II. ÚS 3777/16
II.ÚS 3777/16 ze dne 18. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., právně zastoupeného JUDr. Janem Nohejlem, advokátem, AK se sídlem U Rajské zahrady 1912/3, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016 č. j. 8 Tdo 858/2016-20 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 6 To 48/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že v jeho trestní věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení zásady nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny, zásady in dubio pro reo a práva na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. V neposlední řadě namítá porušení práva na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil výše specifikovaná rozhodnutí obecných soudů.

2. Stěžovatel byl trestně stíhán pro zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ho rozsudkem ze dne 21. 12. 2015 sp. zn. 5 T 102/2015 shledal vinným. Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v délce trvání dva a půl roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu tří let. Česká republika - Ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen "poškozená") byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody do řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel, poškozená i státní zástupce se ale odvolali. Městský soud rozsudkem napadeným touto ústavní stížností zrušil rozsudek obvodního soudu a stěžovatele po částečně změněném popisu skutku znovu uznal vinným zločinem dotačního podvodu podle ustanovení § 212 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku. Uložil mu trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu pěti let. Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené vzniklou majetkovou škodu v celkové výši 4 400 000 Kč.

3. Stěžovatel rozsudek městského soudu napadl dovoláním, které ovšem Nejvyšší soud odmítl. Uvedl, že v postupu obou soudů, na jehož základě zjistily skutkový stav věci, neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Nejvyšší soud přisvědčil závěrům obvodního a městského soudu, že obviněný se trestného činu dotačního podvodu dopustil, neboť po všech stránkách naplnil znaky jeho skutkové podstaty. Vzhledem k tomu, že tento trestný čin je dokonán již tím, že pachatel v žádosti uvede hrubě zkreslený údaj nebo podstatný údaj zamlčí, obviněný tento čin v jeho základní skutkové podstatě naplnil v momentě, kdy žádost u poškozené podal. Kvalifikační znak "značné škody" naplnil v momentě, kdy mu byla dotace vyplacena. K námitce stěžovatele o nutnosti uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe pak Nejvyšší soud uvedl, že se nejednalo o soukromoprávní vztah, ale o vztah státu a občana. Soudy vysvětlily, že šlo o promyšlené jednání obviněného s cílem obejít pravidla pro poskytnutí dotace. Obviněný přitom škodlivý následek nijak nenapravil. Nejvyšší soud proto považoval za správné využít v tomto případě trestní represe. Jednání stěžovatele mělo ryze kriminální povahu a s ohledem na vzniklou škodu jde o čin, na nějž je nutné aplikovat trestní právo. Stěžovatel také napadal výrok rozsudku městského soudu o náhradě škody. Nebylo podle něj spravedlivé, že musí vrátit celou dotaci. Podle Nejvyššího soudu to však bylo jen logickým důsledkem jeho podvodného jednání.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se soudy v celém trestním řízení zaměřily pouze na dokazování jeho viny a hledání veškerých možných prostředků, jak jeho jednání kriminalizovat. Opomněly zhodnotit jeho společenskou škodlivost, cíl a parametry samotného dotačního programu a zároveň účel a smysl úpravy trestného činu dotačního podvodu. Po shrnutí skutkových okolností věci a námitek skutkové povahy stěžovatel zdůrazňuje, že případ měl soukromoprávní základ. Věc bylo možno řešit dostatečně efektivně i pomocí právních norem z jiných odvětví než trestního práva. Poškozená mohla postupovat i podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "rozpočtová pravidla"). Obecné soudy proto porušily zásadu subsidiarity trestní represe. Stěžovatel považuje za protiústavní i část rozhodnutí o jeho povinnosti nahradit poškozené škodu v částce odpovídající plné výši přijaté dotace. Městský soud vlastně říká, že stát jejím poskytnutím nic neušetří. Nyní má dostat zpět veškeré prostředky z dotace i za dobu, kdy stěžovatel plnil podmínky programu, a kdy tedy stát ušetřil na investicích v předmětné oblasti. Na daný případ nelze uplatnit běžná soukromoprávní ustanovení o náhradě škody, ale je nutné uplatnit rozpočtová pravidla.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda v řízení a v rozhodnutí ho završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Stěžovatel v něm byl shledán vinným ze zločinu dotačního podvodu. Jeho námitky však směřují značnou měrou proti zjištěnému skutkovému stavu a proti výkladu podústavního práva ze strany trestních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, podle které jsou postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů záležitostmi obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené trestními soudy v souladu s ustanoveními trestního řádu. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud skutkovým závěrům obecných soudů cokoliv vytknout.

8. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele s jejich závěry a opakováním stejných námitek, které již uplatnil v předchozím řízení. Tato polemika však nedosahuje ústavněprávní roviny a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

9. Ke stěžovatelovým námitkám týkajícím se uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je třeba uvést, že ji nelze chápat jako povinnost vyloučit trestní odpovědnost vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní, správněprávní nebo kázeňská. V úvahu tedy obecně přichází souběžné nastoupení trestní odpovědnosti spolu s dalším druhem odpovědnosti (shodně např. nález sp. zn. III. ÚS 1148/09 ze dne 26. 7. 2012). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. naplnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná - to však vzhledem ke zjištěným okolnostem nelze v projednávané věci dovodit. Trestní soudy posoudily deliktní jednání stěžovatele jako natolik společensky škodlivé, že zasluhuje vyvození trestní odpovědnosti. O nikoli malé intenzitě porušení chráněných zájmů svědčí skutečnost, že stěžovatel svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu v jeho kvalifikované podobě (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 4676/12 ze dne 28. 1. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 445/14 ze dne 31. 3. 2015, či usnesení sp. zn. II. ÚS 2506/15 ze dne 29. 9. 2015). Tyto námitky stěžovatele proto nejsou důvodné.

10. K námitkám stěžovatele týkajícím se výroku o náhradě škody Ústavní soud odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3456/15 ze dne 9. 8. 2016, ve kterém vymezil požadavky na odůvodnění výroku trestního soudu o náhradě škody. Z tohoto nálezu plyne, že trestní soud má v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních. Jedině pečlivé uvážení všech kritérií pro určení výše náhrady nemajetkové újmy umožní stanovit její adekvátní kompenzaci. Stěžovatel se proto mýlí, pokud namítá, že trestní soud neměl pracovat se soukromoprávními principy zjišťování způsobené škody. Ústavní soud navíc nemůže z ústavněprávního pohledu ničeho vytknout závěrům obecných soudů, že stěžovatel způsobil poškozené škodu podvodným vylákáním dotace ve výši 4 400 000 Kč a že tato částka tak představuje způsobenou škodu. Tyto závěry jsou odůvodněny plně v souladu s požadavky výše citovaného nálezu. Související námitky stěžovatele proto nejsou opodstatněné.

11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.