II. ÚS 373/05
II.ÚS 373/05 ze dne 1. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. G., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004, č.j. 57 T 11/2003-2188, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2004, č.j. 3 To 96/2004-2299, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 6. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavních práv, a to článku 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 36 odst. 1 Listiny i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 57 T 11/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004, č.j. 57 T 11/2003-2188, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2004, č. j. 3 To 96/2004-2299, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že jako jednatel společnosti SE/AG, s.r.o., se sídlem v Praze, Jankovcova 2, jako plátce daně z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím obdobím podal u Finančního úřadu pro Prahu 7 od 25. 7. 2000 do 26. 4. 2001 deset daňových přiznání k dani z přidané hodnoty, do nichž v úmyslu zkrátit daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty na výstupu zahrnul fiktivní faktury konkretizované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod body 1 až 10, a to na různá neuskutečněná zdanitelná plnění, přičemž tyto faktury byly údajně vystavené společnostmi DUPLUS, s.r.o., se sídlem v Praze, Na Neklance 16, JMS cz, spol. s r.o., se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 44, a ADOSS, s.r.o., se sídlem v Praze, ul. Mladých 229, na základě nichž tyto společnosti fakturovaly společnosti SE/AG, s.r.o., provedení služeb v oblasti reklamy, sportovních a společenských podniků v řádech milionů korun, přičemž věděl, že požadované plnění od SE/AG, s.r.o., není odůvodněno provedením jakékoli činnosti uvedených společností, že se jedná pouze o fiktivní účetní operace včetně údajných úhrad v hotovosti, čímž zkrátil daň z přidané hodnoty celkem ve výši 45.051.974,-Kč, a to ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem v Boskovicích. Za to mu byl uložen podle § 148 odst. 4 trestního zákona za použití § 35 odst. 2 trestního zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu, obsažený v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 3 T 114/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 3. 2005, č. j. 5 Tdo 191/2005-2400, dovolání podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Rozsudky soudů prvního a druhého stupně napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěry, které z nich soudy učinily. Má za to, že v jeho případě není dán především dostatek skutkových zjištění, z nichž by bylo možné činit závěr o úmyslu, byť nepřímém, dopustit se tvrzeného jednání. V důsledku toho byl nesprávně aplikován trestní zákon. Poukazuje na velmi strohé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se vůbec nevypořádal s jeho obhajobou a ve smyslu § 125 trestního řádu nevysvětlil, proč nebyly vznesené argumenty akceptovány. Neuvedl ani konkrétní normu, kterou měl stěžovatel porušit. Stěžovatel se od počátku hájil stejným způsobem, a to tak, že se necítí vinen a popírá tvrzený skutek. Není si vědom, že by se nějakého trestného činu dopustil a neporozuměl konstrukci, pokud jde o výpočty údajného odpočtu daně, kterou měl zkrátit. Městský soud se údajně nezabýval mechanismem, kterým mělo ke zkrácení daně dojít, toliko skutek popsal, nezabýval se ani reálnou škodou, která měla být takto způsobena. S jeho postupem se ztotožnil i odvolací soud, přestože stěžovatel namítal faktickou i právní nemožnost spáchat tvrzený trestný čin skutky popsanými v obžalobě.

Stěžovatel dále rozebírá skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a vyslovuje přesvědčení, že daň z přidané hodnoty nelze zkrátit způsobem, který byl tvrzen v obžalobě a poté v rozsudcích, a to pouhým fingováním výdajů. Dle jeho mínění lze tuto daň zkrátit především nesplněním zákonné povinnosti zaregistrovat se ve stanovených případech jako plátce daně spolu s nepodáním daňového přiznání a následným nezaplacením daně, dále zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně či neoprávněným uplatněním odpočtu daně, a v úvahu přicházejí i různé manipulace s daní na vstupu či na výstupu. Pokud by byly vystaveny faktury za práce, které nebyly provedeny, bylo povinností vystavitelů (společností DUPLUS, JMS, ADOSS), kteří byly plátci DPH, aby tuto daň nezávisle na tom, zda činnosti, za které je účtována úhrada, byly nebo nebyly provedeny a zda jim byly proplaceny, zaplatily, neboť tak ukládá zákon o správě daní a poplatků. Zda se tak ze strany těchto společností stalo, není z napadených rozhodnutí patrné. Stěžovatel poukazuje na ustanovení zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a v kontextu tohoto zákona považuje za nemožné naplnit skutkovou podstatu tvrzeného trestného činu popsaným jednáním. Má za to, že daň z přidané hodnoty měl podle zákona odvádět zcela jiný subjekt a společnost stěžovatele, která vystavené faktury platila, měla právo na odpočet. Pochybení soudu spatřuje i v tom, že neprovedl výpočet tvrzeného úniku, ale vyšel ze zpráv finančního úřadu.

Stěžovatel konečně poukazuje na svůj návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem, který by popsal mechanismus, kterým mělo dojít ke zkrácení daně, i výpočet reálné škody, která měla být takto způsobena. Přestože se jednalo o jeden z klíčových důkazů, který by zodpověděl řadu otázek podstatných pro úvahy o naplnění skutkové podstaty trestného činu, soud tento důkaz jako nadbytečný zamítl.

Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť byl uznán vinným za čin, který není trestným činem, a navíc nebylo prokázáno, že by se tohoto trestného činu dopustil. V této souvislosti připomíná zásadu přiměřenosti, která znamená minimum zasahování do základních práv a svobod. Rovněž připomíná ustanovení § 23 trestního zákona a je toho názoru, že trest, který mu byl uložen, je zcela nepřiměřený.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Městský soud v Praze odkázal v plném rozsahu na odůvodnění svého rozsudku. I Vrchní soud v Praze poukázal na své rozhodnutí, v němž vysvětlil mechanismus protiprávního jednání stěžovatele.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná.

V jádru argumentace stěžovatele leží jeho výhrady proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy. V této souvislosti stěžovatel namítá neúplnost skutkových zjištění a následné pochybení v otázce právního posouzení žalovaného skutku.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Uvedené principy Ústavní soud respektoval i v projednávané věci, ústavněprávní pochybení v postupu obecných soudů ovšem neshledal.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásad upravených v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci a tyto důkazy také řádně (byť stručně) vyhodnotil. Stěžovateli lze přisvědčit toliko v tom, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není zmíněno konkrétní ustanovení zvláštního předpisu, v souvislosti s nímž došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty. Uvedené pochybení ovšem napravil odvolací soud, který se podrobně zabýval rozborem příslušných ustanovení zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a z provedeného dokazování stejně jako soud prvního stupně dovodil, že ke zkrácení daně došlo neoprávněným uplatněním odpočtu daně z přidané hodnoty podle § 19 zákona o DPH, a to na základě předložení svým obsahem nepravdivých dokladů. Tento soud se rovněž ústavně konformním způsobem vypořádal s dalšími námitkami stěžovatele, které jsou obdobné námitkám, jež uplatnil v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné, aby jím uvedenou argumentaci opakoval či přehodnocoval, což mu, jak bylo uvedeno výše, ani nepřísluší.

V souvislosti právními závěry obecných soudů stěžovatel namítá, že svým jednáním nenaplnil zákonem požadované znaky skutkové podstaty trestného činu dle § 148 odst. 1 trestního zákona, když dle něj nelze daň z přidané hodnoty zkrátit způsobem, popsaným v rozsudku, tj. pouhým fingováním výdajů.

Jak vyplývá ze skutkových zjištění, formulovaných ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění obou napadených rozsudků, stěžovatel se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch ke škodě českého státu, uplatnil ve svých daňových přiznáních fiktivní faktury na neuskutečněná zdanitelná plnění, které byly údajně vystavené jinými společnostmi, ačkoli věděl, že uvedené služby reálně neproběhly, čímž záměrně snížil základ daně z přidané hodnoty a zkrátil svou daňovou povinnost o více než 45.000.000,- Kč. Tomu koresponduje provedené dokazování, z něhož mj. vyplynulo, že předmětem plnění jiných společností ve prospěch společnosti stěžovatele měly být úzce specializované činnosti, jichž tyto společnosti nebyly vůbec schopny. Přitom nikdy žádné smlouvy se společností stěžovatele neuzavřely, předmětné faktury ani příjmové doklady nevystavily a fakturované činnosti neprováděly. V tom je i dle názoru Ústavního soudu dostatečně vyjádřena podstata jednání stěžovatele.

Ústavní soud se nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že se soudy nezabývaly mechanismem, jehož prostřednictvím mělo dojít ke zkrácení daně. V obou rozsudcích popsané okolnosti dostatečně konkretizují mechanismus, jímž stěžovatel dosáhl zkrácení daně z přidané hodnoty, kterou měl přiznat. Tento mechanismus včetně uvedení příslušných ustanovení zákona o DPH dále podrobně rozvedl ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, který se také v rámci dovolacího řízení zabýval obdobnými námitkami, uplatněnými stěžovatelem i v ústavní stížnosti. Ústavní soud má za to, že i v tomto směru postačí, když na odůvodnění usnesení dovolacího soudu odkáže, aniž by jeho ústavněprávní argumentaci opakoval. Za dané situace by bylo nadbytečné nechávat k posouzení této otázky vypracovat znalecký posudek, byť jej stěžovatel označuje za klíčový důkaz.

Zkrácením daně ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 trestního zákona je v zásadě jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi vyměřena nižší daň než odpovídá zdanitelnému plnění a platné právní úpravě, vyměřená daň je mu snížena nebo k jejímu vyměření vůbec nedojde, ačkoli daňová povinnost vznikla. Při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, při němž pachatel příslušné podklady pro stanovení této povinné platby zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího odvodu. Z hlediska posouzení předmětné věci je rozhodující právní úprava daně z přidané hodnoty účinná v době stíhaného činu, tedy úprava obsažená v zákonu č. 588/1992 Sb. Daň z přidané hodnoty lze zkrátit nejen způsoby, uvedenými v ústavní stížnosti, trestněprávně postižitelnou dle § 148 odst. 1 trestního zákona je rovněž manipulace s daní, což je případ stěžovatele, který svým jednáním zkrátil skutečně existující daňovou povinnost neoprávněným uplatněním odpočtu daně, aniž by vznikl nadměrný odpočet a tedy daňová výhoda ve smyslu § 148 odst. 2 trestního zákona, spočívající v povinnosti státu takový nadměrný odpočet vrátit ve formě přeplatku plátci daně z přidané hodnoty (srov. Šámal, Púry, Rizman: Trestní zákon, 5. vydání 2003, str. 849, komentář k pozn. č. 8). S touto úvahou pak korespondují i závěry obecných soudů, vyslovené v odůvodnění jejich rozhodnutí. Nelze tak přisvědčit námitce stěžovatele, že daň z přidané hodnoty nelze zkrátit způsobem uvedeným v rozsudcích.

K tvrzení stěžovatele, že se soudy měly zabývat tím, zda vystavitelé faktur, stěžovatelem uplatněných v přiznání k dani z přidané hodnoty, uhradili daň z přidané hodnoty, a to bez ohledu na reálné provedení fakturovaných prací, se dostatečně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud, když poukázal na to, že podle rozhodných skutkových zjištění tyto subjekty žádné uvedené faktury nevystavily, a nemohly je proto do svých daňových přiznání zahrnout. Společnosti SE/AG tak na základě existence těchto fiktivních faktur nevznikl nárok na žádný odpočet. Ústavní soud k tomu pouze dodává, že stěžovatel zcela evidentně zaměňuje daňovou povinnost a trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jehož pachatelem může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu.

Ani námitku, že byl stěžovateli vyměřen nepřiměřený trest, nepovažuje Ústavní soud za důvodnou, neboť v tomto směru učiněné právní závěry odvolacího soudu, který oproti soudu prvního stupně stěžovateli vyměřil mírnější trest odnětí svobody, když s ohledem na zásadu presumpce neviny nepřihlédl k dalším šetřeným aktivitám stěžovatele u Krajského soudu v Brně, odpovídají skutkovým zjištěním a respektují zákonná hlediska pro ukládání trestu.

Lze uzavřít, že obecné soudy zhodnotily trestní odpovědnost stěžovatele za jeho jednání v souladu se zákonem i při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. K porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, jichž se dovolává, tedy nedošlo.

Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2006

S t a n i s l a v B a l í k předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.