II. ÚS 3740/11
II.ÚS 3740/11 ze dne 31. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. L. K., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, 128 00 Praha 2, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru korupce a ochrany zájmů Evropské unie ze dne 24. srpna 2011, ČTS:OKFK-2-498/TČ-2010-200206 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 1 KZV 144/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2, čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru korupce a ochrany zájmů Evropské unie ČTS:OKFK-2-498/TČ-2010-200206 ze dne 24. 8. 2011 bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255a odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "trestní zákon"). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, jež byla usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, sp. zn. 1 KZV 144/2011 ze dne 13. 10. 2011 zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení v jeho věci považuje za zásadní exces z jejich činnosti, který nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již zcela napravit. Stěžovatel je dále přesvědčen, že v jeho případě je míra libovůle v rozhodování orgánů činných v trestním řízení taková, že je namístě, aby byla předmětem přezkumu Ústavního soudu, jelikož citovaná rozhodnutí zcela odporují principům presumpce neviny, zákonnosti stíhání a spravedlivého procesu. Stěžovatel konkrétně nesouhlasí s použitím právní kvalifikace podle trestního zákona, dle něj je pro něj příznivější aplikace zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník a zákona č. 137/2006 Sb., zákon o veřejných zakázkách. Dále namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání je nezákonné, jelikož neobsahuje skutkové okolnosti svědčící o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, a chybí mu tak podstatná náležitost. Dle stěžovatele dále absentuje v napadeném usnesení Městského státního zastupitelství v Praze subjektivní stránka trestného činu porušování pravidel hospodářského styku dle § 127 trestního zákona a nejsou uvedeny ani žádné jiné okolnosti, které by její naplnění odůvodňovaly.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti a z něj odvozeného chápání řízení o ústavní stížnosti jako mimořádného procesního prostředku, se Ústavní soud ve svém rozhodování řídí zásadou zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Tuto zásadu uplatňuje o to důrazněji ve vztahu k řízením, v nichž doposud nebylo příslušným orgánem meritorně rozhodnuto. Do přípravného řízení v rámci trestního procesu proto Ústavní soud zasahuje zcela mimořádně, a to pouze za účelem nápravy extrémních vybočení z rámce zákonnosti, majících za následek porušení ústavně zaručených práv, jinak ponechává na orgánech činných v trestním řízení, aby se v dalším průběhu tohoto řízení s namítaným porušením práv obviněného vypořádaly. Usnesení, kterým se podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení.

Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 615/08, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 50, usnesení č. 8, str. 443 a násl.).

Podstatou ústavní stížnosti byla zejména polemika stěžovatele s názorem orgánů činných v trestním řízení, zda má být v projednávané věci aplikován trestní zákon či novější právní úprava. S touto námitkou se však již podrobně vypořádalo Městské státní zastupitelství v Praze.

Stěžovatel ve své stížnosti dále odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02, ve kterém je uvedeno, že dostatečnost odůvodnění rozhodnutí, které státní zastupitelství vydává, je současně nejen plněním zákonem stanovených požadavků, ale nadto je také výrazem ústavnosti, na níž jsou principy trestního řízení založeny (čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní soud po posouzení aplikace výše citovaného judikátu na projednávanou věc dospěl k závěru, že odůvodnění napadeného usnesení Městského státního zastupitelství v Praze je dostatečné.

Ústavní soud se s napadenými rozhodnutími seznámil a při respektování výše vymezených mantinelů ústavněprávního přezkumu mu nezbylo než konstatovat, že tato rozhodnutí nevykazují znaky zjevné libovůle, a z hlediska ústavněprávního proto obstojí. Výše uvedeným konstatováním ovšem Ústavní soud nikterak nemíní předjímat další průběh trestního řízení, jeho závěr znamená pouze tolik, že neshledal existenci natolik intenzivního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, aby bylo namístě porušit zásadu zdrženlivosti v zásazích do rozhodovací kompetence jiných orgánů veřejné moci. Stěžovatel stále může veškeré své námitky uplatnit v rámci své obhajoby ve všech následujících fázích trestního řízení a v konečné instanci pak rovněž i u Ústavního soudu poté, co bude trestní řízení skončeno.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 31. května 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.