II. ÚS 378/05
II.ÚS 378/05 ze dne 22. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Mgr. J. B., zastoupeného JUDr. Marcelou Šancovou, advokátkou v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2005 č. j. 4 As 17/2004-55, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Podáním, které řádně doplnil v opakovaně prodloužené lhůtě, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť se jeho vydáním cítí zkrácen ve svém právu na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Žádá proto, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí zrušil.

Napadeným rozsudkem byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost podaná proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tímto usnesením krajský soud zamítl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, vedeného zde pod spisovou značkou 10 Ca 274/2000, v němž stěžovatel neúspěšně brojil proti rozhodnutí předsedy Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 1998 o odvolání stěžovatele z funkce znalce Krajského soudu v Plzni, základní obor ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí. Krajský soud v usnesení, vydaném ve věci návrhu na obnovu řízení, vyšel ze skutečnosti, že rozsudek, proti kterému návrh směřoval, vydal soudní funkcionář při výkonu veřejné správy. Nejde o rozhodnutí soudu vydané v záležitosti politické strany, či v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu, tedy v řízeních, kde zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, obnovu řízení připouští. Návrh stěžovatele směřoval vůči rozsudku o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kdy není obnova řízení přípustná. Krajský soud ještě připomněl, že o návrhu na obnovu řízení ve správním soudnictví nebylo možno věcně rozhodovat ani před účinností soudního řádu správního.

V podané kasační stížnosti stěžovatel namítal, že původní správní žalobou se domáhal ochrany proti nezákonnému zásahu orgánu státní správy, kterýmžto zásahem měl být podle něho postup předsedy plzeňského krajského soudu při jeho odvolání z funkce znalce. Předchozímu řízení vytýkal vady a argumentoval nulitou správního rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud poté, co se v odůvodnění rozsudku napadeném touto stížností vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, uzavřel, že rozhodnutí krajského soudu je zákonné. Zabýval se podrobně vymezením nezákonného zásahu ve smyslu soudního řádu správního a zdůvodnil, proč příslušné rozhodnutí předsedy krajského soudu za takový nezákonný zásah považovat nelze. Soudní přezkum se týkal žaloby proti rozhodnutí vydaném v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, kdy obnova řízení není podle § 114 odst. 1 soudního řádu správního přípustná. Kasační soud nezjistil ani žádnou vadu řízení a k námitce nicotnosti správního rozhodnutí uvedl, že tu měl stěžovatel uplatnit již v řízení o žalobě proti němu, nikoliv nyní, kdy soud zkoumal jen to, zda jsou splněny podmínky obnovy či nikoliv.

Jak z ústavní stížnosti vyplývá, stěžovatel se shora uvedenými závěry nesouhlasí. Má za to, že podmínky pro obnovu řízení byly v jeho případě splněny. Ve svém podání opakuje, že jeho odvolání z funkce znalce předsedou příslušného soudu je třeba považovat za nezákonný zásah správního orgánu. Nezákonný zásah vymezuje zákon jen obecně a široce, přesná definice chybí. Tomu měl také odpovídat výklad obecných soudů. Stěžovatel také kasačnímu soudu vytýká, že se nezabýval námitkou nulity správního aktu. Nicotnost měl soud, podle názoru stěžovatele, zkoumat bez ohledu na uplatněné důvody kasační stížnosti, neboť soudní řád správní je právě tak koncipován.

Ústavní soud přezkoumal návrh ve stěžovatelem vymezeném rozsahu a z níže uvedených důvodů rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.

Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, právo na soudní ochranu nemůže být porušeno tím, že obecný soud vysloví svůj právní názor, rozhodne na jeho základě a své rozhodnutí zdůvodní. Pokud posuzovaná ústavní stížnost spočívá jen v polemice se závěry přijatými Nejvyšším správním soudem, navíc ve zcela shodném smyslu a rozsahu, v jakém byla koncipována již kasační stížnost, pak takto pojatý návrh staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu s ohledem na znění článku 83 Ústavy České republiky zjevně nepřísluší.

Nejvyšší správní soud postupoval zcela v souladu se soudním řádem správním a svůj postup řádně odůvodnil. Ústavní soud proto nemohl učinit jiný závěr, než že způsob vedení procesu zaručil jeho spravedlivý výsledek. K argumentům stěžovatele ohledně toho, zda v případě odvolání osoby z funkce znalce předsedou soudu může jít o nezákonný zásah orgánu veřejné moci, jak jej má na mysli soudní řád správní, jakož i k otázce namítané nicotnosti, Ústavní soud odkazuje zcela na odůvodnění kasačního soudu, k jehož obsahu není čeho dodat.

Ústavní soud připomíná, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z článku 36 odst. 1 a dalších ustanovení Listiny, nelze vykládat jako garanci úspěchu v řízení, jako rozhodování dle představ stěžovatele. Účastníku je zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud návrh stěžovatele podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2006

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.