II. ÚS 37/05
II.ÚS 37/05 ze dne 31. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatelů 1) PhDr. J. D., 2) Ing. T. R. a 3) PhDr. S. K., všichni zastoupeni Mgr. Janou Hamplovou, advokátkou se sídlem U Brány 16, Mohelnice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 1. 12. 2003, čj. 12 Co 233/2003 - 140, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2004, čj. 28 Cdo 2081/2004, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a Statutárního města Olomouc, Horní nám. 1, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, a Nejvyššího soudu ČR s tím, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis, sp. zn. 20 C 89/2000, z něhož zjistil následující:

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2004, čj. 20 C 89/2000-105, bylo určeno, že smlouva uzavřená dne 15. 9. 1997 mezi žalovanými Ing. J. S. a H. S. a Statutárním městem Olomouc, o převodu vlastnického práva k bytové jednotce č. 4, označené č. p. 232/4 v objektu bydlení č. p. 232 na pozemku parc. č. st. 224, zastavěná plocha, spoluvlastnického podílu o velikosti 629/3405 na společných částech objektu bydlení č. p. 232, spoluvlastnického podílu o velikosti 629/3405 na pozemku parc. č. 224 zastavěná plocha a dále vlastnického práva k nebytové jednotce č. 5, označené jako č. 232/5 v objektu bydlení č. p. 232 na pozemku parc. č. st. 224, zastavěná plocha, spoluvlastnického podílu o velikosti 510/3405 na společných částech objektu bydlení č. p. 232 a spoluvlastnického podílu o velikosti 510/3405 na pozemku parc. č. 224, zastavěná plocha, vše v katastrálním území Olomouc - město, obec Olomouc (dále jen "předmětná smlouva"), je neplatná. Dále rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění se mimo jiné vypořádává s naplněním podmínky naléhavého právního zájmu ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o.s.ř."). Konstatuje, že určovací žaloba má místo tam, kde jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právní postavení žalobce nejistým. V projednávaném případě měl soud za to, že naléhavý právní zájem žalobců (stěžovatelů) na určení neplatnosti předmětné smlouvy je dán, neboť tak bude vytvořen právní rámec, na jehož základě bude možná náprava protiprávního postupu žalovaných, a to samotnými žalovanými.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 1. 12. 2003, čj. 12 Co 233/3003-140, byl rozsudek soudu prvého stupně změněn tak, že se žaloba na určení neplatnosti předmětné smlouvy zamítá. Dále soud rozhodl o nákladech řízení. Své rozhodnutí odůvodnil absencí naléhavého právního zájmu na takovém určení. Závěry vyslovené v rozhodnutí soudu prvého stupně označil za obecné, nekonkrétní a bez zohlednění konkrétního právního postavení stran sporu i faktického právního stavu, jak vyplývá z katastru nemovitostí. Nesouhlasil ani se závěrem, že daným rozhodnutím bude vytvořen právní rámec, na jehož základě bude možná náprava tvrzeného protiprávního postupu žalovaných, a to samotnými žalovanými (stěžovateli). Odvolací soud měl naopak za to, že žalobci (stěžovatelé) naléhavý právní zájem na požadovaném určení neprokázali. Ani v případě úspěchu s žalobou v uplatněné podobě by nedošlo k žádné změně stávajícího hmotněprávního stavu tak, jak vyplývá ze zápisu v katastru nemovitostí. Otázka platnosti jakéhokoli právního úkonu je otázkou prejudiciální ve vztahu k závěru o existenci či neexistenci konkrétního práva, v daném případě vlastnického práva k nemovitostem, které osvědčuje příslušný zápis v katastru nemovitostí. Z toho pak vyplývá závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobců (stěžovatelů), a to navíc i ve vztahu k určení neplatnosti předmětné smlouvy jako celku. Žalobci (stěžovatelé) totiž nikdy netvrdili, ani nedokázali, že by žalovaní platně nenabyli vlastnické právo ke specifikované bytové jednotce. Odvolací soud tedy rozhodl, jak výše uvedeno, s tím, že rozsudek soudu první instance spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, čj. 28 Cdo 2081/2004-187, jako nedůvodné zamítl, neboť neshledal ani pochybení soudu první instance, který účastníky správně vedl ke sdělování skutečností rozhodných pro právní posouzení věci tak, jak ji právně pojímal, ani soudu odvolacího, který vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvého stupně věc pouze odlišně právně posoudil v souladu s § 220 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé (stěžovatelé) takovým postupem nebyli kráceni na svých procesních právech. Dovolací soud též poukázal na to, že otázka naléhavého právního zájmu je judikaturou konstantně řešena tak, jak rozhodl odvolací soud.

Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu napadají stěžovatelé projednávanou ústavní stížností. Pochybení soudu prvního stupně spatřují v nesprávném právním názoru, který vedl spor chybným směrem a neumožnil jim předvídat směr důkazního řízení a dispozici s žalobním návrhem. Kdyby naopak tento soud jednal v souladu s názorem odvolacího soudu, mohli stěžovatelé pozměnit či doplnit petit nebo rozšířit okruh účastníků. Tím, že soud prvého stupně vedl stěžovatele toliko k důkaznímu řízení ve věci samé, aniž zpochybnil otázku naléhavého právního zájmu, zamezil stěžovatelům možnost předvídat v budoucnu zpochybnění základních aspektů žaloby. Pokud by o této otázce vyjádřil pochybnost, všechny výhrady mohly být odstraněny či podání doplněno. Chybné procesní vedení nemůže být na újmu účastníkům řízení. Odvolací soud pochybil tak, že rozhodnutí soudu prvého stupně označil za obecné, tedy nepřezkoumatelné, a přesto jej přezkoumal a definitivně rozhodl. Podle názoru stěžovatelů měl za daného stavu věc vrátit soudu prvého stupně, neboť jeho závěry nepovažoval za způsobilé přezkumu. Není možné až v odvolacím řízení sdělit, že soud prvého stupně neuvažoval správně a neumožnit současně účastníkům na tyto výhrady reagovat. Stěžovatelé dále tvrdí, že občanský soudní řád neurčuje, že žalobci jsou povinni formulovat doslovný návrh petitu. Jsou toliko povinni vyjádřit, co chtějí, což v projednávané věci učinili beze zbytku. K tvrzení obecného soudu, že netvrdili a neprokázali, že žalovaní nenabyli platně vlastnické právo, uvádí, že vlastnické právo zpochybnili tím, že napadali platnost kupní smlouvy. Jsou si vědomi toho, že judikatura dává přednost žalobě na určení vlastnictví, ale je dle nich sporné, zda jde o postup povinný. Volba procesu záleží na žalobci a chce-li dosáhnout verdiktu o neplatnosti smlouvy a pak své právo event. hájit žalobou na určení vlastnictví, není to postup nelogický. I určení platnosti smlouvy má pro účastníky mimořádný dopad, neboť se stává důvodem ke změně ve vlastnických právech. Poukazují též na to, že dojde-li k chybnému procesnímu postupu v případě převodu vlastnictví k nemovitému majetku obcí, jde o úkon absolutně neplatný. Toto porušení bylo hlavním motivem k podání příslušné žaloby, která návrhem petitu korespondovala s právní úpravou postavení obcí v zák. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Nejvyšší soud pak pochybil, neboť postup, při němž došlo k poškození práv stěžovatelů, shledal správným, a věc posuzoval pouze podle soukromoprávní úpravy a nikoli též podle úpravy veřejnoprávní.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, a Nejvyšší soud ČR, a vedlejší účastníky řízení, J. S. a H. S. a Statutární město Olomouc, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, navrhl, aby Ústavní soud návrh odmítl. Použitá argumentace nemá ústavně právní relevanci, neboť fakticky (pouze) zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů.

Nejvyšší soud ČR také navrhl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Stěžovatelé vylíčili dovolací důvody tak, že Nejvyšší soud mohl posuzovat výhradně procesní stránku věci. Dospěl přitom k závěru, že postupem nižších instancí nedošlo k situaci, kdy by nebyl dostatečnou měrou zjištěn skutkový stav v rozsahu žádoucím pro meritorní rozhodnutí. Nedošlo tedy k porušení procesních práv stěžovatelů.

Statutární město Olomouc, řádně právně zastoupené, navrhuje ve svém vyjádření, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatelé nebyli aktivně věcně legitimováni k podání žaloby v projednávané věci a na určení neplatnosti předmětné smlouvy neměli naléhavý právní zájem.

Vedlejší účastníci řízení J. S. a H. S. se k ústavní stížnosti, ač řádně vyzváni, ve stanovené lhůtě nevyjádřili.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Nutno především předeslat, že stěžovatelé v projednávané ústavní stížnosti v zásadě polemizují se závěry, vyslovenými v napadených rozhodnutích, a to prostřednictvím argumentů, jež užili již v dovolacím řízení a s nimiž se dovolací soud ve svém rozhodnutí náležitě vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a, což je podstatné pro projednávanou věc, také výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.

Obsah ústavní stížnosti lze shrnout do dvou zásadních námitek. Prvá spočívá v zásadě v tom, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., neboť stěžovatelé měli na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy naléhavý právní zájem. Stěžovatelé tak činí vlastní interpretaci jednoduchého práva a fakticky se tak domáhají, aby Ústavní soud v roli obecného soudu přehodnotil právní závěry soudů i jimi provedený výklad příslušných zákonných ustanovení a dospěl k opačnému závěru, pro něj příznivému. Taková role ovšem Ústavnímu soudu nepřísluší, jak vyplývá z jeho obecně dostupné judikatury (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17 a násl.). V projednávaném případě je z odůvodnění napadených rozhodnutí zjevné, že se obecné soudy otázkou interpretace příslušného ustanovení náležitě zabývaly a své právní závěry ústavně konformním způsobem, řádně a srozumitelně odůvodnily. Při interpretaci daného ustanovení také zjevně nevybočily z mezí ústavnosti. Naléhavý právní zájem na určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Tak tomu však v projednávaném případě není. Samotné určení neplatnosti předmětné smlouvy by nemělo jakýkoli dopad do práv stěžovatelů, když jako vlastníci nemovitostí, jež byly předmětem smlouvy, jsou v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní 1) a 2) a rozhodnutí soudu o určení neplatnosti předmětné smlouvy by na tom nic nezměnilo. Podle 79 odst. 1 o.s.ř. musí být z návrhu mimo jiné patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ačkoli tvrdí, že spolu s neplatností předmětné kupní smlouvy stěžovatelé zpochybnili i vlastnické právo, domáhali se svou žalobou pouze určení neplatnosti předmětné smlouvy. Tomuto žalobnímu návrhu pak odpovídá rozhodnutí odvolacího soudu. Nelze ani odhlédnout od toho, že dané závěry jsou zcela v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů, dle níž jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví), není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu. Nelze totiž přehlédnout, že v době od uzavření smlouvy do podání žaloby mohlo dojít k nabytí vlastnictví žalovaným na základě jiné skutečnosti (např. vydržením), a rozhodnutí o neplatnosti smlouvy by nemělo praktické důsledky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. II Odon 50/96, či 22 Cdo 2147/99). Vzhledem k uvedenému proto Ústavní soud neshledal důvod do výsledku nezávislého rozhodování obecných soudů zasáhnout.

Druhá zásadní námitka se týká nesprávného postupu odvolacího soudu za situace, kdy shledal pochybení soudu prvého stupně při aplikaci § 80 písm. c) o. s.ř. a v zájmu ochrany práv účastníků řízení a předvídatelnosti rozhodnutí měl prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení a umožnit tak účastníkům na jeho výhrady reagovat. I s touto námitkou se vypořádal již dovolací soud, neshledal ji ovšem důvodnou. Ani v daném případě nelze označit závěry dovolacího soudu, resp. postup odvolacího soudu za vybočující z mezí ústavnosti. Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu k otázce tzv. překvapivosti rozhodnutí, podle níž se jedná o překvapivost rozhodnutí tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Podle § 220 odst. 1 o.s.ř., v platném znění, odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Z rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že soud prvého stupně obstaral potřebná skutková zjištění a odvolací soud i dovolací soud z nich tedy při svém rozhodování vyšly. Došlo pouze k tomu, že odvolací soud a dovolací soud na základě těchto v řízením před soudem prvního stupně učiněných skutkových zjištění dospěly k odlišnému právnímu závěru než soud nalézací. Přitom odvolací soud napadeným rozsudkem citovaný rozsudek soudu I. stupně změnil, takže nedošlo ani k tomu, že by se odchýlil pouze od právního posouzení věci obvodním soudem a že by byl meritorně rozhodl stejně, čímž by zmíněná překvapivost rozhodnutí mohla nastat. Odvolací soud tak rozhodl zcela v intencích citovaného ustanovení o.s.ř. a jeho rozhodnutí nelze označit za překvapivé. Veškerá rozhodná skutková zjištění byla totiž stěžovatelům známa. K pochybení nedošlo ani před soudem prvého stupně. Ten by měl povinnost postupovat podle ustanovení § 118a o.s.ř. a vyzvat účastníky k doplnění svých tvrzení pouze v případě, že by nebyly všechny rozhodné skutečnosti účastníky vylíčeny nebo pokud by jimi byly uvedeny neúplně. Jak však bylo uvedeno, sporné bylo pouze odchylné právní posouzení otázky, zda je na požadovaném určení dán naléhavý právní zájem, soudem prvého stupně a soudem odvolacím, nikoli již nedostatky ve skutkových tvrzeních. Vzhledem k tomu, že byly naplněny předpoklady ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř., v platném znění, odvolací soud postupoval ústavně konformním způsobem, pokud rozhodnutí soudu prvého stupně změnil. Jinak řečeno, stěžovatelé mohli v rámci celého řízení před obecnými soudy řádně uplatňovat všechna svá procesní práva (což také ostatně činili) a napadená rozhodnutí proto není možno považovat za překvapivá a vykazující znaky libovůle ve shora uvedeném smyslu (srov. též např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 113/02). Ani v tomto směru tak nelze konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, tedy právo vůči státu na poskytnutí právní ochrany v takovém procesu, který maximálně garantuje spravedlivý výsledek, nikoli příznivý výsledek. Toto ustanovení tak nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Právní závěry a postup obecných soudů, které stěžovatelé v projednávané věci napadali, jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.