II. ÚS 3818/16
II.ÚS 3818/16 ze dne 9. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Alešem Dufkem, advokátem, se sídlem Tyršovo nábřeží 401, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 30 T 7/2011-15149 ze dne 29. května 2013, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 69/2013-16412 ze dne 22. dubna 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 749/2015-350 ze dne 26. července 2016, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností výslovně domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatel poukazuje rovněž na v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od něhož počítá i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 1683/16 ze dne 20. 9. 2016, dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00, dostupný v českém překladu na http://hudoc.echr.coe.int), podrobil ústavnímu přezkumu i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vady jeho podání.

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byli stěžovatel a dalších šest obviněných uznáni vinnými jednak zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), který spáchali ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, jednak zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, přičemž těchto zločinů se dopustili ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku skutkem, uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel byl za to odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 2 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 1 000 000 Kč spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 6 měsíců a trest zákazu činnosti (specifikované ve výroku o trestu) v trvání 8 let.

4. Dalším napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci bylo z podnětu odvolání obviněných a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o trestech zrušeno, přičemž bylo ve vztahu ke stěžovateli znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let a 2 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále trest zákazu činnosti ve stejném rozsahu jako v rozsudku soudu prvního stupně.

5. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Nejvyšší soud jeho dovolání napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti soudům vytýká, že podrobněji nepopsaly jeho roli v tzv. zločinném spolčení. Dle jeho názoru byl v odůvodnění napadených rozhodnutí buď pominut (viz usnesení Nejvyššího soudu), nebo byl zařazen automaticky k další odsouzené osobě D. G., která však byla v užším kontaktu se zřejmě hlavními pachateli. Nalézacímu soudu dále vytýká, že odmítl provést výslech svědka Jiřího Tomana, který stěžovatele zaměstnával. Především druhou námitku považuje za jednoznačné porušení jeho práva hájit se všemi zákonnými prostředky. V důsledku toho byl stěžovatel zařazen do zločinného spolčení, o němž neměl ani potuchy. Soudům vytýká, že se nezabývaly jeho subjektivními postoji, ale od jeho objektivní odpovědnosti zaměstnance automaticky vyvodily odpovědnost subjektivní.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Stěžovatel uplatněnou argumentací zpochybňuje, s odkazem na své postavení pouhého zaměstnance, naplnění znaků organizované zločinecké skupiny. V této souvislosti také soudům vytýká, že ve svých rozhodnutích řádně nepopsaly jeho roli v tzv. zločinném spolčení. Ústavní soud připomíná, že není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Nezabývá se proto eventuálním porušením běžných práv, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994, (N 17/1 SbNU 123)]. Proto přistupuje k přezkumu skutkových zjištění a jejich právního hodnocení velmi zdrženlivě.

9. Ústavní soud se tak mohl v mezích svého limitovaného přezkumu zabývat pouze tím, zda skutkové a právní závěry soudů nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny. K takovému závěru však nedospěl. Nadto byla skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry již podrobeny ústavně právnímu přezkumu na základě ústavních stížností dalších spoluobviněných R. V., R. V. a D. G., přičemž Ústavní soud shledal, že dotčené trestní řízení lze jako celek považovat za spravedlivé (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4218/16 ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 4232/16 ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 4211/16 ze dne 15. 2. 2017, dostupná na http://nalus.usoud.cz). I v případě stěžovatele je třeba nahlížet na odůvodnění napadených rozhodnutí souhrnně jako na celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud se s učiněnými skutkovými a právními závěry ztotožňuje, aniž by považoval za nutné je jakkoliv přehodnocovat. Nemůže přitom přisvědčit názoru stěžovatele, že jeho role v tzv. zločinném spolčení nebyla náležitě popsána. V tomto směru lze odkázat především na velmi podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž odvolací soud souhlasil, a v němž je důkladně rozebrána trestná činnost i role všech obviněných, tedy i podíl stěžovatele na ní, a to jednotlivě i ve svém souhrnu, a to v návaznosti na provedené důkazy. Soud prvního stupně neměl pochybnosti o tom, že jednání stěžovatele (i spoluobviněného D. G.) naplnilo skutkovou podstatu předmětných zločinů, a to i po stránce subjektivní.

10. Podstatu skutku a roli jednotlivých obviněných (včetně stěžovatele) i námitku o nenaplnění znaků organizované zločinecké skupiny řešil i Nejvyšší soud, ani on však nepochyboval o tom, že ke zkrácení uvedeného druhu daně skutečně došlo a že trestně odpovědnými za spáchaný skutek jsou právě obvinění, jejichž vina spočívala především v tom, že v různém postavení a svým koordinovaným postupem dosáhli toho, aby obchodní společnost PetroJet, s. r. o., v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty vykázala nižší částky této daně, než jakým podle zákona odpovídala celková daňová povinnost této společnosti. I Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodná skutková zjištění jsou dostatečným podkladem nejen pro závěr o naplnění všech zákonných znaků zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny, ale i o naplnění objektivní a subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, neboť všichni obvinění věděli o existenci organizované zločinecké skupiny, byli součástí její vnitřní struktury a plnili pokyny (zejména obviněných R. V. a R. V.). Pokud vyšel z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, v němž je konkretizován podíl stěžovatele na činnosti organizované zločinecké skupiny, včetně jeho role a způsobu jednání a vztahů k ostatním členům této skupiny, s nímž koresponduje podrobné odůvodnění soudu prvního stupně, z ústavního hlediska nelze ani jeho závěrům nic vytknout. Samotný nesouhlas stěžovatele, resp. jeho opakovaná námitka, že o zločineckém spolčení nic nevěděl, nemůže odůvodnit tvrzený zásah do jeho základních práv a svobod.

11. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku ohledně opomenutí navrženého důkazu výslechem svědka Jiřího Tomana. V této souvislosti odkazuje na své stanovisko, které vyslovil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku podrobně uvedl, z jakých důvodů navržený důkaz výslechem svědka Jiřího Tomana neprovedl (viz str. 139 a str. 140 rozsudku soudu prvního stupně). Tento postup odvolací soud akceptoval, nadto konstatoval, že okolnosti, které by měl tento důkaz prokázat, byly v řízení před nalézacím soudem již zcela objasněny a správně vyhodnoceny (viz str. 34 rozsudku odvolacího soudu). Nelze tedy v posuzované věci dospět k závěru, že důkazní návrh stěžovatele byl - bez řádného odůvodnění - opomenut.

12. Z obsahu napadených rozhodnutí tak nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy vyvodily, a konečným právním posouzením věci. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.