II. ÚS 371/05
II.ÚS 371/05 ze dne 21. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


II. ÚS 371/05







Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V. F. a T. F., právně zastoupených Mgr. Petrem Olexou, advokátem se sídlem nábř. Závodu míru 2737, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 660/2004,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé shora uvedené rozhodnutí a tvrdí, že jím byl porušen čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv svobod.

Napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud dovolání, které stěžovatelé podali proti rozsudku Krajského soudu v Hradci králové, pobočka Pardubice, ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 18 Co 254/2003, s odvoláním na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Tímto rozsudkem potvrdil krajský soud rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby jim žalovaná odevzdala vyklizený třípokojový byt s příslušenstvím s tím, že žalobci jí odevzdají vyklizený dvoupokojový byt s příslušenstvím, a to na základě uzavřené dohody o výměně bytů. Oba soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že žalovaná ze závažných důvodů od smlouvy platně odstoupila a v důsledku toho byla smlouva zrušena (§ 716 odst. 2 občanského zákoníku).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu, který dovolání jako nepřípustné napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají Nejvyššímu soudu, že jeho usnesení bylo vydáno v rozporu s ustanovením čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Oba soudy nižších stupňů prý pominuly skutečnosti zjištěné znalci v oboru lékařství a naopak vycházely z tvrzení žalované o psychickém traumatu. Soud I. stupně značně zkreslil závěr znaleckého posudku MUDr. R. tím, že pominul stanovisko plně se ztotožňující se závěry znalce MUDr. B. a pouze v závěru hodnotí osobnost žalované jako psychicky labilní bez ohledu k časovému určení sporného děje.

Účastník řízení, Nejvyšší soud, k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že se zabýval předně tím, zda je v daném případě dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Námitka dovolatelů směřovala proti správnosti právního posouzení otázky závažných okolností, které odůvodňují možnost odstoupení od dohody o výměně bytu podle § 716 odst. 2 občanského zákoníku, a spočívala v kritice správnosti skutkových zjištění. Dovolací soud proto usoudil, že se nejednalo o otázku právní, a proto ani nebyla shledána přípustnost dovolání.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je třeba zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatelé usilovali. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Stěžovatelé ústavní stížností napadli pouze usnesení Nejvyššího soudu, ačkoliv argumentace v ústavní stížnosti směřuje spíše proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by se v daném případě jednalo o otázku zásadního právního významu (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci z ústavně právního hlediska neshledal důvod právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou.

Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena, jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V dané věci Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že z žádného shora citovaného hlediska rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam nemá, neboť odvolací soud se ve svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury a jeho rozhodnutí je výrazem standardní soudní praxe.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovali namítané porušení ústavně zaručeného práva, a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování obecných soudů.

Protože z výše uvedených důvodů nebyl shledán zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.