II. ÚS 374/05
II.ÚS 374/05 ze dne 20. 7. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Ivany Janů a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem v Hradci Králové 3, Komenského 241, proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. 6. 2005, č.j. 19 C 127/2001-85 a návrhu na zrušení ust. §13d zák. č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, v platném znění, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu v Děčíně, kterým byl (na základě námitky stěžovatele) připuštěn vstup Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových do řízení jako vedlejšího účastníka. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že proti tomuto usnesení podal řádné odvolání a je si vědom toho, že ve věci dosud nebyly vyčerpány prostředky k ochraně jeho práva. Je však přesvědčen, že jsou dány podmínky pro aplikaci ust. § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), neboť ustanovení § 13d zákona č. 201/2002 Sb. má dopad na široký okruh sporných řízení a postup dle tohoto ustanovení zásadním způsobem zasahuje do práv účastníků takovýchto sporů, přičemž výsledky úkonů Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových budou podkladem pro rozhodnutí soudu a porušení práv účastníků bude mít nevratný charakter. S ústavní stížností proto spojuje i návrh na zrušení uvedeného ustanovení.

Vzhledem k tomu, že proti usnesení soudu prvého stupně, kterým nebylo vyhověno námitce účastníka řízení (stěžovatele) o nepřípustnosti vstupu vedlejšího účastníka do řízení, je přípustné odvolání a stěžovatel skutečně odvolání, jak sám uvádí, podal, Ústavní soud, poté co přezkoumal ústavní stížnost, dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný.

Ústavní soud vycházel z principu, podle kterého jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Z ustanovení § 72 odst. 1 a ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost lze podat proti pravomocnému rozhodnutí a pouze tehdy, když navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel navrhl postup dle ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud posuzoval, zda v projednávané věci jsou dány podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení, dle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Ústavní soud dospěl k závěru, vycházejícímu i z jeho předchozí judikatury (např. sp. zn. II. ÚS 326/01, III. ÚS 677/01), že aplikace uvedeného ustanovení v projednávaném případě není možná, a jedná se proto o návrh nepřípustný.

Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, představuje výjimku z obecné zásady stanovující podmínku, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem, přičemž pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v této věci (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 534/99, nebo sp. zn. I. ÚS 267/01, IV. ÚS 370/02). Z porovnání citovaného ustanovení s § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu především s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR (podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod) je zřejmé, že citované ustanovení sice představuje výjimku z podmínky vyčerpání procesních prostředků, jež má stěžovatel k dispozici, ale neznamená výjimku ze zásady, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat jen o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoliv jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je totiž v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoliv zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby Ústavní soud tuto svoji ústavní úlohu mohl náležitě plnit, proto představuje ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví v České republice nežádoucí.

Na základě uvedených úvah, se zřetelem na dikci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na Ústavou ČR vymezené postavení a funkci Ústavního soudu, lze učinit závěr, že postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným" (ovšem za předpokladu splnění podmínek stanovených citovaným ustanovením). Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž není dosud rozhodnuto, jak se stalo právě v souzené věci.

Stěžovateli pochopitelně zůstává (za splnění zákonem stanovených podmínek) zachována možnost opětovně napadnout pravomocné rozhodnutí o posledním opravném prostředku ústavní stížností.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že postup podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nelze použít a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, aniž by stětovatele vyzýval k odstranění vad podání. Návrhem na zrušení příslušných právních předpisů se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť s ohledem na nepřípustnost ústavní stížnosti odpadá i základní podmínka možnosti projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu daná § 74 zákona o Ústavním soudu (návrh na zrušení právního předpisu tzv. "sleduje osud ústavní stížnosti"). Návrh na zrušení ust. §13d zák. č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, byl proto odmítnut dle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 20. července 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.