II. ÚS 3791/16
II.ÚS 3791/16 ze dne 11. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Horákem, advokátem, se sídlem Cejl 37/62, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. února 2016, č. j. 70 Co 493/2015-966, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. srpna 2015, č. j. 40 P 209/2009-814, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podáním, při němž nebyl zastoupen a které Ústavní soud obdržel dne 16. listopadu 2016, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na účinný právní prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy, a dále mu bylo odepřeno právo na přezkum zákonnosti rozhodnutí podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. srpna 2015, č. j. 40 P 209/2009-814, byl zamítnut návrh stěžovatele na zrušení výživného na jeho nezletilého syna a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 24. února 2016, č. j. 70 Co 493/2015-966, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti oběma uvedeným rozhodnutím. Ohledně přípustnosti ústavní stížnosti se odvolává na § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť je přesvědčen, že rozhodovací praxe soudů o stanovení vyživovací povinnosti má dopady i na jiné případy.
5. Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě Ústavní soud k takovému závěru nedospěl.

6. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z hlediska obsahu ústavní stížnosti je v posuzované věci tímto rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. února 2016, č. j. 70 Co 493/2015-966, neboť dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné. Jak se podává z ústavní stížnosti, což Ústavní soud ověřil i dotazem u Okresního soudu v Šumperku, byl uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci doručen stěžovateli do datové schránky dne 7. dubna 2016. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tedy uplynula nejpozději ve středu 8. června 2016. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena až dne 16. listopadu 2016, je třeba ji považovat za opožděně podanou a odmítnout ji podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

7. Pokud stěžovatel poukazoval na § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, přehlíží, že uvedené ustanovení upravuje výjimku z přípustnosti ústavní stížnosti (tedy z povinnosti vyčerpat všechny dostupné prostředky nápravy před podáním ústavní stížnosti). V žádném případě se ovšem nejedná o výjimku z lhůty stanovené pro podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3, 4 a 5 zákona o Ústavním soudu a nelze tímto způsobem nahrazovat její případné zmeškání.

8. Jelikož ústavní stížnost bylo nutno odmítnout, nepožadoval již Ústavní soud po stěžovateli odstranění vady podání spočívající v absenci kvalifikovaného návrhu sepsaného advokátem.

9. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podaný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 11. července 2017

Jiří Zemánek, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.