II. ÚS 3782/13
II.ÚS 3782/13 ze dne 5. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Byszowiece, zastoupeného JUDr. Jiřím Němcem, advokátem se sídlem Pazderna 51, 739 51 Dobrá, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 56/2013-25 ze dne 9. 10. 2013 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 78 Ad 37/2013-17 ze dne 7. 6. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením krajský soud odmítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí ředitelky kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje č. j. HSOS-12458-11/2012 ze dne 18. 2. 2012, rozhodl o nákladech řízení a o vrácení stěžovateli zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč. V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že stěžovatel byl v napadeném rozhodnutí poučen o možnosti podat odvolání k řediteli Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje ve lhůtě 15 dnů od doručení napadeného rozhodnutí. Tento opravný prostředek nebyl využit, pročež krajský soud podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též "s. ř. s."), žalobu odmítl, neboť návrh je ve smyslu § 68 písm. a) s. ř. s. nepřípustný. Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodnou dle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.

Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že odvolání proti rozhodnutí správního orgánu nebyl povinen vyčerpat, poněvadž výrokem tohoto rozhodnutí, kterým se přiznává náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě, bylo stěžovateli vyhověno; stěžovatel správní žalobou brojil toliko co do způsobu výpočtu této náhrady, který byl v rozhodnutí aplikován, přičemž způsob výpočtu není konkrétně a srozumitelně v odůvodnění žalobou napadeného správního rozhodnutí uveden. Tento svůj argument stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Správní soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před správními soudy, zejména pak v řízení o kasační stížnosti stěžovatele, s nimiž se však tyto soudy vypořádaly, resp. představuje toliko polemiku s právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým jmenované soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní.

Námitky stěžovatele nelze akceptovat již proto, že stěžovatel podal správní žalobu, aniž v ní uvedl, proč nevyčerpal řádný opravný prostředek v podobě odvolání ve smyslu § 68 písm. a) s. ř. s. (popřípadě, proč je vyčerpat nemusil). Tento postup stěžovateli kasační soud rovněž vytkl (str. 4 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Dále je třeba poukázat na určitý rozpor v tvrzeních stěžovatele, který na jedné straně tvrdí, že způsob výpočtu předmětné náhrady nebyl konkrétně a srozumitelně v odůvodnění žalobou napadeného správního rozhodnutí uveden, na druhé straně tato skutečnost měla navrhovateli vyplynout až z výplatní pásky, která mu byla doručena po nabytí právní moci rozhodnutí (str. 2 - 3 ústavní stížnosti). Odtud je zřejmé, že stěžovatel po doručení správního aktu neměl pochybnosti o jeho správnosti, když odvolání ve lhůtě k tomu určené nepodal; jeho nesprávnost tedy dle svých slov "zjistil" teprve po obdržení výplatní pásky, k čemuž došlo až po nabytí právní moci napadeného rozhodnutí, kdy již bylo uplatnění řádného opravného prostředku vyloučeno. V takovém případě ovšem může jít pouze o otázku správné interpretace sporné části rozhodnutí při výpočtu zmíněné náhrady, ale nikoli o otázku jeho vlastní správnosti, o níž stěžovatel pochybuje až ex post v návaznosti na provedené zúčtování.

Sluší se zde rovněž poznamenat, že stěžovatel ve správní žalobě zvolil petit ve znění "Změnit způsob výpočtu náhrady za ztrátu na služebním příjmu bez aplikace minimální mzdy a doplacení rozdílu mezi vybranou náhradou za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě zkrácenou o minimální mzdu", který by byl jako žalobní petit ani soud nemohl akceptovat, když výrok správního rozhodnutí se otázky způsobu výpočtu náhrady za ztrátu na služebním příjmu vůbec netýkal, nadto citovaný petit je reakcí až na vlastní realizaci výpočtu náhrady, k níž došlo až po vydání daného správního rozhodnutí. Měl-li snad stěžovatel za to, že výroková část dotčeného správního aktu je neúplná, vadná apod., bylo namístě podat právě odvolání, což však stěžovatel neučinil. Správní soudy tudíž nepochybily, pakliže svá odmítavá, resp. zamítavá rozhodnutí založily na nevyčerpání zákonem předvídaných opravných prostředků ve smyslu § 68 písm. a) soudního řádu správního. Má-li pak stěžovatel za to, že výpočet vychází z nesprávného pochopení odůvodnění správního aktu, nabízejí se mu jiné prostředky právní obrany.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. února 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.