II. ÚS 3776/16
II.ÚS 3776/16 ze dne 27. 3. 2017

K úhradě nákladů řízení v případě soudního řízení zahájeného v rozporu s rozhodčí doložkou

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele MAO, a. s., adresa Huťská 1557, 272 01 Kladno, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem Ph. D., advokátem, se sídlem Národní 43, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2016, č. j. 21 Co 483/2016-68, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a TZB Kladno, s. r. o., adresa Třebízského 466, 273 09 Kladno, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného Mgr. Pavlem Gécim, advokátem, se sídlem U Studánky 3, 170 00 Praha 7, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2016, č. j. 21 Co 483/2016-68, bylo porušeno právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2016, č. j. 21 Co 483/2016-68, se proto ruší.
Odůvodnění:

I. Rekapitulace obsahu napadeného rozhodnutí a průběhu řízení před obecnými soudy

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že tímto rozhodnutím bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny.

2. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 26. července 2016, č. j. 118 C 17/2016-52, zastavil podle § 106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), řízení, v němž se žalobce (vedlejší účastník řízení) domáhal po žalovaném (stěžovateli) zaplacení částky ve výši 194 305 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené ceny za dílo. Řízení bylo zastaveno, neboť žalovaný uplatnil včasnou a řádnou námitku nedostatku pravomoci soudu, když věc měla být podle rozhodčí doložky sjednané ve smlouvě o dílo projednaná v rozhodčím řízení u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na jejich náhradu.

3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. září 2016, č. j. 21 Co 483/2016-68, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 35 339 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jeho právního zástupce. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dovodil, že je na místě aplikovat § 146 odst. 2 větu první o. s. ř. a při stanovení náhrady nákladů řízení zkoumat procesní zavinění za zastavení řízení. V této souvislosti dospěl k závěru, že žalobce, přestože podal žalobu u soudu, ačkoliv smlouva uzavřená mezi účastníky řízení obsahovala rozhodčí doložku, procesně nezavinil, že řízení muselo být zastaveno, neboť tato doložka nevylučovala soudní projednání věci. Rovněž uvedl, že soud se případnou pravomocí rozhodce věc projednat nezabývá z úřední povinnosti, ale toliko na základě včasné a důvodné námitky uplatněné žalovaným. Účastníci tak mají na výběr, zda svůj spor podrobí soudnímu nebo rozhodčímu řízení. Odvolací soud tedy uzavřel, že to byl z procesního hlediska žalovaný, který vznesením námitky nedostatku pravomoci soudu zavinil, že řízení muselo být zastaveno.

II. Rekapitulace obsahu ústavní stížnost i
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje průběh řízení a obsah jednotlivých v řízení vydaných rozhodnutí. Ústavní stížností napadené rozhodnutí považuje za nepředvídatelné a vymykající se běžné rozhodovací praxi soudů. Poukazuje na to, že pokud si smluvní strany sjednaly rozhodčí doložku, mělo by být toto ujednání v souladu se zásadou pacta sunt servanda respektováno. Strana, která dohodu porušila, by měla nést náklady z toho vyplývající jako důsledek zavinění vynaložení těchto nákladů. Stěžovatel uvádí, že napadené rozhodnutí je sice postaveno na principu zavinění za zastavení řízení, ale tento princip aplikuje zcela nepředvídatelně v rozporu s elementárním chápáním spravedlnosti a ustálenou rozhodovací praxí, takže je lze označit za svévolné. Smluvní strana, která se oprávněně dožaduje svého práva na projednání věci v rozhodčím řízení, je sankcionována povinností hradit náklady řízení té straně, která dohodu o rozhodčí doložce nerespektuje. Aplikace takového právního názoru znamená, že se práva na projednání věci před rozhodčím soudem v případě nerespektování rozhodčí doložky fakticky nelze domoci bez toho, aby oprávněná strana uhradila té straně, která svou povinnost poruší, náklady řízení. Tím dochází k porušení práva vlastnit majetek.

III. Rekapitulace vyjádření účastníků

5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Krajskému soudu v Praze a vedlejšímu účastníkovi řízení a od Okresního soudu v Kladně si vyžádal příslušný spis.

6. Krajský soud v Praze ve vyjádření setrval na svém stanovisku vyjádřeném v odůvodnění napadeného usnesení. Vyslovil přesvědčení, že neporušil žádné ze stěžovatelem zmiňovaných ústavně zaručených práv.

7. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření uvedl, že považuje napadené rozhodnutí za správné. Nedomnívá se, že by došlo k porušení práva vlastnit majetek, ani k porušení práva na spravedlivý proces. Vyslovuje přesvědčení, že rozhodnutí o nákladech řízení se i s ohledem na hospodářské výsledky stěžovatele nemohlo nikterak dotknout jeho majetkové sféry.

8. S ohledem na to, že vyjádření účastníka ani vedlejšího účastníka řízení neobsahovala žádné nové skutečnosti, nepovažoval Ústavní soud za nutné, zasílat je stěžovateli k případné replice.
IV. Vlastní posouzení ústavní stížnosti

9. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti. Ústavní soud tedy přistoupil k jejímu věcnému posouzení, načež zjistil, že je důvodná.

10. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. února 2007 sp. zn. Pl. ÚS 77/06 (30/44 SbNU 349, bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost normativních právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné, ale i nikoli zanedbatelná míra anticipace postupu orgánů veřejné moci ve vztahu k těm subjektům práva, vůči nimž se pravomoci svěřené těmto orgánům právě realizují. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.

11. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud na druhé straně ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]].

12. V dané věci se stěžovatel domáhá zrušení usnesení, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obvykle staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody [srov. např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Na druhé straně otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)], a i na něj proto dopadají postuláty spravedlivého procesu. Mezi základní zásady spravedlivého procesu přitom tradičně náleží i zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. například nález ze dne 23. října 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 (N 235/59 SbNU 391), nález ze dne 28. května 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 či nález ze dne 3. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13]. Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavní soud za nutné vyslovit, že i taková rozhodnutí mají výjimečně ústavní potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou, svým významem zasahující do sféry základního práva účastníka řízení na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, popř. i do základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. A o takovou situaci jde v nyní projednávané věci.

13. Krajský soud v Praze napadeným usnesením uložil stěžovateli, jakožto žalovanému, povinnost k náhradě nákladů řízení poté, co bylo řízení zastaveno v důsledku jím úspěšně uplatněné námitky nedostatku rozhodovací pravomoci soudu (§ 106 odst. 1 o. s. ř.), neboť věc měla být podle rozhodčí doložky projednána před rozhodcem (resp. rozhodčím soudem). Právě v tomto postupu stěžovatele (uplatnění námitky nedostatku rozhodovací pravomoci soudu) pak Krajský soud v Praze spatřoval jeho procesní zavinění za zastavení řízení.

14. Při posouzení věci je třeba vyjít z toho, že v případě zastavení řízení přicházejí při rozhodování o nákladech řízení v úvahu v zásadě pouze dvě možnosti. První a základní možnost představuje aplikace § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., v němž se uplatňuje hledisko procesního zavinění za zastavení řízení, přičemž povinnost hradit náklady řízení stíhá právě toho účastníka, který zavinil zastavení řízení. Druhou z možností je postup podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno.

15. Názory soudní praxe i teorie na způsob rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem se v případě zastavení řízení v důsledku uplatnění námitky podle § 106 odst. 1 o. s. ř. liší. Podle prvního z nich, vyjádřeného např. v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. července 2012, č. j. 8 Cmo 109/2012-73, zastavení řízení procesně nezavinil žádný z účastníků řízení. Toto rozhodnutí vychází z toho, že žalobce přes uzavřenou rozhodčí smlouvu měl právo podat žalobu k soudu a žalovaný nebyl povinen námitku vznést, či ji mohl podat opožděně, proto podle § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [pozn. v současném znění se jedná o § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Takto ostatně rozhodl i soud prvního stupně ve stávající věci. Naopak např. v usnesení ze dne 17. července 2012, č. j. 11 Cmo 3/2012-62, však tentýž soud (Vrchní soud v Praze) dospěl k opačnému závěru, že strana, která dohodu zakládající pravomoc rozhodčího soudu nerespektovala a řešení vzniklého sporu svěřila soudu (tedy žalobce), čímž se vždy vystavuje riziku, že věc nebude před soudem projednána, zavinila, že řízení bylo zastaveno, a proto ji stíhá povinnost hradit náklady řízení druhé straně (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.). Stejný názor zastává i soudní teorie (srov. komentář k § 106 dle Jirsa, Vacková in Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Praha: Havlíček Brain Team, 2016, Kniha II., str. 155). Přestože v této otázce není praxe jednotná, v žádné z obou výše uváděných variant se vůbec neuvažuje, že by procesní zavinění za zastavení řízení mohlo (mělo) spočívat na žalovaném, který se bránil soudnímu řízení s poukazem na existenci rozhodčí doložky. Pokud by okresní soud akceptoval postup, který zvolil Krajský soud v Praze v napadeném rozhodnutí, dospěl by ke zcela absurdnímu závěru, že žalovaný pro to, aby využil prioritu oběma stranami sjednané rozhodčí doložky a zabránil tak soudnímu projednání věci, bude muset žalobci vždy nejprve hradit náklady soudního řízení, které bylo žalobcem zahájeno v rozporu s existující rozhodčí doložkou. Takový závěr nejenže nerespektuje vůli smluvních stran, navíc vede k nepřípustnému zatěžování toho účastníka řízení, který se toliko snaží využít možnosti mimosoudního řešení sporu, jež si s druhou smluvní stranou sjednal. Podle názoru Ústavního soudu se tak zcela vymyká elementárnímu chápání spravedlnosti a principům uplatňujícím v případě rozhodování o nákladech řízení, aby účastník, který postupoval v souladu s rozhodčí doložkou a v případě soudního projednávání věci uplatnil důvodně námitku nedostatku soudní pravomoci, byl sankcionován tím, že bude nucen hradit náklady žalobci, který i přes existenci rozhodčí doložky podal žalobu k soudu. Ústavní soud není zajisté povolán k tomu, aby sjednocoval rozhodovací praxi obecných soudů, nicméně rozhodnutí Krajského soudu v Praze představuje nepřípustné extrémní vybočení (ve světle shora citované nálezové judikatury Ústavního soudu) ze základních zásad ovládajících soudní řízení, jež je třeba napravit jeho zrušením.

16. Nelze navíc přehlédnout, že se ze strany Krajského soudu v Praze jednalo pro stěžovatele o zcela překvapivé rozhodnutí. Jak se podává z vyžádaného spisu, Krajský soud v Praze rozhodoval na základě odvolání stěžovatele, v němž stěžovatel požadoval změnu prvostupňového rozhodnutí o nákladech řízení ve svůj prospěch, přičemž argumentoval tím, že to byl žalobce, který procesně zavinil zastavení řízení, pročež je to on, kdo musí nést výlučně odpovědnost za vynaložené náklady. V odvolání navíc poukazoval na nejednotnou rozhodovací praxi v obdobných věcech jak u Okresního soudu v Kladně, tak i u Krajského soudu v Praze. Krajský soud v Praze následně, aniž by nařizoval jednání či jakkoliv upozornil stěžovatele na svůj právní náhled na věc, rozhodl zcela opačně a povinnost k náhradě nákladů řízení uložil stěžovateli. Zde se sluší poznamenat, že i když v občanském soudním řádu není výslovně vyjádřena zásada zákazu reformatio in peius, je nutno z ní vycházet jako z důsledku zásady dispoziční. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 16. září 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451), z něhož se podává, že pokud má odvolací soud na otázku hrazení nákladů řízení, a to zvláště v řízení před soudem nalézacím, jiný náhled než soud nalézací, aniž by přitom došlo k relevantní změně skutkových okolností a účastníci tak mohli jiné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předvídat, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud každopádně musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. Pokud tomuto požadavku odvolací soud nedostojí, dopustí se porušení základního práva účastníků na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny v důsledku vydání nepřípustně překvapivého rozhodnutí. I tohoto pohledu lze mít k rozhodnutí Krajského soudu v Praze výhrady.

17. Ústavní soud tedy uzavírá, že z ústavněprávních hledisek je třeba napadené rozhodnutí, i přes skutečnost, že se jedná toliko o náklady řízení, považovat jednak za svévolné a nepředvídatelné, tudíž porušující právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jednak za zasahující do majetkové sféry stěžovatele ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatel musí hradit ze svého majetku náklady protistrany, aniž by pro to byl jakýkoliv důvod.

18. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 27. března 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.