II. ÚS 3712/13
II.ÚS 3712/13 ze dne 5. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Františka Jílka, zastoupeného JUDr. Olgou Štefanikovou, advokátkou se sídlem Pontassievská 318/16, P. O. BOX 1, 669 03 Znojmo proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2013 č. j. 56 Co 403/2013-67 a proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 3. července 2013 č. j. 5 C 32/2013-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení jeho ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, neboť obecné soudy zamítly jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro podání dovolání proti rozhodnutí o zastavení řízení, aniž dříve zkoumaly poměry stěžovatele a žádosti nevyhověly "jen" na základě jejich názoru, že v předmětném řízení se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.

Nevyhověním žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů bylo stěžovateli upřeno právo na právní pomoc a v důsledku toho i právo na přístup k dovolacímu soudu.

Stěžovatel (dříve v procesním postavení žalobce) se proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení 850 000,-Kč s příslušenstvím z důvodu údajné nemajetkové újmy, která mu vznikla nesprávným úředním postupem, resp. nečinností soudního vykonatele ve vykonávacím řízení. Okresní soud ve svém rozhodnutí poukázal na skutečnost, že zcela identický spor mezi týmiž účastníky vycházející ze stejných skutkových tvrzení byl již meritorně ukončen pod sp. zn. 8 C 10/2011, přičemž stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním.

Řízení ve věci vedené Okresním soudem v Klatovech pod sp. zn. 5 C 32/2013 bylo zastaveno s odkazem na ustanovení § 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "o.s.ř.") a toto rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem. Rozhodnutí o zastavení řízení tak nabylo právní moci. Pokud by proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal dovolání, jednalo by se podle názoru soudů o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť v obou výše označených řízeních se jedná o tentýž stěžovatelem tvrzený pokračující skutek, kdy i příčiny údajné újmy jsou v žalobách shodně vymezeny. Z tohoto důvodu soudy neshledaly naplnění podmínky pro vyhovění žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce v předmětné věci.
II.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá postup okresního soudu, který zamítl žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů pro podání dovolání proti rozhodnutí o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř., aniž se zabýval poměry stěžovatele z hlediska splnění předpokladů pro jeho osvobození od soudních poplatků.

Těžiště námitek stěžovatele proti napadeným rozhodnutím spočívá v tvrzení o údajném porušení práva na právní pomoc v řízení před soudy. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že toto právo, i když není právem absolutním, je součástí širšího práva na spravedlivý proces a v jeho rámci též práva na soud, resp. práva na přístup k soudu. Stát povinnosti plynoucí z tohoto ústavně zaručeného základního práva zabezpečuje zákonem stanoveným způsobem, přičemž je zásadně věcí státu, a nikoliv subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je i nemajetným žadatelům poskytnutí právní pomoci zabezpečeno (srov. usnesení ze dne 17. 3. 1998 sp. zn. III. ÚS 296/97, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Oba obecné soudy shodně dospěly k závěru, že žádosti stěžovatele nelze vyhovět, neboť se ze strany stěžovatele jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva za situace, v níž stěžovatel hodlá dovoláním napadnout rozhodnutí soudu o zastavení řízení z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení. Tomuto závěru obou obecných soudů nelze nic vytknout. Jestliže obecné soudy v takovém případě nezkoumaly poměry stěžovatele, nejedná se o porušení stěžovatelem namítaných ústavních práv, neboť v předmětné věci nebyla splněna druhá z kumulativních podmínek stanovená v § 138 odst. 1, věta první o.s.ř. a zkoumání poměrů stěžovatele by tak bylo irelevantní.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2014

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.