základě navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozsudky zrušil.

7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejší účastnici. Dále si vyžádal spis Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 23 C 68/2008, s jehož obsahem se Ústavní soud seznámil.

8. Okresní soud v Karviné ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost stěžovatele obsahuje pouze polemiku s interpretačními závěry napadených rozsudků, které vychází z judikatury Nejvyššího soudu. Podle jeho názoru se jedná o výklad podústavního práva, a proto postrádá ústavněprávní rozměr. Sama okolnost, že si lze představit i jiný výklad sporných otázek, není porušením ústavně garantovaných práv. V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

9. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že si není vědom, že by v řízení před odvolacím soudem byl stěžovatel zkrácen na svých právech. Podle jeho názoru nebyla ústavně garantovaná práva stěžovatele postupem odvolacího soudu dotčena. V podrobnostech rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, ve kterém se vypořádal se všemi v odvolání uvedenými námitkami stěžovatele, které se shodují s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti.

10. K ústavní stížnosti se vyjádřila prostřednictvím advokátky též vedlejší účastnice. Jednak namítla nepřípustnost ústavní stížnosti, protože ze strany stěžovatele nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a stěžovatel ani netvrdí, že by zde byly dány důvody uvedené v § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). K věcnému obsahu ústavní stížnosti uvedla, že jde o pouhou polemiku s ustanoveními podústavního práva, která navíc odezněla již před obecnými soudy, a ty se s těmito námitkami vypořádaly ústavně konformním způsobem. Vedlejší účastnice po té ve vyjádření podrobněji rozebrala polemiku stěžovatele a zdůraznila, že názory obecných soudů koresponduji s již standardní judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkázala.

11. Všechna výše uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli k případné replice. Stěžovatel se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
12. Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu řízení, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.

13. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

14. Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí § 157 občanského soudního řádu, a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout. Právní názory, které obecné soudy aplikovaly, jsou rozumně a uspokojivě odůvodněny. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

15. Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. O zásah do práva vlastnit majetek nemohlo jít, neboť postup obecných soudů odpovídal zákonné úpravě a stěžovateli nebylo upřeno právo na ochranu jeho vlastnictví. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

16. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

17. K námitce vedlejší účastnice, že návrh stěžovatele je nepřípustný pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně jeho práv je třeba uvést, že podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se za takový prostředek nepovažuje mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Toto ustanovení dopadá na souzený případ, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo možno napadnout dovoláním, o jehož přípustnosti by teprve rozhodoval dovolací soud. Usnesení Ústavního soudu sp. II. ÚS 635/02, na který odkazuje vedlejší účastnice, vychází z úpravy platné do novely zákona o Ústavním soudu, provedené zákonem č. 83/2004 Sb., kterým se měnil zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu s účinností od 1. dubna 2004.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Stanislav Balík v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.