II. ÚS 3792/11
II.ÚS 3792/11 ze dne 24. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu soudce zpravodaje Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. R. S., zastoupeného Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem se sídlem Ponávka 2, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 10 T 75/2010-125 ze dne 27. října 2010, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 3/2011-150 ze dne 18. ledna 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 777/2011-21 ze dne 31. srpna 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").

Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Městského soudu v Brně (dále jen "soud prvního stupně") sp. zn. 10 T 75/2010 bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem soudu prvního stupně č. j. 10 T 75/2010-125 ze dne 27. října 2010 uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle § 208 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), přečinem poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem poškozování cizí věci podle § 228 odst. 2 trestního zákoníku, za které byl podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku bylo stěžovateli uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil. Současně mu byla uložena povinnost k náhradě škody podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").

O podaném odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "soud odvolací") rozsudkem č. j. 4 To 3/2011-150 ze dne 18. ledna 2011, tak že podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku, přečinem poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem poškozování cizí věci podle § 228 odst. 2 trestního zákoníku, za které jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Stěžovateli bylo dále uloženo, aby ve zkušební době uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Současně mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozenému M. Z. podle § 228 odst. 1 trestního řádu.

Trestná činnost dle skutkových zjištění soudů, zkráceně řečeno spočívala v tom, že stěžovatel nastříkal opakovaně neznámou tekutinu, pravděpodobně lepidlo, do zámků dveří, čímž znemožnil jejich odemčení a způsobil tak jejich poškození, dále pomocí spreje namaloval zelenou barvou dva kosočtverce se svislou čarou uprostřed na vrata garáže poškozeného a stejnou barvu nastříkal také do zámků těchto vrat, čímž způsobil poškození těchto zámků.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o dovolací důvody dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením č. j. 11 Tdo 777/2011-21 ze dne 31. srpna 2011, ve kterém dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítl.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud, přičemž shledal porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, které spatřuje v tom, že byl uznán vinným ze spáchání výše uvedených přečinů, aniž by existoval pro takový závěr dostatečný podklad ve skutkovém zjištění. Dle stěžovatele je řízení před obecnými soudy stiženo vadou, která způsobuje nepřezkoumatelnost a protiústavnost napadených rozhodnutí. Vadu spatřuje v tom, že soud prvního stupně neprovedl stěžovatelem navrhovaný výslech svědků Ing. R. a M. a tento návrh bez dalšího zamítl a nijak nezdůvodnil, proč tak učinil. Tuto vadu dle stěžovatele nezhojil ani soud odvolací, který se s vytýkanou vadou nevypořádal. Dále stěžovatel namítá, že soud prvního stupně i soud odvolací shodně dospěly k závěru o jeho vině na základě zcela nezpůsobilých či neexistujících důkazů a naprostou libovůlí při rozhodování. Své výhrady stěžovatel uvádí zejména k důkazům, a to fotodokumentaci z videokamery a videozáznamu z téže kamery, ze kterých dle stěžovatele jednoznačně nevyplývá, že zachycenou osobou je skutečně on.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Jádrem ústavní stížnosti jsou zejména stěžovatelovy výhrady k rozsahu provedeného dokazování a jeho hodnocení. K tomu Ústavní soud připomíná, že trestní řád nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Důkazy přitom hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu).

Spočívá-li ústavní stížnost v důkazní polemice, připadá kasační zásah Ústavního soudu v úvahu zpravidla jen tehdy, jsou-li v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 - N 34/1995 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 - N 79/1995 SbNU 255 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 - U 1/2004 SbNU 451). Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního dáno tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 - N 131/1996 SbNU 461, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 - N 130/2003 SbNU 165 a mnohá další). Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že ne každé opomenutí důkazního návrhu znamená pochybení ústavněprávní relevance. To se týká případů, kdy bez bližšího vysvětlení není obecným soudem akceptován důkazní návrh zcela zjevně irelevantní, který není s to ani ověřit ani vyvrátit dokazovanou skutečnost, popř. důkaz zjevně nadbytečný, jestliže určité tvrzení již bylo v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 -N 26/2004 SbNU 239, sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 - N 87/2004 SbNU 339).

Pochybení trestního soudu při dokazování mohou vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu zpravidla jen tehdy, nemohou-li kvůli nim obstát skutková zjištění, o něž se opírá výrok o vině, tzn. jsou-li zpochybněny důkazy v dané věci zásadní (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 903/06 ze dne 17. 5. 2007 dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Ústavněprávní relevance nedosahují bez dalšího ty námitky, které se týkají pouze způsobu provedení či hodnocení dílčích důkazů, případně zamítnutí dílčích důkazních návrhů, pakliže by eventuální odlišný postup obecného soudu nebyl s to vést k výsledku řízení pro stěžovatele příznivějšímu. Výjimku z této zásady představují zpravidla jen flagrantní zásahy do práva obviněného na obhajobu, k nimž však v projednávané věci nedošlo.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že skutková zjištění obecných soudů jsou podrobně, logicky a srozumitelně odůvodněna, a to s odkazem na zcela konkrétní, navzájem souladné důkazy. V postupu obecných soudů, které zamítly návrhy obhajoby na provedení zjevně nadbytečných důkazů, nezpůsobilých změnit dosavadní skutková zjištění, nelze považovat za projev libovůle.

Vzhledem k tomu, že Ústavní neshledal porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu nic jiného než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.