II. ÚS 370/10
II.ÚS 370/10 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti SNAHA, kožedělné družstvo Jihlava, IČ: 00030805, se sídlem Židovská 1103/1, 586 41 Jihlava, zastoupené JUDr. Jiřinou Vítů, advokátkou, se sídlem Březinova 12, 586 06 Jihlava, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2008, č. j. 4 Cmo 345/2007-114, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2004, č. j. 36 Cm116/2001-60, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a AlphaCon, spol. s r. o., se sídlem Nádražní 90, 150 00 Praha5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která je i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Dovozuje, že jimi byla porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky 500.000 Kč, představující zbývající doplatek kupní ceny za vyrobené a dodané zboží. Městský soud shora uvedeným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že vedlejšímu účastníkovi vzniklo právo na slevu z ceny dodávky, neboť dodaný výrobek vykazoval vady, přičemž výši slevy považoval s ohledem na okolnosti souzeného případu za přiměřenou.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, kterému bylo vyhověno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2005, č. j. 4 Cmo 99/2004-78. Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29. 3. 2007 tak, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Vyslovil závazný právní názor, že v souzeném případě šlo o dodávku zboží vykazujícího vady, které v době plnění dodávky byly stěžovateli známy. Proto je nutno na danou situaci aplikovat ustanovení § 428 odst. 3 obchodního zákoníku, podle kterého se k dodržení lhůt k oznámení vad nepřihlíží, pokud vady jsou důsledkem skutečností, o nichž prodávající věděl nebo musel vědět v době předání zboží. Dospěl tak k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo věcně správné, i když vycházelo z jiného právního názoru.

V následném řízení pak Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím původní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V této fázi řízení podal stěžovatel současně dovolání a ústavní stížnost, která byla vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2530/08. Tato ústavní stížnost byla odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná. Současně se stěžovateli dostalo poučení, že mu to nebrání v podání nové ústavní stížnosti směřující proti napadaným rozhodnutím poté, co bude rozhodnuto o jím podaném dovolání. Za této situace, i když ústavní stížnost výslovně nesměřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, ač jde o rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práva stěžovatele, Ústavní soud považuje ústavní stížnost za přípustnou, neboť jinak by nastal stav, který by bylo možno, s ohledem na předchozí postup Ústavního soudu, označit za odepření spravedlnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vzal na vědomí, že v dovolacím řízení bylo jeho plnění posouzeno jako vadné se všemi důsledky z toho plynoucími. Jen tímto zjištěním byl odvolací soud vázán, a to proto, že se podle jeho názoru ničím jiným nezabýval. V této souvislosti pak stěžovatel dovozuje, že nároky vedlejšího účastníka se řídily režimem ustanovení § 436 až 441 obchodního zákoníku, a v takovém případě bylo jeho povinností uplatnit nárok z odpovědnosti za vady a v rámci toho zvolit některý z alternativních nároků. K tomu pak dodává, že za takovou volbu nelze považovat pouhé odmítnutí zaplacení kupní ceny. Všem obecným soudům, které měly účast na posuzovaném řízení, vytýká, že se vůbec nezabývaly jeho oprávněnými námitkami, které se týkaly závažných procesních pochybení, a nezaujaly k nim žádné stanovisko.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.

Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, a Ústavnímu soudu nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) včetně námitek vad řízení (jak je patrné z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 18. 11. 2009, č. j. 32 Cdo 996/2009-138, které ale ústavní stížností napadeno nebylo) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Ústavní soud konstatuje, že se v projednávané věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. S ohledem na shora uvedené, jejich právní závěry ani nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.