II. ÚS 3763/12
II.ÚS 3763/12 ze dne 23. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘE JELÍNEK s. r. o., se sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 To 332/2012 ze dne 31. července 2012 a usnesení Okresního soudu Trutnově sp. zn. 17 PP 218/2005 ze dne 24. května 2012, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové a 2) Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a 2) Okresního státního zastupitelství v Trutnově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. září 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením soudu prvního stupně rozhodnuto, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody v délce jednoho roku a šesti měsíců, uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 2T 223/2002 ze dne 1. dubna 2003, z něhož byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 17 PP 218/2005 ze dne 18. ledna 2006 na zkušební dobu pěti let s uložením povinnosti podle svých sil během zkušební doby uhradit způsobenou škodu. Usnesením stížnostního soudu byla jeho stížnost zamítnuta. Stěžovatel spatřuje porušení svého ústavně zaručeného základního práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti konkrétně tvrdí, že zkušební doba podmíněného propuštění "skonala" dne 18. ledna 2011 a obecný soud do 18. ledna 2012 nerozhodl, zda se stěžovatel osvědčil nebo zbytek trestu vykoná. S ohledem na ustanovení § 91 odst. 3 trestního zákoníku má tedy za to, že trest byl vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění. Soud prvního stupně však v rozporu se zákonem vydal napadené usnesení více než čtyři měsíce po uplynutí jednoroční lhůty k takovému rozhodnutí. K argumentu stížnostního soudu, že se mu v zákonné jednoroční nedařilo údajně doručovat pro neznámý pobyt a byl na něj dokonce vydán příkaz k zatčení, uvádí, že neměl v úmyslu se jakkoli skrývat. Sice se nezdržoval na adrese svého trvalého pobytu, nicméně Českou poštou, s. p., mu byly během předmětného období standardně doručovány i písemnosti orgánů státní správy. Navrhuje, aby Ústavní soud opatřil vyjádření České pošty, s. p., ohledně doručitelnosti korespondence stěžovateli v daném období.

3. K argumentu, že ve zkušební době nehradil způsobenou škodu, resp. že mohl hradit vyšší částky, udává, že se v rámci svých možností způsobenou škodu hradit snažil. Jeho měsíční příjem činí 9.000 Kč a celý je spotřebováván náklady spojenými s výchovou tří nezletilých dětí. Představa, že by mohl hradit na náhradu škody mnohem vyšší částky je proto zcela mimo realitu.
4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

6. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 17 PP 218/2005 Ústavní soud zjistil, že při podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na základě usnesení č. j. 17 PP 218/2005-28 ze dne 18. ledna 2006 stěžovatel uvedl, že bude bydlet v místě svého trvalého bydliště (tehdy na adrese P.) a že má přislíbenou práci v soukromých jatkách. Současně byl poučen, aby neprodleně soudu oznamoval případné změny trvalého bydliště a přesnou adresu zaměstnavatele (č. l. 27). Ve spisu se ovšem nenachází záznam, že by něco z toho někdy učinil.

7. Namísto toho policejní orgán soudu přípisem ze dne 4. března 2011 sdělil, že stěžovatel má od 1. ledna 2010 hlášen trvalý pobyt na adrese Px. (ohlašovna), a že se zdržuje na adrese S. Nicméně přípisem ze dne 9. listopadu 2011 policejní orgán soudu sdělil, že se stěžovatel nezdržuje ani na posledně uvedené adrese a o místě jeho pobytu neví ani jeho bratr J. K. V té době již probíhalo řízení podle § 332 trestního řádu a v jeho rámci proto soudu vydal dne 24. listopadu 2011 příkaz k zatčení stěžovatele (č. l. 77). Na jeho základě policejní orgán stěžovatele zajistil dne 25. ledna 2012 a zjistil, že se stěžovatel zdržuje na adrese Ch.

8. Podle ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů nepodaří-li se soudu rozhodnout, že odsouzený vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody, před uplynutím jednoho roku od konce zkušební doby, musí soud dříve, než rozhodne po této lhůtě, jako předběžnou otázku vyřešit, zda na tom měl podmíněně odsouzený vinu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 4/2001 ze dne 27. února 2001). Jestliže podmíněně odsouzený zavinil, že soud nerozhodl, pak skutečnost, že se podmíněně odsouzený osvědčil, může nastat jen na podkladě pravomocného rozhodnutí soudu a nemůže vzniknout zákonná fikce, že se podmíněné odsouzený osvědčil, protože zákon nestanoví žádnou další dobu, s jejímž uplynutím by spojoval vznik uvedené fikce (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 117/2008 ze dne 8. dubna 2009).

9. Ze shora vyloženého stavu věci je zřejmé, že stěžovatel nesplnil svůj závazek oznamovat soudu aktuální místo svého bydliště, aniž se zdržoval na adrese soudu naposledy oznámené, a v důsledku toho nemohlo být v dané věci rozhodnuto v zákonné jednoroční lhůtě. Ústavní soud přitom považuje za nerozhodné, zda stěžovatel oznamoval místo svého aktuálního bydliště jiným orgánům veřejné moci než soudu v dané věci, a proto neprováděl stěžovatelem navržený důkaz. Postup a rozhodnutí obecných soudů v otázce viny stěžovatele na tom, že nemůže být v zákonné lhůtě rozhodnuto, a že nemůže nastat fikce osvědčení, byly předvídatelné.

10. K otázce řádného života stěžovatele provedl obecný soud dostatečně podrobné šetření a v důsledku toho dospěl k závěru, že stěžovatel ve zkušební době opakovaně páchal přestupky, z nichž některé byly podle stížnostního soudu vysoce společensky škodlivé. V otázce snahy o náhradu způsobené škody pak obecné soudy sice vycházely z listiny označené jako "dohoda o splácení náhrady škody" v níž se stěžovatel dne 30. dubna 2012 zavázal hradit každému ze třech poškozených částku 300 Kč měsíčně i z jeho výpovědi při veřejném zasedání, že to uvedeného dne skutečně zaplatil. Ovšem takovou snahu považovaly obecné soudy nepřekvapivě za nedostatečnou. V té souvislosti bral soud prvního stupně v úvahu i tvrzení stěžovatele o používání prostředků ve prospěch svých nezletilých dětí, přičemž ovšem ze zprávy školy konstatoval, že stěžovatel škole přes opakované urgence dluží za školní pomůcky. Ze zpráv školy a orgánu sociálně-právní ochrany dětí bylo konečně v té souvislosti zjištěno i to, že stěžovatel výchovu svých dětí nezvládá. Z tohoto komplexu zjištění pak obecné soudy dospěly k závěru, že je na místě rozhodnout o tom, že stěžovatel trest vykoná. Postup a závěry obecných soudů ve svém komplexu mají evidentně legitimní základ a rozhodně je lze považovat za souladné s ústavním pořádkem.

11. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.